Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

5

ČÍSLO 1 – LEDEN 2023

ROZHOVOR

Dáváte si donového roku předsevzetí?

Nedávám. Mám takové celoživotní předse-

vzetí, ato je dělat pořádně svou práci.

To nemáte žádné zlozvyky?

Spoustu. Ale mnohých jsem se dokázal zbavit

ibez předsevzetí. Dosvých padesáti let jsem

dost kouřil, taky jsem až příliš často skama-

rády kumštýři popíjel vhospodách, kavárnách

avinárnách. Třeba sbásníkem Pavlem Šrutem,

se kterým mě pojilo hluboké přátelství akterý

bydlel nadvojce vSázavské ulici, jsme jednu

dobu denně sedávali upiva nebo uvína.

Vdobě minulého režimu, které říkám bezčasí,

jsme se bavili obásních, o knihách aoživotě,

povídali jsme si oumění, ale io,,umění“

pábitelůestablishmentu, vždyť tolik lidí kolem

nás tomu vábení podlehlo. Vté době jsem měl

spoustu času pro sebe, prostě bezčasí...

Právě začal nový rok 2023. Jaký podle vás

bude?

Nejsem věštec, abych nato uměl odpovědět.

Ale všechno nasvědčuje tomu, že to bude

přelomový rok. Válka, to je drahá záležitost,

předpokládám, že si budeme muset trochu

utáhnout opasky. Už moje babička říkávala

takovou hezkou větu, že ztlustýho doten-

kýho to jde těžko. Ale měli bychom to dělat

rádi, protože zasvobodu se musí platit.

To mě zase učil můj tatínek, který podepsal

Chartu 77 asilně zato zaplatil, ale nikdy toho

nelitoval.

Váš tatínek byl disident? Co tomu říkala

vaše maminka?

Nejen tatínek, oba moji rodiče byli disidenti,

maminka byla původně historička, poosmaše-

desátém uklízečka. Můj tatínek říkal, že jestli

nechceme žít jako sluhové, nebo nedej bůh

dokonce otroci, musíme tomu něco obětovat.

Můj dědeček itatínek zasvobodu bojovali – můj

dědeček v1. světové válce, pak ho zajali apřešel

kMasarykovým legiím. Můj otec bojoval

nakonci 2. světové války napražských bariká-

dách. Učil mě, že to nejdůležitější je nevzdávat

se, protože ten, kdo bojuje dál, nemůže nakonec

prohrát. Ataké, že vokupované zemi, jako byla

ta naše, se nemá dělat kariéra.

Děti disidentů obvykle nemohly studovat

navysokých školách. Stalo se to ivám?

Asi jsme měli štěstí, ale všichni jsme se

navysokou dostali, já ioba moji bratři. Pravda,

nebyla to žádná práva nebo medicína, šlo

oumělecké školy. Já jsem byl vroce 1969

přijat naUMPRUM, kde se pedagogický sbor

sestával ze špičkových umělců, co jméno, to

pojem: Trnka, Homeister, Strnadel, Sklenář,

Libeňský adalší celebrity… Aběhem dvou, tří

let je vyhodili avyměnili zadruhou nebo třetí

ligu. Někteří ztěch nově příchozích se nás

snažili obelstít různými nepravdami, někdy to

bylo až legrační.

Například?

Ptali jsme se jednoho vyučujícího, proč se

pražské náměstí, kde stojí UMPRUM aFilozo-

cká fakulta UK, nemůže jmenovat poPala-

chovi, proč je to náměstí Krasnoarmějců.

Dotyčný se rozčílil azačal nám vykládat, že

uprostřed náměstí vespolečném hrobě leží

několik stovek sovětských vojáků. Byl jsem

ztohoto výkladu historie značně překvapen,

protože jsem odotce věděl, že pakliže je tam

vůbec někdo pohřben, tak to určitě nejsou

vojáci Rudé armády, ale vlasovci.

Zasvobodu bojovali ičeskoslovenští letci

RAF vřadách britského královského

letectva. Pro městskou část Praha 2 jste

vytvořil pamětní desky pro dva znich

– armádního generála Karla Janouška

aplukovníka in memoriam Karla Janštu.

Dostal se vám příběh některého znich pod

kůži?

Tak silné příběhy se nedají srovnávat, všechny

jsou jedinečné. Byli to stateční lidé, kteří odmítli

uznat Mnichovskou dohodu ašli bojovat. Ale

pochopitelně armádní generál Janoušek, to je

obrovská postava, která nemá adekvát. Jako

jediný Čechoslovák obdržel odanglického

krále hodnost leteckého maršála RAF, abyla to

pocta pro celou naši jednotku. Každý, kdo šel

kRAF, věděl, že může velmi rychle přijít oživot,

ale zároveň také dobře věděl, že bez obětí se

nevyhrává. Poválce komunistický režim jejich

hrdinství bagatelizoval, protože adoroval jen

své lidi nebo ty, které potřeboval kreklamním

účelům.

Jak jste přistupoval ktvorbě pamětních

desek Janouška aJanšty?

Snažil jsem se vyjádřit, že to byli hrdinové, ajak

nespravedlivě snimi minulý režim naložil. Už

odprvní desky pro Prahu 2, která naKarlově

náměstí připomíná oběti náletu zúnora 1945,

jsem si řekl, že je budu realizovat jednotnou

formou. Písmena řežu laserem apoužívám jen

tři materiály svelkou trvanlivostí. Podkladová

deska je zcortenu, který narezne napovrchu,

adál už nekoroduje, pak používám světlejší

kovy, jako je nerez, ato buď leštěný, nebo

matný. Je to hra forem, písmen, znaků

amateriálů založená nakontrastech.

Načem vsoučasné době pracujete?

Teď mám rozpracovaného Přemysla Otakara I.

To je ten, který knám se Zlatou bulou

sicilskou přinesl dědičné království. Vytvořil

jsem už sochu jeho vnuka, Přemysla Otakara II.,

pro rakouské městečko Marchegg. Udělal

jsem ji takovou speciální metodou, nejdřív

jsem zpolystyrenu vytvořil guru, atu jsem

pak oblékal železnými pláty, koruna, meč

ačeský lev jsou zlacené. Socha stojí vmís-

tech, kde Přemysl Otakar II. slavně zvítězil

nad uherským králem Bélou IV., což se málo

ví, narozdíl odbitvy naMoravském poli,

kterou prohrál akde padl. Jsem vyučený

kovář adělám své sochy kovářským způ-

sobem. Je to má specializace.

Takže kovářské řemeslo vymírá?

Naopak, je teď vmódě akovářů je spousta,

kdekoho láká ta magická práce skovy

asohněm. Ale sochařinu vytvářet kovářským

způsobem, to není zase až tak běžné. Touto

metodou realizoval své plastiky kupříkladu

geniální Španěl Eduardo Chillida. Navymření

bylo řemeslo zakomunistů, kdy kovářské

výrobky byly nedostatkovým zbožím. Já

pracuju sohněm aželezem odsvých patnácti

let, chce to ijistou dávku fortelu, proto kvůli

tomu denně cvičím, to abych si prodloužil

svou mobilitu.

Vjednom rozhovoru jste řekl, že ohněm

vše začíná avše končí. Můžete tu myšlenku

nějak rozvést?

To není má myšlenka, tu jsem si vypůjčil

zBible. Rozumím tomu tak, že oheň je základ

všeho aje všude kolem nás nazemi iveves-

míru. Naše planeta vznikla nazákladě velkého

třesku, obrovské dynamiky, akonec konců

hvězdy nejsou nic jiného než velké ohnivé

koule. Tam všechno začíná, odtoho se vše

odvíjí. Aoheň je nejsilnější ze všech živlů,

který nakonec všechno pohltí. Není to poprvé,

kdy jsem si vypůjčil myšlenku odmoudrých

lidí. Třeba mám rád tu odB. Pascala, který říká,

že nakonci víme, co jsme měli dělat naza-

čátku. Amezi tím se odvíjí náš život, amy

bychom ho měli vylepšovat, aby měl smysl,

anebyl jen smutným živořením.

Nakteré své dílo jste nejvíc hrdý?

Hrdý? Takhle bych to nenazval, ale celkem

spokojený jsem sněkolika realizacemi, které

jsem vytvářel zvlastní iniciativy, ane zkon-

junkturálních důvodů, to mám namysli práci

pro obec. První znich bylabrána sv. Františka

zAssisi veFrantiškánské zahradě, kterou jsem

pojal jako celistvý obraz avšechno jsem tam

vytvořil tak, jak jsem si předsevzal, dokonce

jsem vyrobil i350 šroubů, to proto, aby byl

ikaždý detail harmonickou součástí celku.

Pracoval jsem dva roky denně metodou

,,kamikadze“, protože jsem ani neměl natu

zakázku podepsanou smlouvu. Ale já pevně

věřím tomu, že když něco děláte snadšením

aláskou, bude to mít dříve nebo později echo,

takže jsem vůbec nepochyboval otom, že se

ta práce uplatní. Byl to takový malý zázrak.

Věříte nazázraky?

Věřím. Vždycky se musím smát lidem, kteří

říkají, že nikdy neviděli žádný zázrak. Vždyť

přece náš svět aživot vesvé rozmanitosti je

zázrak! Jsme obklopeni tajemnem anepřed-

stavitelnou velikostí vesmíru, ajak říkal Albert

Einstein, to nejkrásnější, oco se můžeme

zajímat, je právě tajemno.

ptala se: kla

Zasvobodu se musí platit, rok 2023 bude přelomový

Respektovaný sochař Petr Císařovský vytvořil pamětní desku letce RAF Karla Janšty, kterou městská

část Praha 2 odhalila nasklonku loňského roku nadomě vŽitné ulici. Je to již třetí realizace pamětní desky,

kterou pro Prahu 2 vytvořil. Vnásledujícím rozhovoru odhaluje, že má duši umělce, ale také lozofa.

Petr Císařovský

(narozen vroce 1950)

Dvaasedmdesátiletý výtvarník je oso-

bitým představitelem moderního sochař-

ství. Vyrůstal vkultivované rodině

výtvarného teoretika adocenta filozofické

fakulty Josefa Císařovského. Svou tvůrčí

cestu si hledal sám aosobitě. Nejprve se

vyučil vJihlavě kovářskému řemeslu, pak

nějaký čas střídal různé profese, jednu

dobu byl ibedňákem ubigbítu. Vletech

1969–1975 absolvoval naVysoké škole

uměleckoprůmyslové vPraze obor

sochařství. Kováře vsobě nikdy nezapřel

– ijako sochař koval své plastiky ze železa

aspecializoval se nakovanou atepanou

plastiku. Vytvořil řadu realizací pro

architekturu, vjeho kovárně uprostřed

kokořínských lesů vznikají ivolné plastiky.

Jeho nejvýznamnějším dílem je Brána sv.

Františka veFrantiškánské zahradě

vPraze 1, kterou začal vytvářet vroce

1991. Jistým vybočením zřady byla

rekonstrukce hrobu Bedřicha Smetany

navyšehradském Slavíně. Pro městskou

část Prahu 2 vytvořil tři pamětní desky:

obětem náletu zúnora 1945 naKarlově

náměstí, napamátku Karla Janouška

vulici Malá Štěpánská aKarla Janšty

vŽitné ulici. Oba jeho bratři jsou rovněž

umělci: Tomáš Císařovský je malíř, ojehož

díla mají sběratelé mimořádný zájem,

Josef Císařovský točí umělecké doku-

menty, jejichž společným rysem je

magičnost. Také jeho manželka Vendula je

malířka, absolventka AVU.

FOTO: A. ZEMBOK

FOTO: JAN SCHEJBAL

Při odhalení desky K. Janouška Při odhalení desky K. JanštyV kovárně na Kokořínsku