ROZHOVOR
ČÍSLO 7 – ČERVENEC 2022
5
Stále je dost lidí, kteří si lidové písně a tance oblíbili, říká choreografka Eva Rejšková
„Je to kuriozní, ale s mailem jsem
se seznámila až po devadesátce,“
říká choreografka, tanečnice,
publicistka, lektorka, maminka,
babička, prababička a čestná
občanka Prahy 2 Eva Rejšková.
Tato neuvěřitelně vitální, laskavá
dáma, která letos oslaví své
92. narozeniny, prožila
na Vinohradech více než půlku
života, procestovala celou
republiku a řadu zemí a je zcela
jistě velkou inspirací pro všechny
okolo.
Máte nějaký denní rituál?
Rychlým krokem projdu takzvaný Jiřák.
Pozdravím se s pejskaři, poslechnu si roztoužené vrkání holubů, cvrlikání ptáků a potěším
se krásnou zelení. Projdu silnicí, vyšlapu přes
čtyřicet schodů k Vinohradské sokolovně,
projdu parkem a vracím se domů. Nevynechám přitom ani náměstí Míru.
V souboru Vycpálkovci, který zmiňujete,
jste působila celých 43 let. Jak se promě‑
ňoval?
Změn v souboru bylo hodně. Začátky
skromné, tančilo a zpívalo se to, co jsme
získali a zapsali u staré generace. V letních
měsících jsme jezdili po republice, abychom
poznali místa, jejich písně a tance. V souboru
byly zkušené tanečnice, které s tím začaly
pracovat. Tanec se dostával stále více
na scénu, vznikaly profesionální soubory. Byli
jsme dobří žáci, velmi nás to bavilo. Alena
Skálová, Ica Pospíšil a Liběna Livorová vedli
pod dohledem Františka Bohuše náš soubor
dál a výš. Velký podíl měli i tělocvikáři
a budoucí výtvarníci. Soubor se ve své době
stal vzorem ostatním. Poslední fáze Vycpálkovců patřila mně a moc mě těší, že na ni mí
odchovanci rádi vzpomínají.
FOTO: LUCIE HORNÍKOVÁ
Žijete většinu svého života na Vinohra‑
dech. Co vás s nimi pojí?
Ráda a s chutí říkám, že tu mám tři domy.
Nevlastním je a ani se k tomu nechystám.
Předně je to dům, v němž bydlím a žiji už
padesát let. Je to místo, kde mám ukryty
nejen vzpomínky, ale i to, s čím jsem bytostně
spjatá. Druhý dům je Národní dům na Vinohradech, ve kterém jsem prožila přes čtyřicet
let zájmové činnosti. Jednak v souboru Josefa
Vycpálka, jako tanečnice, vedoucí skupiny
a nakonec taneční složky, i jako vedoucí
přípravných kurzů lidových tanců, na besedách s osobnostmi z oblasti folkloru a tak
dále. Třetí dům je Vinohradské divadlo, kde
míval náš soubor premiéry. To byl vždy takový
zlatý puntík za celoroční prací.
Eva Rejšková při
přebírání čestného
občanství Prahy 2
v roce 2022
V jakém prostředí jste vyrůstala?
Tatínek byl kantor tělem i duší. Škola byla pro
něj vždy na prvním místě. Protože byl češtinář,
mluvilo se u nás ´hezky česky´. Flaška byla
láhev, špunt zátka, kramflek podpatek
a podobně. K té škole patřila i hudba. Vedl
dětský pěvecký sbor i pěvecké sdružení
dospělých Bořivoj. Hrál na klavír a na housle.
Moje maminka od rána do večera zpívala,
a pokud se dostala k nějakému hudebnímu
nástroji, vždycky si ho za chvíli osedlala. To bylo
neuvěřitelné. Jinak pracovala jako prodavačka.
Jak jste se poznala se svým manželem?
Samozřejmě v souboru. Trávili jsme tam
spoustu času a spojovala nás společná témata.
Tak se nelze divit, že tam vznikala souborová
manželství jako houby po dešti. To naše také.
Trvalo 59 let, až do manželovy smrti.
Máte dceru a syna. Jak bylo těžké skloubit
roli maminky s vaší profesí?
Velmi. Obě babičky byly daleko od Prahy, můj
muž byl Moravák. Měli jsme řadu povinností.
Především můj muž, který pracoval na Katedře
tělesné výchovy. Byl často mimo Prahu. Já
jsem pracovala v tanečním oddělení Ústavu
lidové umělecké tvořivosti, později jako
odborná pracovnice pro lidový tanec
a nakonec jako vedoucí tanečního oddělení.
Dodnes nevím, jak jsem to zvládla. Měla jsem
ale velkou podporu i pomoc v souboru.
Posílali příbuzné na hlídání, často samy
tanečnice hlídaly. Děti, hlavně má dcera,
špatně nesly mé večerní zkoušky i víkendové
výjezdy. Až později jsem si uvědomila, co to
pro mé děti znamenalo. Dnešní doba by mně
umožnila lepší řešení. Tehdy jsem při prvním
dítěti měla nárok jen na tři měsíce volna,
u druhého rok.
Vnímáte rozdíl mezi českým a moravským
folklorem?
Ano, a velice silně. Moraváci jsou citlivější, ale
i radikálnější, mají v sobě více citu, ale
i energie. A to se odráží v jejich tancích
i písničkách, celkově v hudbě a její reprodukci.
To, co do písně dá starý Moravák, mladý Čech
může jen závidět. A Moraváci se chovají
ke svým tancům a písničkám velmi ohleduplně, což se o nás z Čech nedá úplně tak říci.
Jaká lidová tvorba je vám kromě české
ve světě blízká?
Vůbec nejbližší samozřejmě slovenská. Jako
pamětník společného státu jsem ji brala jako
svou, obrazně řečeno. Jinak je to obtížné –
každý má svůj vyjadřovací jazyk, své tradice,
svou současnost a my své možnosti poznávání
a své nálady.
Cestovali jste se souborem po celém světě.
Velkou stopu jste zanechali v Japonsku…
Na Japonsko mám ty nejkrásnější vzpomínky.
Nejvíc vzpomínám na lidi, které jsem tam
potkala. Byli jsme s manželem v Japonsku
vůbec prvními lektory našich lidových tanců.
Byla radost tam učit. Japonci chtěli všechno
vědět, každý detail. Pořídili si naše kroje a naše
písničky zpívali česky. Oblíbené měli volnější
tance. Kurzy byly vyčerpávající. Bylo na nich až
250 účastníků. Ale naplňovalo nás to. Ve volných dnech nás vozili po ostrovech a seznamovali nás se svými zvyky a zajímavostmi.
Co vás na Japoncích zaujalo?
Pracovitost a preciznost. Setkala jsem se tam
s ryzím přátelstvím, které dodnes korespondenčně trvá.
Myslíte, že si dnes obtížněji mladí lidé
hledají vztah k folkloru?
Určitě. Pokud nejsou z rodin, kde rodiče byli
členy souborů a přenesli to do výchovy. Dnes
je pro děti a mládež všude tolik lákadel pro
vyžití a často přitažlivějších. Navíc se dnes
mluví o folkloru mnohdy jako o něčem
zastaralém, vyčichlém. Přesto je stále dost lidí,
kteří lidovým písním a tancům podlehli.
A oblíbili si je. Jen v Praze je řada souborů –
Jaro, Kytice, Rósénka, Verpán a další. Jejich
představení přinášejí inspiraci i profesionálním souborům.
Máte početnou rodinu, vnuky a pravnou‑
čata. Jaký mají k tanci a výtvarnu vztah?
Jsme rozesetí po celé republice, a tak se
vidíme jen občas. Mám pět vnuků a devět
pravnuků, desáté pravnouče je na cestě. Můj
syn je organolog a kampanolog, dcera byla
profesionální tanečnicí. Vnuci a vnučky hrají
na hudební nástroje, zpívají. Má pravnučka
například chodí do pardubického Perníčku.
Kdo ví, co se v nich uchytí.
PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ
Eva Rejšková
Folklorní tanečnice, choreografka a pedagožka, která se narodila 15. 8. 1930 ve Veselí nad Lužnicí.
Vystudovala Pedagogickou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka
působila nejdřív jako tanečnice, posléze choreografka a umělecká vedoucí. Strávila tu 43 let. Od roku 1952 pracovala
jako odborná a vedoucí pracovnice pro lidový tanec v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT),
poté v Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost (ÚKVČ).
S manželem Radomilem Rejškem vedla stovky tanečních kurzů nejen u nás, ale i v zahraničí
(Japonsko, USA, Kanada, Kuba, Francie, Belgie, Německo, Hongkong, Finsko). Přes padesát let žije na Vinohradech.
Má dvě děti, pět vnuků a devět pravnuků, desáté pravnouče je na cestě.