ROZHOVOR

ČÍSLO 7 – ČERVENEC 2022

5

Stále je dost lidí, kteří si lidové písně a tance oblíbili, říká choreografka Eva Rejšková

„Je to kuriozní, ale s mailem jsem

se seznámila až po devadesátce,“

říká choreografka, tanečnice,

publicistka, lektorka, maminka,

babička, prababička a čestná

občanka Prahy 2 Eva Rejšková.

Tato neuvěřitelně vitální, laskavá

dáma, která letos oslaví své

92. narozeniny, prožila

na Vinohradech více než půlku

života, procestovala celou

republiku a řadu zemí a je zcela

jistě velkou inspirací pro všechny

okolo.

Máte nějaký denní rituál?

Rychlým krokem projdu takzvaný Jiřák.

Pozdravím se s pejskaři, poslechnu si roztoužené vrkání holubů, cvrlikání ptáků a potěším

se krásnou zelení. Projdu silnicí, vyšlapu přes

čtyřicet schodů k Vinohradské sokolovně,

projdu parkem a vracím se domů. Nevynechám přitom ani náměstí Míru.

V souboru Vycpálkovci, který zmiňujete,

jste působila celých 43 let. Jak se promě‑

ňoval?

Změn v souboru bylo hodně. Začátky

skromné, tančilo a zpívalo se to, co jsme

získali a zapsali u staré generace. V letních

měsících jsme jezdili po republice, abychom

poznali místa, jejich písně a tance. V souboru

byly zkušené tanečnice, které s tím začaly

pracovat. Tanec se dostával stále více

na scénu, vznikaly profesionální soubory. Byli

jsme dobří žáci, velmi nás to bavilo. Alena

Skálová, Ica Pospíšil a Liběna Livorová vedli

pod dohledem Františka Bohuše náš soubor

dál a výš. Velký podíl měli i tělocvikáři

a budoucí výtvarníci. Soubor se ve své době

stal vzorem ostatním. Poslední fáze Vycpálkovců patřila mně a moc mě těší, že na ni mí

odchovanci rádi vzpomínají.

FOTO: LUCIE HORNÍKOVÁ

Žijete většinu svého života na Vinohra‑

dech. Co vás s nimi pojí?

Ráda a s chutí říkám, že tu mám tři domy.

Nevlastním je a ani se k tomu nechystám.

Předně je to dům, v němž bydlím a žiji už

padesát let. Je to místo, kde mám ukryty

nejen vzpomínky, ale i to, s čím jsem bytostně

spjatá. Druhý dům je Národní dům na Vinohradech, ve kterém jsem prožila přes čtyřicet

let zájmové činnosti. Jednak v souboru Josefa

Vycpálka, jako tanečnice, vedoucí skupiny

a nakonec taneční složky, i jako vedoucí

přípravných kurzů lidových tanců, na besedách s osobnostmi z oblasti folkloru a tak

dále. Třetí dům je Vinohradské divadlo, kde

míval náš soubor premiéry. To byl vždy takový

zlatý puntík za celoroční prací.

Eva Rejšková při

přebírání čestného

občanství Prahy 2

v roce 2022

V jakém prostředí jste vyrůstala?

Tatínek byl kantor tělem i duší. Škola byla pro

něj vždy na prvním místě. Protože byl češtinář,

mluvilo se u nás ´hezky česky´. Flaška byla

láhev, špunt zátka, kramflek podpatek

a podobně. K té škole patřila i hudba. Vedl

dětský pěvecký sbor i pěvecké sdružení

dospělých Bořivoj. Hrál na klavír a na housle.

Moje maminka od rána do večera zpívala,

a pokud se dostala k nějakému hudebnímu

nástroji, vždycky si ho za chvíli osedlala. To bylo

neuvěřitelné. Jinak pracovala jako prodavačka.

Jak jste se poznala se svým manželem?

Samozřejmě v souboru. Trávili jsme tam

spoustu času a spojovala nás společná témata.

Tak se nelze divit, že tam vznikala souborová

manželství jako houby po dešti. To naše také.

Trvalo 59 let, až do manželovy smrti.

Máte dceru a syna. Jak bylo těžké skloubit

roli maminky s vaší profesí?

Velmi. Obě babičky byly daleko od Prahy, můj

muž byl Moravák. Měli jsme řadu povinností.

Především můj muž, který pracoval na Katedře

tělesné výchovy. Byl často mimo Prahu. Já

jsem pracovala v tanečním oddělení Ústavu

lidové umělecké tvořivosti, později jako

odborná pracovnice pro lidový tanec

a nakonec jako vedoucí tanečního oddělení.

Dodnes nevím, jak jsem to zvládla. Měla jsem

ale velkou podporu i pomoc v souboru.

Posílali příbuzné na hlídání, často samy

tanečnice hlídaly. Děti, hlavně má dcera,

špatně nesly mé večerní zkoušky i víkendové

výjezdy. Až později jsem si uvědomila, co to

pro mé děti znamenalo. Dnešní doba by mně

umožnila lepší řešení. Tehdy jsem při prvním

dítěti měla nárok jen na tři měsíce volna,

u druhého rok.

Vnímáte rozdíl mezi českým a moravským

folklorem?

Ano, a velice silně. Moraváci jsou citlivější, ale

i radikálnější, mají v sobě více citu, ale

i energie. A to se odráží v jejich tancích

i písničkách, celkově v hudbě a její reprodukci.

To, co do písně dá starý Moravák, mladý Čech

může jen závidět. A Moraváci se chovají

ke svým tancům a písničkám velmi ohleduplně, což se o nás z Čech nedá úplně tak říci.

Jaká lidová tvorba je vám kromě české

ve světě blízká?

Vůbec nejbližší samozřejmě slovenská. Jako

pamětník společného státu jsem ji brala jako

svou, obrazně řečeno. Jinak je to obtížné –

každý má svůj vyjadřovací jazyk, své tradice,

svou současnost a my své možnosti poznávání

a své nálady.

Cestovali jste se souborem po celém světě.

Velkou stopu jste zanechali v Japonsku…

Na Japonsko mám ty nejkrásnější vzpomínky.

Nejvíc vzpomínám na lidi, které jsem tam

potkala. Byli jsme s manželem v Japonsku

vůbec prvními lektory našich lidových tanců.

Byla radost tam učit. Japonci chtěli všechno

vědět, každý detail. Pořídili si naše kroje a naše

písničky zpívali česky. Oblíbené měli volnější

tance. Kurzy byly vyčerpávající. Bylo na nich až

250 účastníků. Ale naplňovalo nás to. Ve volných dnech nás vozili po ostrovech a seznamovali nás se svými zvyky a zajímavostmi.

Co vás na Japoncích zaujalo?

Pracovitost a preciznost. Setkala jsem se tam

s ryzím přátelstvím, které dodnes korespondenčně trvá.

Myslíte, že si dnes obtížněji mladí lidé

hledají vztah k folkloru?

Určitě. Pokud nejsou z rodin, kde rodiče byli

členy souborů a přenesli to do výchovy. Dnes

je pro děti a mládež všude tolik lákadel pro

vyžití a často přitažlivějších. Navíc se dnes

mluví o folkloru mnohdy jako o něčem

zastaralém, vyčichlém. Přesto je stále dost lidí,

kteří lidovým písním a tancům podlehli.

A oblíbili si je. Jen v Praze je řada souborů –

Jaro, Kytice, Rósénka, Verpán a další. Jejich

představení přinášejí inspiraci i profesionálním souborům.

Máte početnou rodinu, vnuky a pravnou‑

čata. Jaký mají k tanci a výtvarnu vztah?

Jsme rozesetí po celé republice, a tak se

vidíme jen občas. Mám pět vnuků a devět

pravnuků, desáté pravnouče je na cestě. Můj

syn je organolog a kampanolog, dcera byla

profesionální tanečnicí. Vnuci a vnučky hrají

na hudební nástroje, zpívají. Má pravnučka

například chodí do pardubického Perníčku.

Kdo ví, co se v nich uchytí.

PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ

Eva Rejšková

Folklorní tanečnice, choreografka a pedagožka, která se narodila 15. 8. 1930 ve Veselí nad Lužnicí.

Vystudovala Pedagogickou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka

působila nejdřív jako tanečnice, posléze choreografka a umělecká vedoucí. Strávila tu 43 let. Od roku 1952 pracovala

jako odborná a vedoucí pracovnice pro lidový tanec v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT),

poté v Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost (ÚKVČ).

S manželem Radomilem Rejškem vedla stovky tanečních kurzů nejen u nás, ale i v zahraničí

(Japonsko, USA, Kanada, Kuba, Francie, Belgie, Německo, Hongkong, Finsko). Přes padesát let žije na Vinohradech.

Má dvě děti, pět vnuků a devět pravnuků, desáté pravnouče je na cestě.