4
Téma měsíce
ČÍSLO 3 – BŘEZEN 2019
Knihovna na Vinohradech
Dlouho platilo, že Češi jsou kromě muzikantů také národem náruživých čtenářů. Proslulé „knižní čtvrtky“, kdy se na dobrou literaturu stály fronty jako
na banány, toho budiž důkazem. Dnes už se ve frontě nestojí, zato je někdy problém na knižních pultech mezi spoustou balastu tu dobrou literaturu
najít. Ale jsou tu ještě knihovny… Ostrůvky zcela oddané světu knih. Každý tu najde, co potřebuje, a když nenajde, knihovnice poradí. Jako
v Knihovně na Vinohradech, kde si můžete vybrat z více než 55 000 knižních jednotek. Od jara 2007 ji najdeme na adrese Vinohradská 69, ale její
tradice sahá až do roku 1885. A jejím zřizovatelem je městská část Praha 2. Nabízíme několik tipů, co všechno v této knihovně můžete potkat a zažít.
Dětské oddělení je výkladní skříní knihovny Trénování paměti není nikdy dost
Co je cílem dětského oddělení v Knihovně na Vinohradech? Co si přejeme nejvíce? Aby děti z okolí prosily rodiče, aby zase zašli do knihovny, protože všechny
knížky už mají přečtené a chtějí další. Aby
děti nutily své rodiče, aby si s nimi četli.
Ano, v dnešní době se tento cíl může zdát
nedosažitelný, přehnaný. Vždyť pro mnohé je nepředstavitelné, že by děti vůbec
dobrovolně odložily tablet a četly jinak,
než z donucení. Přesto se to v mnoha případech Knihovně na Vinohradech daří.
Čtenářů, kteří odmítají před zavírací dobou opustit půjčovnu, přibývá. Knihovnice při budování této utopie totiž používají silné zbraně. Tak v první řadě – snaží se
v dětech lásku ke knihám probudit
a upevnit ještě dříve, než se ze čtení stane
povinnost, než děti zahltí seznamy povinné školní četby. Fond oddělení pro děti je bohatě zásobený už pro „koukálky“
a „poslouchálky“ – čtenáře batolecího
a předškolního věku. Nejmladší registrovaný čtenář má aktuálně 11 měsíců
a i maminky s takto malými dětmi najdou
v knihovně podporu. Především ale
Knihovna na Vinohradech cílí na děti
1. stupně základních škol, protože v tomto
věku se děti čtenářsky osamostatňují
a přestávají být závislé na tom, jak často
jim rodiče čtou. Děti z pěti okolních škol
chodí od počátku první třídy na pravidelné besedy, kterých oddělení pro děti realizuje cca 35 měsíčně. Žáčci se při nich seznamují s knihovnou a tou záplavou knih,
které nabízí. Mnohým přitom září očička
podobně, jako v cukrárně. Téměř 14 000
knih pro děti a mládež. Těch barev, příběhů a nových světů! Jenže jak se v té záplavě vyznat? To nejdůležitější, k čemu
školní besedy slouží, je, že se děti
v knihovně postupně osmělují a překonají ostych, budují si ke knihovnicím důvěru. Přijmou prostředí knihovny
za vlastní, známé. Pochopí, že se nemusejí stydět zeptat. Že je normální nechat
si z té spousty knih doporučit tu správnou. Z tohoto vztahu s knihovnicemi
mohou čerpat až do věku teenagerského, tedy do doby, kdy dětské oddělení
přerostou a začnou novou čtenářskou
kapitolu v oddělení pro dospělé.
Příjemným vedlejším účinkem je, že také
čím dál více učitelů při tvorbě seznamů
školní četby spoléhá na doporučení naší
knihovny, když vidí, že děti tyto knihy
ANKETA
Jindra: V knihovně je nádherně! Líbí se
mi, že jsou tam všechny knihy od 1. třídy
až do 18 let.
Ája: V knihovně se mi líbí, protože jsou
tam hezké knihy a paní knihovnice nám
tam čte. Pokaždé si o něčem povídáme,
třeba o pohádkových postavách. Sedíme
na schodech s velkým plyšovým medvědem.
Maruška: Líbí se mi tam, protože nám
paní knihovnice vypráví různé věci a čte
nám knížky. Také si tam můžeme vybírat
dětské knihy. Paní knihovnice je hodná
a laskavá.
Evička: V knihovně na Vinohradech jsou
zajímavé knihy. Vždycky pro nás připraví
nějakou zajímavou hru nebo soutěž. Máme na čipu kartičku s medvídkem, abychom si mohli půjčit knihu.
Kilián: Paní knihovnice nám čte často
hezké pohádky a dává nám k tomu hádanky. Máme tam průkazky, abychom si
mohli něco půjčit.
Klárka: Když přijdeme do knihovny, tak
čtou s větší radostí a porozuměním.
A kde knihovnice tuto svou super schopnost vybrat správnou knihu berou? Nestojí za ní ani radioaktivita, ani genetické
mutace, ale věci mnohem obyčejnější:
jistá míra talentu a spousta dřiny. Eva
Šmídová, která oddělení posledních devět let vede, během této doby přečetla
1900 dětských knih. Ostatní pracovnice
další řádku, úměrnou délce doby, kterou
v knihovně pracují. (Pro pořádek je dobré
uvést, že tyto knihy knihovnice nečtou
v pracovní době, ale mimo ni – nemusíte se
tedy bát, že v knihovně najdete knihovnice
ponořené do napínavých příběhů, které si
ani nevšimnou, že dorazili čtenáři.) A nejen vlastní zkušenosti tvoří tento pomyslný katalog v hlavách knihovnic. Spousta
dětí se ochotně podělí o svůj názor, jestli
se jim přečtená kniha líbila, nebo která je
naopak nudila. Knihovnici pak stačí tyto
informace vstřebávat, třídit, ukládat
do paměti, a také poznávat jednotlivé
děti – jejich zájmy, čtenářskou úroveň…
a pak tyto informace vhodně propojit,
stát se jistým super mozkem oddělení.
Že to zní jako z vědeckofantastického románu? Nevadí, koneckonců tento žánr je
mezi dětmi stále oblíbenější. Poslední
mocnou zbraní je soutěž pro čtenáře,
která prvňáčky a druháčky motivuje přejít z poslouchání pohádek na samostatné čtení a starší děti rozvíjí v pozorném
čtení knih, tedy dovednosti označované
jako čtení s porozuměním. Tato soutěž,
byť původně zamýšlená na jediný rok,
probíhá již 6,5 let a děti rozhodně nedávají najevo, že by se jí byly ochotny vzdát.
Oddělení pro děti má každoročně více
a více čtenářů, z nichž mnozí čtou
s opravdovou vášní. A nejlepší odměnou
pro knihovnice zůstává, když od teenagera slyší „Víte, paní knihovnice, sem já
chodím nejradši. Vy mi rozumíte.“ Nebo
od rodiče „Ten kluk nikdy nečetl, a tohle
zhltnul za tři dny a poslal mě, že prý potřebuje další. No prosím vás, jak to děláte?“
Eva Šmídová
Jak to vidí děti
si jdeme sednout
na modré schody a paní knihovnice nám čte
například o rybách
a vždy ke čtení připraví
nějakou hru.
Maxík: Když přijdeme
do knihovny, tak pozdravíme, svlékneme
se, jdeme si sednout
a posloucháme. Potom
nám paní knihovnice
přečte pohádku. Potom
si vezmeme čipy, protože na čipu je průkazka
s kódem. Jsme už druháci, tak si můžeme
půjčit dvě knížky. Potom se oblékneme
a jdeme zpátky do školy.
Verunka: Když přijdeme do knihovny,
svlékneme si bundy a mikiny a jdeme si
odložit kartičky. Potom si jdeme sednout
na schody a pak si tam povídáme. Když si
dopovídáme, jdeme si pro knížku. Když
jsme byli prvňáci, měli jsme si půjčovat
Knihovna na Vinohradech v číslech
Registrovaných čtenářů
Dospělí
Děti
Celkem
2015
1204
1226
2430
2016
1128
1398
2526
2017
1315
1733
3048
2018
1252
1887
3139
Stav fondu
Dospělí
Děti
Celkem
2015
49 663
10 914
60 577
2016
49 746
11 586
61 332
2017
46 877
12 824
59 701
2018
47 958
13 645
61 603
jednu knížku, ale teď jsme druháci, tak
můžeme dvě. Líbí se mi tam a dala bych
tomu tak devět lajků.
Daník: Když přijdeme do knihovny, nastane zmatek, než se všichni svlékneme
a odevzdáme průkazky. Pak tam sedíme
a oni nám čtou nějakou pohádku a my
u toho máme něco vyšetřit. A pak si tam
půjčujeme knížky.
Psal se rok 2013 a knihovna získala
do svých řad zkušenou knihovnici,
která přišla s nápadem rozvinout škálu
doplňkových aktivit o všeobecně doporučované a prospěšné trénování
paměti. Tento typ kurzů již tehdy probíhal v mnoha institucích na různých
stupních úrovně a za rozdílných finančních
podmínek,
poptávka
po nich však stále převyšovala nabídku. Nic se nemá dělat polovičatě, tudíž
nezbytnou podmínkou, aby se tyto
lekce
daly
pořádat
na patřičné odborné
úrovni, bylo získat specializovaného trenéra paměti. Jako nejlepší a nejlevnější řešení se ukázalo vychovat si vlastního.
Zmíněná
knihovnice
Marie Benediktová, jíž
nechyběla chuť a elán
pouštět se do nových
věcí, absolvovala příslušná školení, složila nutné
zkoušky a stala se certifikovanou trenérkou paměti. Knihovna nakoupila
odbornou literaturu na toto téma, obstarala základní pomůcky, připravila
potřebné materiály. Mohlo se začít.
Trénování odstartovalo začátkem roku 2014 ukázkovou hodinou v rámci
Národního týdne trénování paměti.
Zájemci velmi záhy plně pokryli naplánované jarní i podzimní běhy. Z kapacitních důvodů zatím knihovna nabízí
lekce pouze seniorům, přestože jejich
přínos a určení je věkově neomezeno.
Od té doby využily tuto možnost
osobního rozvoje desítky čtenářů, většina z nich chtěla postoupit do pokračovacích kurzů, kde lze nabyté znalosti prohlubovat, nadále na sobě pracovat a v neposlední řadě navazovat
a utužovat společenské kontakty, což
představuje neméně důležitý aspekt
právě pro seniorskou populaci. Trénování paměti se stalo oblíbenou součástí vzdělávací činnosti, kterou
Knihovna na Vinohradech poskytuje
svým čtenářům zcela zdarma. Pokra-
čuje rovněž v budování knihovního
fondu zaměřeného na tuto oblast,
umožnuje trenérce rozšiřování jejích
vědomostí prostřednictvím dalších
školení a doplňuje pomůcky vhodné
k trénování, z nichž některé si lze zapůjčit domů. 12. března 2019 v 10:30
s radostí přivítá nové zájemce na v pořadí již šesté ukázkové hodině trénování paměti pro širokou veřejnost. Senioři pak budou mít možnost začít se
věnovat tréninku své paměti v rámci
lekcí vypsaných na rok 2019.
Lenka Indrová
Večer existenciální poezie a autorská čtení
Knihovna na Vinohradech pořádá pro veřejnost zhruba jednou do měsíce autorské
večery současné poezie. První letošní čtení
se uskutečnilo 21.
ledna a pro mě jako organizátora se
jednalo o speciální
radost, neboť Večer existenciální
poezie představil
Miroslava Olšovského a Josefa
Straku, kteří jsou
mi osobně drazí
nejen jako blízcí
básníci, ale i jako
Miroslav Olšovský
blízcí lidé.
Po přivítání v knihovně mohl program začít. Vzal jsem si úvodní slovo a trnul zvědavostí, jaký ohlas vzbudí termín existenciální poezie v názvu večera, připraven
na případné protesty. Ty však nezazněly
ani od diváků, ani od samotných autorů,
a tak jsem mohl být se svou „škatulkou“
spokojen.
První četl Josef Straka, jehož básnický hlas
chutnal jako perlivá existenciální lázeň.
Jemně drásavý, suverénní ve své rozechvělosti, stálý ve své veliké prchavosti, kdy
každé slovo je sněhová vločka, neopakovatelné a navždy mizící v přítomnosti.
Úzkost Straka cítí coby úzkou bránu
do světa rozšířené senzitivity, myšlenky
a věci u něj tvoří jeden celek, hranice mezi
hmotným a nehmotným se jeví nedůležité. Inscenuje svět jako spletitý vteřinový
hotel, vábí do chodeb, o kterých se neví,
kam vedou. Ani Straka to neví, ale je „cizincem“ camusovského střihu, neustále
na stopě jako vektor. Potom přišel na řadu
Miroslav Olšovský. Hned zkraje vzal za slovo
sám jazyk, a to způsobem, který jazyk téměř personifikuje, činí jej živoucím, v ostrém protikladu k bujícím frázím světa. Jeho básně jsou
černozemí, živnou půdou pro
budoucí květy
a keře a stromy
jazyka. Prořezává za nás, aby
náš jazyk neumřel. Neslovíčkaří, ale statečně slovaří a s jistotou oprošťuje
text od všeho
nadbytečného,
čímž je blízký například Franzi Kafkovi nebo Vladimíru Burdovi. Jde k podstatě řeči,
v některých okamžicích se zdá, jako by
pronikl až za ni a tam zkoumal její rub.
V průběhu se zastavil čas a poslouchal
Olšovského s námi.
Na závěr oba vystupující ochotně vyhověli
mému přání a slavnostně podepsali knihovní exempláře svých nejnovějších knih
(Olšovský Knihu záznamů a prázdnot, Straka Cizí zemi). Všechny přítomné jsem ještě
pozval na následující čtení, konkrétně
na druhý ročník Mladých básníků v Knihovně na Vinohradech – pořad věnovaný autorům nejmladší generace. Pak přišel čas
na volnou zábavu. Kdo měl chuť, dal si víno. Kdo našel na dně sklenky smělost,
oslovil autory, vznikly debatní kroužky
a v nich nové literární známosti či jen radost ze sdílení dobré poezie.
Na shledanou na dalších básnických večerech v Knihovně na Vinohradech.
Robert Wudy
Foto: Veronika Kralik
Poznámka redakce: V příštích číslech vám postupně představíme pobočky Městské knihovny
Praha na území městské části.