Výlety do historie

ČÍSLO 11 – LISTOPAD 2018

9

Ke 100 letům vzniku Československa Praha 2 oslavila 100 let republiky swingem

Tzv. salonní čekárny mají v nádražní architektuře tradici od vzniku železnic. Dráhy

totiž od počátku kromě obyčejných cestujících kalkulovaly i s honosnější klientelou. V Praze vznikly na pěti důležitých stanicích, a jednou z nich bylo i dnešní Hlavní nádraží.

V novorenesančním

slohu bylo v roce 1871

postaveno pražské

Hlavní nádraží (tehdy

nádraží císaře Františka Josefa). Součástí této stavby se stal i

dvorní salon, který

byl tvořen předsálím,

dvěma odpočinkovými místnostmi a velkým, komfortně zařízeným salonem. Na

přelomu 19. a 20. století bylo nádraží archiPřed vchodem do Vládního salonku jsou na zdech desky se jmétektem Josefem Fanny padlých za 2. světové války a také socha Sira Nicholase Wintou zrekonstruováno

tona s dětmi – ta byla odhalena v roce 2009 u příležitosti 70. výa zvětšeno v secesročí jízdy vlaku, jímž díky němu cestovaly židovské děti z ohroním slohu. Fanta v jižžené republiky do Londýna

ním křídle nádražní

budovy zřídil dvorní čekárnu, což je

komplex reprezentačních místností

s prostornou chodbou, doplněný zázemím sociálním

a hospodářským.

O výzdobu se podělili sochaři Kaufman, Pikart a Šimonovský, obrazy jsou

dílem malíře FröhliHlavní místnost Vládního salonku, v pozadí obrazy chrámu cha, rozsáhlá plátna

inspirovaná pražsv. Mikuláše na Malé Straně a Vyšehradu

skými motivy pocházejí z ateliérů Václava Jansy a Viktora Strettiho. S rozpadem monarchie

Rakousko-Uhersko a vznikem Československa byla dvorní čekárna přejmenována

na Vládní salonek. Za více než stoletou

existenci prošly těmito prostorami tisíce

význačných návštěvníků Prahy, secesní

salon vítal korunované hlavy, prezidenty

i vojenské hodnostáře. Namátkou uveďme, že ho používal císař František Josef I.,

prezident Hácha odtud jel pro rozhodnutí o zániku našeho státu před 2. světovou válkou do Berlína, byl zde Charlie

Chaplin, Thomas Alva Edison, Fidel

Castro, Kim Ir-sen, za 2. světové války,

před odjezdem do Berlína, tu byla i rakev

s Reinhardem Heydrichem, do salonku

přešel v prosinci roku 1918 od vlaku prezident Tomáš Garrigue Masaryk po návratu z exilu a zde mu potřásli pravicí

předseda vlády Karel Kramář a spisovatel

Alois Jirásek.

Rozmachem letecké dopravy prominenti železnici opomíjeli a provoz salonní čekárny na pražském Hlavním nádraží se Zde původně stála socha amerického prezizaměřil spíše na společenské a firemní denta Woodrowa Wilsona, dnes tu je socha

připomínající vznik Československa 28. 10.

akce. Kapacita salonu je cca 50 osob.

Text a foto: Jan Dvořák 1918

Pietní vzpomínka na Antonína Marka

Praha 2 již více než 100 let hostí pobočku

Spolku rodáků a přátel města Turnova

a Českého ráje v Praze. Tato společnost se

pravidelně schází v září, v den narozenin

Antonína Marka, na Vyšehradském hřbitově, aby vzpomněla na tuto významnou

osobnost turnovského regionu. Kněze,

obrozence, spolupracovníka Josefa

Jungmanna a spolutvůrce slovníku česko-německého. O jeho životě a díle tam

letos 5. září promluvil sobotecký patriot,

prom. historik Karol Bílek, čestný člen Pekařovy společnosti Českého ráje. O katolickém knězi, jazykovědci, lexikografovi,

zakladateli české filozofické terminologie

a překladateli, který udržoval styky s F. L.

Čelakovským, J. V. Fričem, F. J. Šafárikem,

přičemž jako mecenáš některé z nich

podporoval. Zúčastnil se slavnosti Františka Palackého na dokončení Dějin národa českého a také jeho pohřbu. Markovu hrobku zdobí busta od akademického

malíře Josefa Drahoňovského, našeho

krajana, na kterou přispěli tehdejší vděční turnovští rodáci v Praze. Antonín Marek byl hrdě titulován „patriarcha národního obrození“, jinak také „Libuňský jemnostpán“. Dožil se požehnaného věku 91

let a jako kmet odešel na zasloužený odpočinek do Prahy, kde krátce žil na Smíchově a kde 15. 2. 1877 zemřel.

Jeho zásluhy nejsou zapomenuty ani

v Turnově ani v Praze. Je po něm pojmenována vzorná Markova knihovna v Turnově, tamní Markova ulice, ochotnické

divadlo, na hoře Kozákov i rozhledna. Jeho verše si dodnes recitují žáci Dramatického kroužku základní školy Žižkova

v Turnově. Turnovští rodáci v Praze pečují

o hroby svých rodáků a krajanů, slavných

osobností Českého ráje na Vyšehradě,

a také na ně vzpomínají.

Za Spolek rodáků Turnova v Praze

dr. Karel Svoboda

OPRAVA: V minulém čísle jsme chybně uvedli ulici, ve které sídlilo Borůvkovo sanatorium. Nejde o Sokolskou, ale o Legerovu ulici. Redakce se omlouvá všem čtenářům.

V Divadle na Vinohradech se v neděli

7. října konal galavečer Pocta českému

swingu. Za pořádající Prahu 2 poděkoval organizátoru Petru Sovičovi a všem

účinkujícím místostarosta Jan Korseska. Průřez swingem od první republiky

až do zlaté éry 60. let patří k akcím,

které Praha 2 uspořádala ke stému

výročí vzniku republiky. V programu

vystoupili Josef Zíma, Jitka Zelenková,

Pavlína Filipovská, Leona Machálková,

Daniela Písařovicová, Kateřina Brožová, Dasha, Antonín Gondolán, Petr

Bende, Ondřej Ruml a mnozí další.

Hrála dvě velká tělesa – Golden Big

Band Prague a Ježkovy stopy. Scénu

zpestřili swingoví tanečníci i stepařský

mistr republiky.

kav

O původu názvů ulic

Mezi nejstarší novoměstské komunikace patří Vodičkova ulice, o kterou se svými územími dělí Praha 1 a Praha 2. Hranice těchto městských částí prochází jižním okrajem křižovatky s Lazarskou

a Jungmannovou ulicí, kde se v minulosti nacházela velmi oblíbená studna. Pravděpodobně

ještě za časů Přemyslovců

na českém trůnu, kdy se tu

říkalo například „V Močále“ či

„Nad Jámou“, tudy vedla cesta do Starého Města, při níž

stálo několik jednodušších,

nejspíše dřevěných domků.

Právě v dnešní Vodičkově ulici (a také ve Štěpánské, Na Příkopě a na dnešním Václavském náměstí) se přidělovaly

první stavební parcely poté,

co v dubnu 1347 Karel IV. založil Nové Město pražské.

Podmínky pro nově příchozí

byly vynikající: parcely se rozdávaly

zdarma a jejich majitelé si navíc užívali

dvanáctileté daňové prázdniny. Ale císař Karel na oplátku vyžadoval, aby se

nové domy stavěly z kamene nebo cihel, a na stavební práce vytyčil jasný časový limit – 18 měsíců.

Vodičkovu ulici tedy sevřelo několik desítek kamenných domů. Největší z nich,

VODIČKOVA

na jehož místě vyrostl později nejstarší

obchodní dům v Praze (palác čp. 699

zvaný U Nováků, dříve dům U Štajgrů

a ještě dříve U Vodičků), vlastnil ve 2. polovině 15. století velmi majetný novoměstský řezník Jan Vodička. A jeho jmé-

no ulice nese až do současnosti. Jatka

zde prý Vodička provozoval s takovou

intenzitou, že potok krve se některé dny

vůbec neztrácel. Podle jiných zdrojů sahá původ jména k řezníku Vodičkovi,

který se v 1. polovině 14. století proslavil

jako jeden ze statečných spojenců krále

Jana Lucemburského, a tak se dočkal

jmenování pražským purkmistrem. Dal-

Průmysl a obchod na Královských Vinohradech (IX.)

ší řezník jménem Vodička se připomíná

ve 2. polovině 16. století a prý masem

zásoboval císařský dvůr Rudolfa II. Jeho

náhrobní kámen se stal součástí sbírek

Lapidária Národního muzea.

Původ názvu této významné ulice mezi

Václavským a Karlovým

náměstím je dnes značné části veřejnosti neznámý a nutno přiznat,

že není bezpečně známý

ani autoru tohoto textu.

Jsou však teorie, které

můžeme vyloučit. Patří

sem například dohady,

že jméno bylo zvoleno

až ve 20. století na paměť komunistického politika Jana Vodičky

(1893–1961), který se

shodou okolností také

vyučil řezníkem.

Řeznický cech nebyl jediný, který působil mezi Koňským a Dobytčím trhem a v oblasti proslulých

Masných krámů (při okraji dnešního Karlova náměstí). Od založení Nového Města tu žili a pracovali pasíři, a tak nesla ulice od 14. do 15. století jméno Pasířská

a posléze Stará Pasířská (dnešní Palackého ulice byla známá jako Nová Pasířská).

Text: Jan Gross, foto: Jaroslav Kocourek

MĚSTSKÁ SPOŘITELNA

„Na počátku malá, úzká kancelářička v radnici se dvěma úředníky, dnes vlastní spořitelní palác a celá řada poboček ve všech

koutech republiky s celými legiemi zaměstnanců. Jaký to úžasný vývoj za dobu pouhých třiceti let!“

Na jaře roku 1929 slavila Městská spořitelna na Královských Vinohradech již třicet let svého trvání. Citovaný úryvek

v úvodu článku ve zkratce vystihuje rozvoj tohoto finančního ústavu, jehož sídlo

bylo od počátku spojeno s budovou vinohradské radnice. Oficiálně byla spořitelna ustavena dne 15. března

1899. Ovšem již v říjnu roku 1898

se konala první schůze spořitelního výboru: „Předsedal jí tehdejší

starosta města Josef Víšek, prvním

ředitelem ústavu byl poslanec

JUDr. Josef Herold. Přítomni byli

dále např. architekt Karel Horák

nebo ředitel škol vinohradských Josef Fuchsa.“ Samotná myšlenka

na založení vinohradské spořitelny je ovšem ještě o něco starší.

Oficiálně zazněla na schůzi městské rady v únoru roku 1894. Stalo se tak

v době, kdy na Královských Vinohradech

již dvacet let působila Záložna Vinohradská, o které jsme již v tomto seriálu před

časem psali. I druhý vinohradský finanční

ústav se velmi rychle etabloval. O rozvoji

spořitelny, který nezastavila ani první

světová válka, svědčí i postupný nárůst

vkladů, poboček a zaměstnanců: „Původní stav tří zaměstnanců, tedy účetního,

pokladníka a zřízence, byl postupem doby

rozmnožen na 122 úřednických sil a 27 zřízenců.“

K důležité organizační změně došlo v roce 1922, kdy došlo 1. ledna ke sloučení

předměstských obcí s Prahou: „Pro spoři-

telnu vyplynula změna i v tom, že město

Praha nyní ručí za vklady i veškeré jiné závazky spořitelny neomezeně, neodvolatelně a tedy také celou poplatní silou města

representujícího dnes téměř 800.000 obyvatelů proti tehdejším asi 90.000 obyvatelům Královských Vinohrad.“ Pobočky

a sběrny spořitelny bylo možné v době

první republiky najít také v sousedních

Nuslích, Vršovicích, ale i ve Strašnicích,

Hostivaři, Podolí, Braníku a Modřanech.

„Městská spořitelna na Král. Vinohradech

byla rovněž pověřena organisovati spořitelnictví v Podkarpatské Rusi a založila

tam proto své pobočky v Užhorodě, Mukačevě, Chustu a Rachově.“ Například

na konci roku 1928 bylo na 161.453 spořitelních knížkách a šekových účtech uloženo pilnými střadateli 620,467.580.91

korun. Vklady byly úročeny na dnešní

dobu nedostižnou sazbou 4,25 procenta.

V úplných počátcích se jediná místnost

spořitelny nacházela v přízemí školní budovy na dnešním náměstí Míru. Vcházelo

se budovou radnice. Od roku 1905 se

kanceláře nacházely v zadním traktu školy: „Místnosti tyto zvětšeny přístavkem roku 1913 o zadní místnosti nynější dvorany

a od roku 1924 úřadovala spořitelna

ve vlastní budově tamtéž. Leč i tyto

místnosti staly se rozvojem zanedlouho malými.“ V rámci modernistické přestavby vinohradské radnice na konci 20. let minulého století

získala Městská spořitelna nové

prostory v Jugoslávské ulici, v sousední budově bývalé fary, tedy

v domě, který je dnes součástí Úřadu městské části Praha 2. Samotná

přestavba radnice se přirozeně neobešla bez komplikací: „Většina

prací je ledabyle ze špatného materiálu provedena, cementové vrstvy prosakují, a tak místo kýženého klidu žije naše

úřednictvo i po přestěhování do nových

pater v novém rozruchu. Voda zatéká

i do telefonní centrály a kazí drahé přístroje.“ V současnosti připomíná dávnou slávu vinohradské spořitelny reprezentativní dvorana, kde dnes za původně bankovními přepážkami působí úředníci naší městské části. Na původní funkci budovy odkazuje také venkovní plastická

výzdoba radnice, kde je možné spatřit

kromě motivů spojených s peněžnictvím

letopočet 1930, tedy rok, kdy začala spořitelna využívat nově upravené prostory

v Jugoslávské ulici.

Michal Frankl