Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 4

4

ČÍSLO 1 – LEDEN 2019

Město a lidé

Čestný občan Prahy 2 Tomáš Bím

Je zvláštní, když člověk potká svou románovou postavu. Stalo se mi to, když jsem poprvé uviděl Petra Bauma. Je totiž podobný svému otci, Jiřímu Baumovi

(1900–1944), cestovateli, zoologovi aodbojáři, který vystupuje vmém románu „Neptunova jeskyně“. Má isoustředěně laskavý pohled svého otce. Vrománu

Jiří Baum  guruje mezi členy skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, což byli příslušníci demokratického odboje, oněmž se poválce mlčelo.

Jiří Baum zahynul veVaršavě. Většina zjeho skupiny byla popravena. Jeho syn Petr (1941) přicestoval doPrahy zAustrálie, kde žije.

Udali ho za to, že jel výtahem

Vaši rodiče se v roce 1939, ještě

před vznikem protektorátu, vrátili

dorepubliky zciziny. Vdobě, kdy se

spíše odcházelo. Proč?

Vrátili se ze své poslední cesty doAfri-

ky. Právě vAfrice se rozhodovali, kam

vlastně pojedou. Tu dobu už pozna-

menalo to, že byla podepsána mni-

chovská dohoda a nad zbytkem re-

publiky se stahovaly mraky. Dokonce

ilidé vNěmecku, kudy při návratu pro-

jížděli, obyčejní, řadoví Němci, jim ra-

dili, aby se nevraceli. Že to tady bude

hrozné. Pro mé rodiče to ale bylo vě-

domé rozhodnutí. Údajně si byli jistí,

že bude válka, aotec pokládal za sa-

mozřejmé, že se zúčastní. Rozmýšleli

se, jestli se mají zapojit dozahraniční-

ho odboje nebo dodomácího. Apad-

lo rozhodnutí, že to bude domácí od-

boj. Zvolili domácí odboj, aby byli spo-

lu. To, že přijeli krátce před obsazením

zbytku republiky, byla spíš náhoda.

Ještě kolem roku 1940 dostali odame-

rických přátel pozvání do Spojených

států, doHollywoodu, nakteré šlo vy-

cestovat. Nevyužili toho, protože už

byli zapojeni doodboje.

Vaši rodiče cestovali doexotických

zemí – například do Austrálie,

doAfriky – obytným autem. Dělali

něco, dočeho se pouštějí současní

dobrodruzi a píšou o tom články,

tehdy to ale muselo být ještě jedi-

nečnější, ne?

Oni ale měli tu speciálně upravenou

Tatru, vekteré se dalo pohodlně byd-

let, až na svých posledních cestách.

V tom se zúročily jejich dlouhodobé

zkušenosti. Na svou první zahraniční

cestu poSpojených státech se otec vy-

dal nakole. Pak si pořídil skamarádem

starou fordku, která se jim skoro oka-

mžitě málem rozpadla. Při cestě na-

příč Afrikou se sochařem F. V. Foitem

měli malou Tatru12 súpravou naspa-

ní, ale o pohodlí se mluvit nedalo.

Napozdější cesty jezdili smatkou oba

dva, vytvořili skutečný cestovatelský

pár. Teprve při posledních cestách mě-

li obytný vůz napodvozku šestikolové

Tatry 72.

Jak se jim dařilo cestování  nanco-

vat?

Zrodinného majetku, pak se zdrojem

příjmů staly otcovy knihy apřednášky.

Otec ale nepřednášel jenom doma. Je

třeba říct, že vozil dozahraničí bednič-

ky se skleněnými diapozitivy se sním-

ky zČeskoslovenska. Pravidelně pořá-

dal vcizině přednášky, vekterých pro-

pagoval nový stát. Ty byly ovšem ne-

výdělečné.

Potkal jste poválce někoho zjejich

spolubojovníků? ZPetičního výboru

Věrni zůstaneme ji skoro nikdo

nepřežil.

Ne, ale později jsem dost překvapivě

zažil něco vpodobném duchu. Rodiče

se vroce 1935 při své australské cestě

seznámili s mladým Australanem

L. Morrisem aspřátelili se. VAustrálii se

jim nesmírně líbilo. Poválce jsme si vy-

měňovali s jeho dcerou vánoční po-

zdravy a občas pár dalších vět v krát-

kém dopise. Když jsem jim napsal

po své emigraci v roce 1986 už z Ra-

kouska (lámanou ang-

ličtinou), že žádáme

oAustrálii, aasi se te-

dy konečně uvidíme

i osobně, ukázalo se,

že pan Morris žije. Vzal

si naši věc za svou,

prosadil, aby nás Aus-

trálie přijala, a pak se

o nás prvních několik

týdnů po příletu sta-

ral, jako bychom patři-

li dorodiny. Byl to dost

neuvěřitelný zážitek,

setkat se s tak oběta-

vou pomocí, když šlo

o člověka, kterého

jsem předtím nikdy

neviděl a v podstatě

jsem ani nevěděl, že

ještě existuje. Myslím,

že hrály roli dva důvody. Jednak byli

s mým otcem zřejmě opravdu dobří

přátelé. Druhý důvod asi byl, že pan

Morris bojoval veválce – velel nějaké

malé válečné lodi vevodách kolem No-

vé Guineje – avmém otci nepochybně

viděl spolubojovníka, který padl.

Máte pocit, že československý stát

dostatečně uznával zásluhy vašeho

otce ajeho přátel? Zvláště poroce

1948, kdy se o demokratickém

odboji mlčelo?

Nikdy jsem se oto nestaral. Stačilo mi

vědomí, proč azaco bojovali. Otec do-

stal Československý válečný kříž 1939

in memoriam avNárodním muzeu se

jeho jméno ocitlo nadesce obětí. Vuli-

ci Anny Letenské je uveden napamětní

desce, ta tam ale asi byla instalována

hned poválce. Matka válku sice přežila,

ovšem spoškozeným zdravím apocu-

chanými nervy. Musela mě vychovávat

abyla nato sama. Oni ale kromě Petič-

ního výboru Věrni zůstaneme spolupra-

covali is komunistickým odbojem, se

skupinou RU-DA, což jim asi bylo při-

čteno kdobru. Možná to komunistický

režim bral tak, že otec je posmrti, tak

naši rodinu nechají napokoji. Je ale tře-

ba také říct, že je otázka, jak by to vypa-

dalo, kdyby válku přežil. Pak by nejspíš

nastaly potíže. Ty pro naši rodinu nasta-

ly stejně, ale tak jako pro řadu dalších

lidí – myslím tím třeba potíže způsobe-

né měnovou reformou.

Váš dědeček Josef Baum (1864–

1942) byl posledním starostou Ná-

rodní jednoty českožidovské naVi-

nohradech. S českým prostředím

tedy vaši židovští předci zřejmě

dlouhodobě souzněli.

Moc otom nevím. Je ale jasné, že rodi-

na se už dlouho velmi silně identi ko-

vala sčeskoslovenskou myšlenkou. Až

poten moment, že je zani třeba vy-

stoupit se zbraní vruce. Mám ostatně

vesvé sbírce fotogra í snímek, se kte-

rým si nevím rady. Je naněm otec za-

mlada se svým kamarádem, jak si ob-

lékají vojenské uniformy s ovinovač-

kami, jaké se nosily zaI. světové války.

Myslím si, že povzniku Českosloven-

ska asi chtěl vstoupit jako dobrovolník

donově vzniklé armády.

Jaké to bylo, vyrůstat bez otce?

Vyrůstal jsem jako dítě sotcem virtuál-

ním. Poznával jsem ho z jeho knih

a deníků, amyslím, že jsem mu díky

nim porozuměl opravdu dobře. Osob-

ně si ho ale nepamatuju a jeho hlas

jsem poprvé slyšel, když rozhlas nalezl

nějaké úmyslně zašantročené nahráv-

ky dvou přednášek, které měly být po-

dle platných předpisů zaválky zniče-

ny. To už jsem byl dospělý. Odmamin-

ky vím, že byl velmi pracovitý, své kni-

hy prý několikrát přepisoval (snad víc

než šestkrát), než byl spokojen s ko-

nečnou verzí. Mít virtuálního otce mě-

lo isvé výhody, protože jsem se sním

nemohl pohádat. Také jsem se sním

mohl ale jen těžko poměřovat.

Co povašem otci zůstalo?

Knihy vydané za první republiky,

poválce anakonec izatotality. Dále

zhruba patnáct tisíc snímků, z nichž

ovšem nějakých osm tisíc jsou snímky

přírodnin. Zbytek jsou početné cesto-

vatelské snímky. Deníky. U některých

cest si vedli deníky oba dva – otec spí-

še stroze, vědecky, amatka obšírněji.

A pak po něm zbyly věci, které byly

ve vlastnictví Národního muzea, pro

něž otec pracoval. Ty jsou dnes roz-

troušené porůzných depozitářích.

Je pravda, že vašeho otce zatklo ge-

stapo naudání?

Ano, naudání někoho tady z tohoto

domu, někoho s českým příjmením.

Udal mého otce, že jezdí výtahem, což

měli Židé zakázáno. Odbojáři přitom

používali výtah jako místo, kde si pře-

dávali materiály. Takže já si nemyslím,

že by tím výtahem jel zpohodlnosti.

On měl ostatně už předtím potíže,

protože jednou jel tramvají abyl bez

hvězdy, což také jako Žid nesměl. Ajá

si zase myslím, že tou tramvají nejel

jen tak na projížďku, ale za nějakým

odbojářským cílem.

Tušili vaši rodiče, jak bude pro ně

riskantní účastnit se odboje vzhle-

dem kžidovskému původu vašeho

otce?

Nepochybně.

Jak hodnotíte rozhodnutí svých ro-

dičů jít do tak riskantní věci, jako

byl odboj? Rozhodnutí, které se vás

osobně dotklo?

Jsem nato hrdý.

Ptal se: Marek Toman, spisovatel

Protest někdejšího československého

ministra národní obrany generála Mar-

tina Dzúra proti tomu, aby se cvičení

vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

konalo unás místo vzáří už včervnu,

měl význam symbolický. VMoskvě mu

domluvili. Přes 20 tisíc vojáků pěti zemí

necvičilo se tehdy proti nepřátelům

zNATO, logisticky se potřebovali připra-

vit nadávno zamýšlenou okupaci.

Vdruhé polovině srpna 1968 připomí-

nalo centrum Prahy frontové město. Ostatně, dokumentuje to množství publikova-

ných snímků aněkolik zdařilých fotogra ckých výstav. Tenkrát, kromě nutkavé po-

třeby být vblízkosti symbolického Václavského náměstí aubudovy rozhlasu, sedli

jsme si druhý den okupace spřítelem atiskařským kolegou Tomášem Bímem vně-

které zhospod, nakteré se sugestiv-

ností jemu vlastní zasněně zavzpo-

mínal v zářijovém čísle, a se slovy:

„Něco musíme dělat jinak,“ rozhodli

jsme se pro způsob protestu nám

nejvlastnější: navrhovat, tisknout

akolportovat protiokupační tiskovi-

ny, zejména plakáty. Na rozdíl

od většiny spontánních amatérsky

kreslených letáků, zvolili jsme typo-

gra cky výtvarnou profesionalitu ja-

ko potřebu, nikoliv cíl. Koneckonců

Tomáš Bím byl ktéto aktivitě více než

kompetentní.

„Éto plóchoje!“ řval ruský o cír se sta-

linským knírem, a s prstem na ko-

houtku napřažené pistole přihlížel, jak dva jeho podřízení vojclové vyhazují znaší

násilně zastavené dodávky čerstvě vytištěné plakáty: Zaťatou pěst s nápisem

NO PASARÁN! Dupali po nich jako smyslu zbaveni. Slavný historický apel trhali

nakousky asním poslední špetku náklonnosti. Jejich primitivně apatické fyzio-

gnomie aotrocké pohledy spolu sklinkajícími se samopaly naramenou nevěštily

nic dobrého. Zvlášť vpusté lokalitě pod Ohradou. Přiznávám, třásli jsme se strachy,

neb se nám vmyšlenkách promítla vtu chvíli všechna dosavadní zvěrstva sovět-

ského systému, snimiž jsme narozdíl odnašich mnohých vrstevníků byli zdomova

dávno obeznámeni. Jiří Tichý

Vltavan Čechy, sdružující vltavanské

spolky zPrahy, Davle, Štěchovic aPurkar-

ce, připravil vprávě uplynulém roce vel-

ký projekt „Vodní doprava nařece Vltavě

před sto lety“. Veřejnost tak měla unikátní

příležitost vrátit se „na živo“ do stoleté

historie říční plavby.

Začalo to 17. září, kdy knáplavce uŽelez-

ničního mostu připlul šíf – 20 metrů

dlouhá dřevěná loď, používaná vminu-

losti zejména pro nákladní plavbu. Repli-

ku šífu, tzv. šenáku, který na počátku

20. století sloužil i jako výletní plavidlo

pro plavbu přes Svatojánské proudy,

zhotovila  rma Kolumbus 92 v. o. s. vLip-

níku nad Bečvou podle původních pro-

jektů. Ty poskytl archiv jednoho z po-

sledních stavitelů – loděnice rodiny Šíle-

ných zTýna nad Vltavou. Už jen 300 km

dlouhá cesta lodi z Moravy do Prahy

posilnici byla unikátní.

Vlečné lodi snázvem „Vltavan“ požehnal

20. září Dominik kardinál Duka aspolečně

ho pokřtili ředitelka Státní plavební sprá-

vy Klára Němcová agenerál-

ní ředitel Povodí Vltavy Petr

Kubala, přišel se podívat imi-

nistr dopravy Dan Ťok. Mnozí

hosté se našífu, taženém ma-

lým parníčkem, projeli poVl-

tavě. Pak šíf splul jen několik

stovek metrů po proudu

k přístavišti parníků, kde ho

návštěvníci náplavky ještě

nějakou dobu mohli obdivo-

vat. Vltavané počítají stím, že

vespolupráci sPražskou pa-

roplavební společností loď

doplní motorem a od roku

2019 by mohl šíf sloužit pro

vyjížďky veřejnosti. Nejen po Praze, ale

imezi sídly vltavanských spolků.

Součástí projektu byla také stavba tří vo-

rových „tabulí“ přímo napontonu, zakot-

veném unáplavky spolu se šífem. Popří-

pravě klád (tzv. odkornění) purkarečtí vo-

raři sestavili zapoužití originálních tech-

nologií tzv. vorový pramen. I v dalších

dnech bylo kolem vody živo – např. tu

hrála kapela Třehusk. Starší i děti si vy-

zkoušeli práci se dřevem, viděli profesio-

nální řezbářskou práci s motorovou pi-

lou. Členové vltavanských spolků byli

kdispozici pro dotazy týkající se plavby

naVltavě. Nanáplavce byly instalovány

velké panely shistorickými fotogra emi

azasvěceným popisem. Mezi nejzvěda-

vější, a také nejmilejší návštěvy patřili

malí školáci, kteří přicházeli vrámci po-

znávání historie Prahy aVltavy.

Tak mimořádná akce by nemohla vznik-

nout bez významné  nanční podpory

apomoci řady organizací a rem. Vltava-

né všem děkují zapřispění kuskutečnění

jedinečného projektu, který umožnil ve-

řejnosti vidět navlastní oči kus opravdo-

vé historie spojené svodní dopravou.

Jiří Mejstřík, Vltavan Čechy

Na náplavce ožila dávná historie lidí od Vltavy

Vzpomínka na srpen 1968 aneb No pasarán!

Jiří Baum