Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 9

Jaké byly okolnosti

objevení deníku Fran-

tiška Buzka?

Tento deník v rodinné

pozůstalosti objevila pří-

buzná poFrantišku Buz-

kovi. Její syn, s nímž se

znám, mi deník předal,

neboť věděl, že se oVy-

šehrad zajímám anapsal

jsem již několik knih.

Deník jsem pročetl aroz-

hodl se, že z něj sepíšu

knihu, neboť jde ovelmi

zajímavé dobové záznamy ohistorii Vyše-

hradu iosudech života tohoto místa. De-

ník napsal člověk, který naVyšehradě pro-

žil většinu života avyzpovídal snad všech-

ny vesvém okolí. Vyšehrad znal lépe než

kdokoliv jiný. Anebojí se tam psát iově-

cech, které historikové raději nezmiňují.

Jaká dosud nepoznaná tajemství Vyše-

hradu nám desátník Rakousko-uherské

armády vyjevuje?

Je jich mnoho, ale musím vyzdvihnout, že

přestože nám vdeníku ukázal mnohá ta-

jemství Vyšehradu, o kterých se dnes již

nevědělo aněkterým možná vyrazí dech,

na druhou stranu zase některé pověsti

o Vyšehradě zbavil jejich tajemna.

Zavšechny případy mohu uvést známou

pověst publikovanou v mnoha knihách,

že prý vCihelné bráně Vyšehradu straší je-

jí stavitel Jan Bouček, který se vní měl ješ-

tě před dostavěním oběsit, protože kvůli

této zakázce přišel ovšechen svůj maje-

tek. Vnoci tu údajně jako duch pronásle-

duje aškrtí ty, kteří jeho branou prochází.

Jan Bouček stavbou této brány v roce

1842 sice skutečně zkrachoval a přišel

ovše, ale neoběsil se zde. Desátník Franti-

šek Buzek vypátral vnučku stavitele Jana

Boučka aodní se dozvěděl pravdu, že sta-

vitel Bouček zemřel přirozenou smrtí až

24 let podostavění brány v72 letech. Až

dosmrti poté pracoval rukama apohřbe-

ný je naVyšehradském hřbitově. Kvůli té-

to bráně se naopak zastře-

lil její projektant nadporu-

čík Johann Weiss, kterého

zřejmě trápilo černé svě-

domí, že kvůli němu stavi-

tel této brány Jan Bouček

přišel ovše. Itak končí osu-

dy pověstí – jejich vysvět-

lením. Ato díky lidem, jako

byl desátník Buzek.

Co vás na jeho zázna-

mech zaujalo a stalo se

inspirací pro novou kni-

hu?

Zaujalo mě už jen to, že se tu potolika le-

tech objevil deník, který tak podrobně

píše oVyšehradě aživotu uvnitř jeho hra-

deb. Knih oVyšehradě je sice mnoho, ale

jsou to takové historické učebnice, které

nejsou psány kpochopení obyčejným li-

dem. Navíc se zabývají jen nejslavnějšími

obdobími dávného Vyšehradu. A náhle

tu máme deník, který oVyšehradě píše

obyčejný člověk, lidsky, čtivě avelice zají-

mavé věci. Apopisuje zde iprvní polovi-

nu 20. století, včetně událostí z první

adruhé světové války, které historikům

připadají příliš novodobé, než aby se jimi

zabývali, ale přitom jsou dnes již také his-

torií, apoučnou historií.

Proč vás tak fascinuje Vyšehrad ajeho

těžko popsatelná atmosféra?

Vyšehrad je nabit neuvěřitelně pozitivní

energií. Je to opravdu posvátné místo,

byť dlouhá staletí jeho duchovní ráz

umrtvovalo to, že byl vojenskou pevnos-

tí plnou vojáků azbraní. Všimněte si, že

všechny velké parky v Praze jsou plné

bezdomovců, opilců, feťáků apovalečů,

ale Vyšehrad jako zázrakem je tohoto

uchráněn. Jako by pozitivní energie toho

místa tyto živly vyháněla anedopřála jim

je znesvěcovat.

Kdybyste měl vybrat jedno místo, jednu

osobnost ajednu legendu, vztahující se

kVyšehradu, co by to bylo?

Nejzajímavějším objektem Vyše-

hradu je pro mě rotunda sv. Marti-

na, vždyť je to také dle některých

historiků nejstarší dochovaná

stavba v Praze. Osobností Vyše-

hradu je pro mě pak jednoznačně

spisovatelka Popelka Biliánová

(1862–1941), která na Vyšehradě

žila, o Vyšehradě psala a hlavně

Vyšehrad pomohla zachránit

před jeho zkázou, když po roce

1910 chtělo vedení Prahy zbourat

vyšehradské hradby a postavit

vpevnosti Vyšehradu nové obyt-

né činžáky. Právě ona se postavila

naodpor aseskupila kolem sebe

idalší umělce aintelektuály, díky

jejichž protestům Praha odtoho-

to záměru nakonec ustoupila.

Nejznámější legendou Vyšehradu

je pak ta oHorymírovi aŠemíkovi,

ale jak se ukázalo, Alois Jirásek si ji vymy-

slel ainspiroval se přitom velmi podob-

nou pověstí zNěmecka adokonce ztéto

pověsti převzal trochu odvážně ijméno

koně Šemíka.

len

9

ČÍSLO 1 – LEDEN 2019

Výlety dohistorie

Průmysl a obchod na Královských Vinohradech (X.) TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU

Historii Vyšehradu od počátku 17. století do první poloviny 20. století je věnována kniha „Vzpomínky na Vyšehrad

– Z tajného deníku Františka Buzka“, která vyšla v závěru roku. Autorem je historik a spisovatel literatury faktu Mar-

tin Herzán, oceněný vroce 2015 mezinárodním čestným uznáním ceny Egona Ervína Kische zaliteraturu faktu.

OVyšehrad se zajímá již dlouhá léta, stal se jeho druhým domovem. Vydání této knihy považuje zauskutečnění

krásné myšlenky avzpomínky naúžasné místo, jakým Vyšehrad je. Napsal ji nazákladě nedávno objeveného dení-

ku desátníka Rakousko-uherské armády Františka Buzka (*1887), který naVyšehradě dlouhá léta sloužil ažil. Poví-

dali jsme si otom sautorem.

„Výroba orientálských cukrovinek A. Maršner jest jedním z největších závodů vinohradských a pokud jde o způsob výroby,

jediným svého druhu v Rakousku. Závod vznikl roku 1890 z počátků pranepatrných, zaměstnávaje jediného muže a děvče.“

Vneděli 9. prosince 2018 jsme si připo-

mněli 155 let odzaložení vůbec nejstarší

sokolovny vČechách. Pozaložení Tělo-

cvičné jednoty Pražské 16. února 1862

nastal problém, kde by se členové nové

organizace se znakem sokola v letu

mohli scházet a provozo-

vat svou činnost. Postupně

vystřídali tři pronajaté sály

vPraze, což nemohlo dlou-

hodobě vyhovovat. Situaci

patnáct měsíců pozalože-

ní rázně vyřešil starosta So-

kola Jindřich Fügner, když

ze svých vlastních pro-

středků zakoupil pozemek

v tehdejší Hradební ulici,

dnes Sokolské.

První zkušenosti prokázaly

potřebu nové stavby, a tak se náčelník

Miroslav Tyrš dohodl naprojektu sarchi-

tektem V. I. Ullmannem. Krátce nato

mohly být zahájeny stavební práce. Dne

3. července 1863 se na místě sešlo asi

200 sokolů, kteří se ujali výkopů pro zá-

klady sokolovny. Ty pokračovaly tako-

vým tempem, že po pěti měsících,

9. prosince, mohlo být vsokolovně zahá-

jeno pravidelné cvičení.

Základem sokolovny byla trojlodní tělo-

cvična, v prvním poschodí provozní

místnosti, podle po-

třeby se postupně je-

jich zařízení měnilo.

Byl zde byt starosty

a později i muzeum,

v suterénu šatny

aumývárny. Přestože

za dobu své existen-

ce sokolovna prodě-

lala mnoho změn,

přístaveb a rekon-

strukcí, její uliční po-

doba se změnila jen

oddělenou nástav-

bou velkého míčové-

ho sálu. Zvenčí roz-

hodně nic nenapoví-

dá tomu, že v soko-

lovně je kromě pů-

vodního Fügnerova

sálu dalších pět mo-

derně vybavených

sálů spatřičným příslušenstvím pro růz-

ná sportovní odvětví, dokonce iloutko-

vé divadélko. Všechny prostory jsou

denně vplném provozu nejen pro členy

Sokola, ale ipro školy zokolí.

Jitka Křepelková, Sokol Pražský

František Brábek stál ve 2. polovině

19. století upočátků české hungaristiky,

okterou se velice zasloužil.

Pocházel zjihočeských Branovic uTýna

nad Vltavou, kde se 9. prosince 1848 na-

rodil. České společnosti přelomu

19. a20. století byl znám jako univerzitní

lektor maďarštiny, překladatel význam-

ných děl maďarské literatury a příleži-

tostný publicista. Díky zaměstnání své-

ho otce Ludvíka prožil dětství a školní

léta vUhrách, takže maďarština mu byla

po češtině prakticky dru-

hým mateřským jazykem.

A tak nebylo divu, že se

maďarštině, atím ihunga-

ristice věnoval také během

svého vysokoškolského

studia. Pojeho ukončení se

vroce 1871 doUher vrátil

a společně se svým příte-

lem hrabětem Václavem

Kounicem, pozdějším za-

kladatelem Kounicových

kolejí v Brně, je procesto-

val. Zjejich společné cesty

vzniklo rozkošné dílko

„Procházky po Uhrách“, vydané v roce

1874 pražským nakladatelem a knih-

kupcem Fr. A. Urbánkem.

František Brábek působil pracovně zpr-

vu jako sekretář redakce Riegrova slov-

níku naučného. Se svou manželkou Ma-

rií Vilemínou roz. Kaurovou měli čtyři

děti, dva syny advě dcery, narozené po-

stupně v letech 1880–1891. Jedna

zdcerušek zemřela ještě vevelmi mla-

dém věku, abyl to Jan Neruda, důvěrný

přítel rodiny, který k jejímu skonu na-

psal roztomilou básničku o dvou slo-

kách. Zcela ve stylu Nerudovy sbírky

„Hřbitovní kvítí“ končí básnička veršem

„nastole vrakvičce leží děťátko, čisťounký

ledový květ“. Už jako otec rodiny se Fran-

tišek Brábek profesně věnoval lektoro-

vání maďarštiny na pražské univerzitě

aintenzivní překladatelské činnosti. Dí-

ky tomu spolupracoval s celou řadou

českých literátů, znichž někteří se stali

jeho celoživotními přáteli. Kromě Jana

Nerudy mezi ně počítal především Jaro-

slava Vrchlického, se kterým jej pojilo

vedle společného univerzitního půso-

bení isousedství. Bydleli totiž vedle se-

be vNáplavní ulici naNovém Městě.

Zpera Františka Brábka pochází překla-

dy významných maďarských divadel-

ních her, jako byla např.

ve své době velmi po-

pulární veselohra „Hu-

bička“ (Csók) maďarské-

ho dramatika a publi-

cisty Lájose Dócziho,

kterou pro scénu Ná-

rodního divadla v roce

1884 upravil právě Jaro-

slav Vrchlický. Podobně

spolupracovali inapře-

kladu auvedení básnic-

kého dramatu vynikají-

cího maďarského bás-

níka Imre Madácha

„Tragédie člověka“. Na jevišti Národního

divadla v roce 1891 dosáhla během

krátké doby 30 repríz. František Brábek,

mezi přáteli nazývaný Ferenc, spolupra-

coval s Jaroslavem Vrchlickým na pře-

kladech děl významných maďarských li-

terátů dobásníkovy vážné nemoci, kte-

rá propukla v roce 1908, a stýkal se

sním až dojeho smrti vroce 1912 vDo-

mažlicích.

Velkou láskou Františka Brábka byla ji-

hočeská Kamenice nad Lipou, kam

soblibou zajížděl trávit chvíle odpočin-

ku akde později zakotvil jako notář je-

ho syn Ladislav. František Brábek ze-

mřel vPraze 23. května 1926 aodpočí-

vá v rodinném hrobě na Olšanských

hřbitovech. Jan Kotous

František Buzek

Vyšehradský chrám předtím, než byla v roce

1903 dokončena jeho přestavba a dostavěny

obě věže

Osobnosti naší historie Hungarista z Prahy 2

Po stopách vyšehradského vypravěče Františka Buzka

Nejstarší sokolovna je tu už 155 let

Výše uvedené si bylo možné ospolečném

podniku manželů Maršnerových přečíst

již vroce 1895, tedy vdobě, kdy jejich vý-

robna cukrovinek sídlila ještě v Čelakov-

ského ulici (dnešní ulice Jana Masaryka)

a činorodí manželé se teprve chystali

na stavbu nového moderního závodu

v horní části Korunní třídy,

napozemku vedle nedávno do-

stavěného vinohradského pivo-

varu, tedy namístě, kterou měly

s pozdější „Orionkou“ spojeny

generace milovníků čokolády.

Již vtéto době zaměstnávala to-

várna 170 dělníků aněkolik de-

sítek rodin opatřovalo balení

cukrovinek podomácku. Původ-

ní primitivní domácí výroba tu-

reckého medu, se kterou začala

podnikavá manželka Františka

Maršnera Albína, se záhy roz-

rostla do nečekaných rozměrů:

„Turecký med, balený v úhledné čtverečky,

stal se všeobecně hledaným zbožím, zvláště

když se podařilo pokrýti medovou kostku

skutečnou čokoládou.“ V této době nesl

podnik tento název: „Výroba orientálských

cukrovinek A. Maršner.“ Dokonce 19. století

skutečně vyrostla vKorunní třídě továrna

na cukrovinky v novorenesančním stylu,

která se ještě doprvní světové války dále

rozšiřovala. Každý rok také přibývaly nové

výrobky. Například šumivé bonbony, je-

jichž symbolem se stali dva trpaslíci vesele

skotačící kolem sklenice šumivého nápo-

je: „Kdosavadním druhům výroby přidružila

se výroba šumivých limonádových bonbo-

nů, kteréž odté doby rozšířily se pocelém

světě.“ Vestejné době si bylo možné po-

chutnat například na reformní čokoládě

z horského mléka, konsumním salámu

z kokosu, oplatkové gondole, císařských

medailonech nebo na sladkostech pod

exoticky znějícími názvy Kis-Mes nebo Lu-

-Sin. Světlo světa tehdy spatřily také první

vánoční čokoládové kolekce.

V roce 1914 si  rma zaregistrovala ob-

chodní značku Orion, jejíž gra cký styl

odzačátku 20. let minulého století vytvá-

řel malíř Zdenek Rykr. Je autorem napří-

klad ikonického obalu smotivem mouře-

nína se šálkem kávy tyčinky Ko la, obalů

čokolád,  remních propagačních plakátů

aletáků. Právě véře první republiky zářila

čokoládová hvězda Orionu asi nejjasněji.

Firma vtéto době patřila knejvětším vý-

robcům čokolády acukrovinek v tehdej-

ším Československu. Tovární areál byl dále

přestavován arozšířen odalší budovy. Ty-

pickou součástí koloritu této části Králov-

ských Vinohradů se stal vysoký komín čo-

koládovny s  remním nápisem a rovněž

charakteristická vůně spojená s výrobou

čokolády.

Dovinohradské továrny praktic-

ky neustále přijížděly nákladní

automobily s nákladem kakao-

vých bobů, které zde ukončily

svoji dlouhou pouť. Pomoři do-

razily dohamburského přístavu,

kde byly naloženy naříční čluny,

aby povodě dopluly až dopraž-

ského holešovického přístavu.

Zde byla tato základní výrobní

surovina přeložena do železnič-

ních vagonů apokolejích dopra-

vena nažižkovské nákladové ná-

draží. Aodtud již posilnici naVi-

nohrady. Slupky ze zpracova-

ných bobů se používaly jako palivo nebo

se prodávaly kdalšímu využití vzeměděl-

ství. Začátkem padesátých let minulého

století se výroba přesunula do Modřan.

Ovšem tehdy byl už Orion součástí národ-

ního podniku Pražské čokoládovny. Spří-

chodem nového milénia vzal zasvé také

areál vinohradské Orionky, když budovy

bývalé továrny uvolnily místo rozsáhlému

bytovému komplexu. Někdejší slávu  rmy

s hvězdou ve znaku tak dnes na Králov-

ských Vinohradech připomíná alespoň ná-

zev tramvajové zastávky.

Michal Frankl