Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

5

ČÍSLO 7 – ČERVENEC 2022

ROZHOVOR

Žijete většinu svého života naVinohra-

dech. Co vás snimi pojí?

Ráda aschutí říkám, že tu mám tři domy.

Nevlastním je aani se ktomu nechystám.

Předně je to dům, vněmž bydlím ažiji už

padesát let. Je to místo, kde mám ukryty

nejen vzpomínky, ale ito, sčím jsem bytostně

spjatá. Druhý dům je Národní dům naVino-

hradech, vekterém jsem prožila přes čtyřicet

let zájmové činnosti. Jednak vsouboru Josefa

Vycpálka, jako tanečnice, vedoucí skupiny

anakonec taneční složky, ijako vedoucí

přípravných kurzů lidových tanců, nabese-

dách sosobnostmi zoblasti folkloru atak

dále. Třetí dům je Vinohradské divadlo, kde

míval náš soubor premiéry. To byl vždy takový

zlatý puntík zaceloroční prací.

Máte nějaký denní rituál?

Rychlým krokem projdu takzvaný Jiřák.

Pozdravím se spejskaři, poslechnu si roztou-

žené vrkání holubů, cvrlikání ptáků apotěším

se krásnou zelení. Projdu silnicí, vyšlapu přes

čtyřicet schodů kVinohradské sokolovně,

projdu parkem avracím se domů. Nevyne-

chám přitom ani náměstí Míru.

Vsouboru Vycpálkovci, který zmiňujete,

jste působila celých 43 let. Jak se promě-

ňoval?

Změn vsouboru bylo hodně. Začátky

skromné, tančilo azpívalo se to, co jsme

získali azapsali ustaré generace. Vletních

měsících jsme jezdili porepublice, abychom

poznali místa, jejich písně atance. Vsouboru

byly zkušené tanečnice, které stím začaly

pracovat. Tanec se dostával stále více

nascénu, vznikaly profesionální soubory. Byli

jsme dobří žáci, velmi nás to bavilo. Alena

Skálová, Ica Pospíšil aLiběna Livorová vedli

pod dohledem Františka Bohuše náš soubor

dál avýš. Velký podíl měli itělocvikáři

abudoucí výtvarníci. Soubor se vesvé době

stal vzorem ostatním. Poslední fáze Vycpál-

kovců patřila mně amoc mě těší, že nani mí

odchovanci rádi vzpomínají.

Vjakém prostředí jste vyrůstala?

Tatínek byl kantor tělem iduší. Škola byla pro

něj vždy naprvním místě. Protože byl češtinář,

mluvilo se unás ´hezky česky´. Flaška byla

láhev, špunt zátka, kramek podpatek

apodobně. Kté škole patřila ihudba. Vedl

dětský pěvecký sbor ipěvecké sdružení

dospělých Bořivoj. Hrál naklavír anahousle.

Moje maminka odrána dovečera zpívala,

apokud se dostala knějakému hudebnímu

nástroji, vždycky si ho zachvíli osedlala. To bylo

neuvěřitelné. Jinak pracovala jako prodavačka.

Jak jste se poznala se svým manželem?

Samozřejmě vsouboru. Trávili jsme tam

spoustu času aspojovala nás společná témata.

Tak se nelze divit, že tam vznikala souborová

manželství jako houby podešti. To naše také.

Trvalo 59 let, až domanželovy smrti.



Máte dceru asyna. Jak bylo těžké skloubit

roli maminky svaší profesí?

Velmi. Obě babičky byly daleko odPrahy, můj

muž byl Moravák. Měli jsme řadu povinností.

Především můj muž, který pracoval naKatedře

tělesné výchovy. Byl často mimo Prahu. Já

jsem pracovala vtanečním oddělení Ústavu

lidové umělecké tvořivosti, později jako

odborná pracovnice pro lidový tanec

anakonec jako vedoucí tanečního oddělení.

Dodnes nevím, jak jsem to zvládla. Měla jsem

ale velkou podporu ipomoc vsouboru.

Posílali příbuzné nahlídání, často samy

tanečnice hlídaly. Děti, hlavně má dcera,

špatně nesly mé večerní zkoušky ivíkendové

výjezdy. Až později jsem si uvědomila, co to

pro mé děti znamenalo. Dnešní doba by mně

umožnila lepší řešení. Tehdy jsem při prvním

dítěti měla nárok jen natři měsíce volna,

udruhého rok.

Vnímáte rozdíl mezi českým amoravským

folklorem?

Ano, avelice silně. Moraváci jsou citlivější, ale

iradikálnější, mají vsobě více citu, ale

ienergie. Ato se odráží vjejich tancích

ipísničkách, celkově vhudbě ajejí reprodukci.

To, co dopísně dá starý Moravák, mladý Čech

může jen závidět. AMoraváci se chovají

kesvým tancům apísničkám velmi ohledu-

plně, což se onás zČech nedá úplně tak říci.

Jaká lidová tvorba je vám kromě české

vesvětě blízká?

Vůbec nejbližší samozřejmě slovenská. Jako

pamětník společného státu jsem ji brala jako

svou, obrazně řečeno. Jinak je to obtížné –

každý má svůj vyjadřovací jazyk, své tradice,

svou současnost amy své možnosti poznávání

asvé nálady.



Cestovali jste se souborem pocelém světě.

Velkou stopu jste zanechali vJaponsku…

NaJaponsko mám ty nejkrásnější vzpomínky.

Nejvíc vzpomínám nalidi, které jsem tam

potkala. Byli jsme smanželem vJaponsku

vůbec prvními lektory našich lidových tanců.

Byla radost tam učit. Japonci chtěli všechno

vědět, každý detail. Pořídili si naše kroje anaše

písničky zpívali česky. Oblíbené měli volnější

tance. Kurzy byly vyčerpávající. Bylo nanich až

250 účastníků. Ale naplňovalo nás to. Vevol-

ných dnech nás vozili poostrovech aseznamo-

vali nás se svými zvyky azajímavostmi.

Co vás naJaponcích zaujalo?

Pracovitost apreciznost. Setkala jsem se tam

sryzím přátelstvím, které dodnes korespon-

denčně trvá.

Myslíte, že si dnes obtížněji mladí lidé

hledají vztah kfolkloru?

Určitě. Pokud nejsou zrodin, kde rodiče byli

členy souborů apřenesli to dovýchovy. Dnes

je pro děti amládež všude tolik lákadel pro

vyžití ačasto přitažlivějších. Navíc se dnes

mluví ofolkloru mnohdy jako oněčem

zastaralém, vyčichlém. Přesto je stále dost lidí,

kteří lidovým písním atancům podlehli.

Aoblíbili si je. Jen vPraze je řada souborů –

Jaro, Kytice, Rósénka, Verpán adalší. Jejich

představení přinášejí inspiraci iprofesio-

nálním souborům.

Máte početnou rodinu, vnuky apravnou-

čata. Jaký mají ktanci avýtvarnu vztah?

Jsme rozesetí pocelé republice, atak se

vidíme jen občas. Mám pět vnuků adevět

pravnuků, desáté pravnouče je nacestě. Můj

syn je organolog akampanolog, dcera byla

profesionální tanečnicí. Vnuci avnučky hrají

nahudební nástroje, zpívají. Má pravnučka

například chodí dopardubického Perníčku.

Kdo ví, co se vnich uchytí.

PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ

Stále je dost lidí, kteří si lidové písně atance oblíbili, říká choreografka Eva Rejšková

Eva Rejšková

Folklorní tanečnice, choreografka apedagožka, která se narodila 15. 8. 1930 veVeselí nad Lužnicí.

Vystudovala Pedagogickou aFilozockou fakultu Univerzity Karlovy vPraze. VSouboru písní atanců Josefa Vycpálka

působila nejdřív jako tanečnice, posléze choreografka aumělecká vedoucí. Strávila tu 43 let. Odroku 1952 pracovala

jako odborná avedoucí pracovnice pro lidový tanec vÚstředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT),

poté vÚstavu pro kulturně-výchovnou činnost (ÚKVČ).

Smanželem Radomilem Rejškem vedla stovky tanečních kurzů nejen unás, ale ivzahraničí

(Japonsko, USA, Kanada, Kuba, Francie, Belgie, Německo, Hongkong, Finsko). Přes padesát let žije naVinohradech.

Má dvě děti, pět vnuků adevět pravnuků, desáté pravnouče je nacestě.

„Je to kuriozní, ale smailem jsem

se seznámila až podevadesátce,“

říká choreografka, tanečnice,

publicistka, lektorka, maminka,

babička, prababička ačestná

občanka Prahy 2 Eva Rejšková.

Tato neuvěřitelně vitální, laskavá

dáma, která letos oslaví své

92. narozeniny, prožila

naVinohradech více než půlku

života, procestovala celou

republiku ařadu zemí aje zcela

jistě velkou inspirací pro všechny

okolo.

FOTO: LUCIE HORNÍKOVÁ

Eva Rejšková při

přebírání čestného

občanství Prahy 2

vroce 2022