Lenka Dusilová: Padesátka pro mě znamená dospělost

Zpěvačka Lenka Dusilová má letos co slavit. K nedávnému životnímu jubileu si nadělila nejen kompilaci Retrospektiva LD_50, která mapuje její víc než třicetiletou hudební kariéru, ale také velký koncert v pražském divadle Archa 12. února. I o něm je v našem rozhovoru řeč.

Všiml jsem si, že v poslední době v rozhovorech bilancujete. Je to tak?

Asi ano, bylo to docela nasnadě. Mám rozpracovaný projekt mezigeneračních dialogů, který nejde tak rychle, jak jsem si představovala v rámci toho, jak hudební prostředí dnes funguje. Je to hledání cest, není to jednoduché. Mezitím se mi přiblížilo tohle moje jubileum a já se rozhodla, že svoji padesátku „prodám” a pořádně oslavím bilanční kompilací a koncerty, které reflektují můj více než třicetiletý tvůrčí vývoj. Ale není to uzavírání mé hudební kariéry. Naopak. Vedle projektu Retrospektiva LD_50 pracuju na kontinuitě právě v podobě hudebních mezigeneračních dialogů. Necítím se být na konci. Bilancuju proto, že se na to cítím zralá. Chci určitou část minulé tvorby uzavřít.

Padesát vám bylo na konci loňského roku. Cítíte nějakou změnu?

Jako že by se ke mně třeba lidi začali chovat jinak? Nevím. Je to spíš určité dogma. Vychází různé časopisy pro ženy čtyřicet plus, padesát plus, na obálce jsou paní, co vypadají, že musí nosit inkontinenční pomůcky…tak na to se opravdu necítím. Ale asi to pro mě znamená dospělost. Není se už na co vymlouvat.

"Rodičovství mě vytahuje z mojí bubliny do normálních sfér"

I hudebně se vracíte ke svým kořenům. Nedávno jste znovu oprášila a nahrála dvě staré skladby z devadesátých let, které jste nazpívala s dnes už neexistujícími kapelami Pusa a Sluníčko…

Vznikla retrospektivní kompilace mojí tvorby, k tomu se chystají koncerty a rozhodla jsem se vyslyšet posluchače, kteří měli radši přímočařejší tvorbu z mého rockového období. Ta čistější přímočařejší rocková poloha je už desítku let pro mě trochu vzdálenější, v hudbě mě baví velká eklektika, ale po náročnějších a komplikovanějších hudebních projektech mě to začalo táhnout k přímočařejšímu písničkovému světu. A jednoduchost a přímočarost některých těch starých songů od Pusy a Sluníčka, co připravujeme s kapelou do živé podoby, hezky do současného repertoáru zapadají. Starší písničky nás hrozně baví, je radost je hrát.

Když jste na internetu zveřejnila novou verzi skladby Muka, která vyšla na albu kapely Pusa (což byl váš společný projekt s Davidem Kollerem) před třiceti lety, překvapilo mě, kolik fanoušků si ji dodnes pamatuje.

Vidíte to, a za to nás tenkrát málem ukřižovali. Ten projekt tehdy neměl zrovna požehnání, ale když vidím, jak na to teď lidi reagují, říkám si, že to mělo smysl.

Proč vlastně tehdy Pusa skončila?

Kapelu jsem tehdy rozpustila já. Když jsme měli roztočené druhé album, David přišel s tím, že budeme muset roztočené album odložit kvůli Lucii, protože točí novou desku a jedou do Thajska na soustředění. Tehdy se mě to dotklo. Pro Davida byla pochopitelně priorita kapela Lucie, které musel dát přednost a já to nezvládla přijmout.

Mluvila jste o projektu mezigeneračních dialogů, co to přesně je?

Je to projekt, který jsem si vysnila a začala ho realizovat v roce 2023. V roce 2021 jsem měla 3 nominace na Ceny Anděl a tam jsem se potkala s mladou zpěvačkou Amelií Siba. Její táta je vizážista, se kterým jsme kdysi spolupracovali na fotkách. Uvědomila jsem si, jak se změnila doba, sama jsem rodič, mám dítě. Přemýšlím nad mladou generací, baví mě, inspiruje mě a vnímám taky za sebe generační vinu vůči mladým lidem. Zlobí se na nás, že jsme nedokázali lépe ochránit svět? A jak vůbec přemýšlejí o světě, současné transformaci, technologiích, s kterými oni už vyrůstali...? Mnoho otázek se starostlivou mateřskou péčí. A díky těmto mým vnitřním úvahám a koktejlu emocí vznikl nápad hudebních dialogů.

Znamená to, že natáčíte duety?

V podstatě ano. Konečnou formu zatím hledám. Zda to bude opět kompilace songů jako Retrospektiva, či jestli všechny vzniklé dialogy spojím do nějakého většího koncepčního výsledku. Předloni na podzim jsem vydala první společně napsaný singl se zpěvačkou Kvietah, Dialog_1: Vdechni mi život a tento rok budu pokračovat dalšími singly. Oslovuju mladé hudebníky z různých žánrových světů. Zatím neřeknu, zda to bude kompilace písniček, nebo jestli to bude mít velkorysejší koncepční formu. Když probíhá tvůrčí proces, vždy se přizpůsobuju okolnostem, možnostem, často v tom hrají roli i finance a kapacita.

Na 12. února plánujete velký koncert v Divadle Archa, nazvaný LD_50. Jakou bude mít podobu?

Nebude to extra vizuální obrovská show, na kterou jsou dnes lidi zvyklí, ale bude to celkem hudební lahůdka. Budu mít velkorysou kapelu Lenka Dusilová BAND, rozšířenou o dva hráče na dechové nástroje, vystoupí s námi kapela Clarinet Factory, hudebnice a skladatelka Beata Hlavenková, s kterými připomenu silný společný projekt Eternal Seekers, dalším z výtečných hostů je právě David Koller, se kterým zahrajeme několik skladeb od od Pusy. Větší prostor dostane i má novější tvůrčí etapa, která se datuje právě od Baromantiky až do současnosti. Obohatit koncert přijdou i Karel Holas a František Černý z Čechomoru.

Berete ten koncert jako oslavu?

Ano. Nedělala jsem žádný mejdan, takže tohle beru jako oslavu pro sebe, svoje fanoušky a lidi, které mám ráda. Chtěla bych tam potkat co nejvíce přátel a spolupracovníků, kteří mě za těch třicet let kariéry pozitivně ovlivnili a pomohli. Jsou srdečně zvaní. 

Poslední album Řeka jste vydala v listopadu 2020, tedy před více než pěti lety. Souvisí to i s tím, že hudební prostředí se dnes, jak říkáte, hledá? Někteří hudebníci už v točení alb vlastně nevidí smysl.

To u mě není úplně neobvyklé. Po Řece jsem neměla v plánu vydávat další koncepční album, i když dialogy koncepční jsou. Od té doby jsem spolupracovala na minoritních projektech, jako byla třeba hudba k filmu Voda ztracená, voda vrácená, na které jsem spolupracovala s Petrem Ostrouchovem. Vydala jsem také dva singly, Maria a Tmání, tím jsem si osahala prostor digitální distribuce. Změnila jsem agenturu, která mě zastupuje, a zkoušíme realizovat různé projekty. Můj pocit je, že vydávání singlů není dlouhodobě udržitelné, a že se ke koncepčnímu albu vrátím možná velice brzo. Dává mi to větší smysl než posílání dobrých skladeb do instantního prostoru, kde se okamžitě rozpustí a ideálně bych měla každé dva, tři měsíce vypustit nový singl, abych udržela sledovanost, která ale negeneruje finanční zpětnou vazbu. Přemýšlím, jak v současném hudebním prostředí přežít, a ta padesátka mi zahrála do karet, protože je to koncertní příležitost a zároveň je to autentické, nic vykalkulovaného. 

Poslouchají ještě dnes lidé, v době služeb typu Spotify, dlouhohrající desky?

Já bych nad tím nelámala hůl. Posluchači jsou pořád různorodí. Jsou takoví, co poslouchají „instantně“, ale jsou posluchači, co hudbu potřebují prozkoumávat, dávat si dohromady souvislosti. Vždycky to tak bylo, jen nástroje a média jsou dnes jiná. Hudba je dobrodružství, já se považuju za hudebního dobrodruha. Nemám hudební vzdělání, ale spoustu věcí jsem se naučila od lidí, se kterými jsem spolupracovala, díky svojí zvědavosti a díky věcem, které ve mně rezonovaly a potřebovala jsem si je vyzkoušet.

Skládáte nové písničky?

Spíš si sbírám motivy. Po čase je rozvíjím se svými hudebními kolegy k představám mého záměru. Mám období, kdy se tomu věnuju víc, teď musím říct, že už jsem pár měsíců nic nevymyslela. Mám ale slušnou zásobu. Pracuju s hlasem jako s nástrojem, mám různé smyčky a zvuky, které si vytvářím. Občas mě napadne melodie, nebo kus textu. To všechno si schovávám. Čas od času si vezmu do ruky i kytaru a zahraju si. 

Jsou nějaké věci, místa, pocity, které vás inspirují?

Těch je hromada. Obrovské široké téma je rodina, rodinné příběhy a systémy. Rodina je jako řeka, žádná není stejná, ale všechny mají podobné příběhy, slepá ramena… čištění rodinných řek je téma, které řeším na albu Řeka i v mezigeneračních dialozích. Témat je strašně moc, ať to jsou rodinné vztahy, osobní vztahy. Ty mohou být i pozitivní, ale lidé mají většinou pozornost zaměřenou na problémová témata. Asi jsme tak naprogramovaní. To je jedna z věcí, se kterou se teď učím pracovat. Mám syna a pocit vděčnosti je asi lepší, než se nechat semlít tlakem doby a informací.

Pamatuju si, že dřív jste se vyjadřovala k veřejnému dění. 

Ano, vyjádřila jsem hodně hlasitý názor a kritiku, společně s kapelou Baromantika, protože to, co se tehdy dělo, podle nás ohrožovalo naši společnost. V té době nám nebylo úplně jedno, co se kolem nás děje. Vlastně to přetrvává až do současnosti. Pro mě to byla docela extrémní zkušenost, ale rozhodně nemám povahu aktivistky. Jestli bych se k něčemu podobně vyjádřila i dnes? Nevím, ale nedokážu říct že ne. Jako společnost bychom neměli být neteční. 

„Nejsem aktivistka, ale jako společnost bychom neměli být neteční“

Jak dlouho žijete na Praze 2 a co vás sem přivedlo?

Žiju tu šest let, přivedl mě sem bývalý vztah. Mám tu ale i část rodiny, takže jsme se tady hezky sešli. Bydlíme v příjemné části Vinohrad. Přišla jsem z Dejvic, které byly klidnější a prostornější, takže jsem si musela chvíli zvykat, ale připomíná mi to tady moje dospívání. Vyrůstala jsem ve Vršovicích, což je kousek. Ráda chodím do Blatouchu, po různých kavárnách, zajdu si do Mama Coffee… když nepotřebuju velký nákup, jsem ráda, že si tady můžu zaběhnout do menšího obchodu. Syn tu chodí do školy a mám tu záchytnou síť rodičů, se kterými komunikujeme. To mě na rodičovství hrozně baví: moje práce je trochu na palici. Je flexibilní a nejistá, stojí hodně úsilí. Ono se to nezdá, ale jste v uzavřené bublině, ale dítě vás z té bubliny přece jen vytahuje do normálních sfér, uzemňuje mě to.

Váš syn s vámi hudební svět sdílí?

Někdy je zvědavej a doptává se. Řeší si, že musím častěji odjíždět pryč. A musí mou práci akceptovat, co mu zbývá. Ví, že máma má trochu jinou pracovní dobu. Mám na něj víc času přes den a v týdnu, ale když je sezóna a mám víc hraní, tak jsem častěji pryč. Vím, že to synkovi není příjemné, ale kompenzuju mu to. Mám na něj zase jiný daný čas než lidé, co každý všední den do práce. Nemám pocit, že by strádal. 

Ptal se: Jan Martinek, foto: David Urban