Matěj Homola: Vyprodat Lucernu zní pořád hodně dobře

Kytarista, zpěvák a frontman kapely Wohnout Matěj Homola působí, jako by si životem jen tak prosvištěl s větrem ve vlasech. Začátky kapely ale nebyly vůbec jednoduché. Nyní se na jediný večer vrací do míst, které pro něj kdysi hodně znamenaly – na Vinohrady.

V rámci velké koncertní šňůry k 30. výročí kapely Wohnout budete hrát 3. června v Riegrových sadech na Vinohradech. Je to místo pro vás něčím výjimečné?

Určitě. Jsem kluk z Vinohrad, a vyrůstal jsem v době, kdy všechny děti dělaly nějaký sport. Takže první sportoviště, kam jsem několikrát týdně chodil, byla Bohemka (gymnastická hala TJ Bohemians -pozn. red.) na Vinohradech. Chodil jsem tam na sportovní gymnastiku a později jsem přešel na řecko-římský zápas. Na Vinohradech jsem se narodil, na Vinohradech jsem vyrůstal a na Vinohradech jsme založili kapelu.

Nyní už delší dobu žijete na Vyžlovce ve Středočeském kraji. Jaké to je, když se vinohradský rodák přestěhuje na venkov?

Nestěhoval bych se na vesnici, kdyby se mi tam nelíbilo. Vyžlovka je nádherný kus České republiky. Ale hodně dlouho jsem půlil svůj život mezi Vyžlovku a Prahu. Teprve před dvěma roky jsem definitivně pustil vinohradský byt, kde historicky žila rodina Homolů nějakých osmdesát let, protože jsem tam přespával už jen párkrát do roka.

A nestýská se vám po Praze?

Vyžlovka je krásná obec v Posázaví, s krásným okolím, a probudit se na zahradě a usínat na zahradě je moc pěkný. Na druhou stranu, pro mě to znamená sociální propad: zmizela společnost kolem mě, zmizeli lidi, zmizel ruch, zmizely domy, zmizely kavárny a restaurace, kterých je na Vinohradech požehnaně. To jsem si v Praze užíval, Vinohrady jsou skvělá čtvrť na bydlení. Tohle mi samozřejmě na vesnici chybí.

Proto jste začal doma vyřezávat sochy ze dřeva?

Ne, s tím jsem začal za covidu. Kapela tehdy dva roky nehrála a já se trochu nudil. Tak jsem začal opravovat dům a podařilo se mi jen tak z legrace vyřezat ze dřeva figurku. A stalo se z toho silné hobby, pět let jsem řezal skoro každý den, udělal jsem stovky soch. Není to na prodej, dělám to čistě proto, že mě strašně baví pozorovat, jak se z obyčejného dřeva dá udělat krásná věc.

Vy jste se ale od Prahy neodstřihl úplně. Vaše koncertní turné vyvrcholí v listopadu koncertem v Lucerně. Je pořád ještě symbolem úspěchu mít vyprodanou Lucernu, nebo už je doba někde jinde?

Doba je někde jinde, ale mít vyprodanou Lucernu pořád dobře zní, i když kapacita toho sálu je okolo dvou tisíc míst, a v Praze jsou daleko větší sály nebo haly. Ale my jsme si Lucernu vybrali proto, že je to legendární místo. Nebudeme tam hrát poprvé, ale těšíme se.

I na to legendární horko?

Lucerna nebyla stavěná na rockové koncerty, zvuk tam taky není úplně ideální, tak je to tam vždycky rvačka se zvukem. Ale je to tam krásný, je to legendární místo, proto jsme dali přednost Lucerně před moderními sály, kde by byl zvuk lepší.

Kapela slaví třicetiletí a celou tu dobu hraje ve stejné sestavě. Co vás drží pohromadě?

Měli jsme štěstí, že si všechno sedlo – hudebně i lidsky. Kapelu jsme založili s mým s bratrem Honzou a bratrovým spolužákem Jirkou Zemánkem a jako poslední člen přišel bubeník Fenek (přezdívka Zdeňka Steinera). Jsme super parta, to je základ pro rockovou kapelu. Máme podobný druh humoru i stejné politické názory, což je v dnešní době věc, která dokáže kapely rozklížit. Spousta kapel nevydrží takhle dlouhou dobu ve stejné sestavě, není to zrovna běžné. Jsem rád, že u nás je to jinak. A že hraju s bráchou, beru jednoznačně jako plus.

Hraje v té soudržnosti kapely nějakou roli i to, že jste byli oba v mládí skejťáci?

Společnost skejťáků je reálná subkultura, která člověka samozřejmě ovlivní na celý život. Říká se, že skejt (oficiálně skateboarding – pozn. red.) je napůl sport a napůl životní styl. Je to asi pravda, ty lidi něco spojuje – určitá svobodomyslnost, pohoda, volnost. My jsme s bráchou skejťáci od patnácti let, ještě doteď trochu jezdíme, i když skejťáci jsou jako modelky, většina má strop ve dvaceti a když někdo jezdí ve třiceti, je to starej skejťák, a když v padesáti, tak je hodně divnej. Ale pravda je, že všichni poslouchají podobnou muziku – na přelomu 80. a 90. let, když my jsme začínali, to byla převážně tvrdá muzika, punk a hardcore, protože tenkrát byl hip hop ještě v plenkách. My ale nehrajeme klasický punk nebo hip hop, máme vlastní styl.

Co musí kapela umět, aby na vás lidi chodili a zpívali s vámi?

To kdyby někdo věděl… Fakt nevím. My jsme nikdy nedělali písničky s tím, abychom se trefili do nějakýho vkusu, prostě jsme dělali to, co se líbí nám. Prvních pět let byla naše kapela dost neúspěšná, koncerty měly slabou návštěvnost, nikoho to moc nezajímalo. Ale postupně jsme se častým hraním vyhráli a možná i zlepšili a podařilo se nám vytvořit si silné zázemí, takže fungujeme už pětadvacet let s poměrně slušnou návštěvností po celé republice. Dostat se do téhle pozice je fakt těžký, dokonce některý kapely jezdí na mítinky, kde jsou velcí producenti z Evropy a Ameriky a radí tam, jak udělat rádiový hit, což může být rychlá cesta ke slávě a slušnému živobytí. Na nás ale nechodí mainstreamové publikum a běžně nás neslyšíte v rádiích.

Takže žádný showbyznys?

Všechno je showbyznys, každý ho dělá s nějakou motivací. Někdo na rádiový singly klade velký důraz, my si vystačíme s našimi sociálními sítěmi a s klipy, které dáváme na Youtube, a taky s častým koncertováním. Ale nemáme hity takového druhu, že by nás znala každá teta, možná tak Svaz českých bohémů (jeden z největších hitů kapely a veleúspěšný videoklip– pozn. red.), ale v rámci festivalové komunity a klubové scény pár hitů máme.

Jste autorem knížky k výročí kapely Třicet svíček na dortu, podle níž právě vznikla audiokniha. Ta má zajímavý koncept, když jednotlivé kapitoly postupně čtou všichni členové kapely. Musel jste je hodně přemlouvat?

My jsme se na tom shodli hned na začátku. I když chvilku jsme uvažovali o tom, že by to namluvil někdo z našich známých, mezi kterými je i pár herců, co se tím živí. Nakonec jsme zvolili amatérský, autentický přístup. Musím ale přiznat, že jsme to načítali dva měsíce. Byla s tím spousta práce, ale taky spousta legrace.

Vaše první knížka ovšem byla o Indii. Kolikrát jste tam byl?

V Indii? Osmnáctkrát.

Cože?

Jezdím i do dalších zemí, ale ty už jsem přestal počítat. V Indii jsou to pokaždé delší návštěvy, většinou měsíc až dva.

Je tam něco, co my tady v Čechách nemáme?

Většina toho, co tam je, my tady nemáme. Je to takový svět naruby. Pro mě je to mix přírody, která tam ještě zbyla a Indové ji nezničili, spousty zajímavých měst, výborného koupání a jídla. Ale to hlavní v Indii je zvláštní atmosféra, jakou žádná jiná země nemá. Musím ale říct, že vždycky tam nejsem šťastný, někdy bývám i naštvaný. Lidé jsou tam hodně kontaktní, takže je tam totální ztráta soukromí. Pořád na vás někdo kouká, mluví a když se nedejbože zastavíte u nějaké výlohy, tahá vás za rukáv a hned: Hey, where are you from? Na druhou stranu je Indie protkaná velkou mystikou, je silně nábožensky založená a převládající hinduismus i ostatní náboženství jsou navenek hodně barevná a zdobná. Je to země, kde lidi chodí v barevných šatech, někdy dost divných, mají pomalované tváře, všichni čmouděj, modlí se na zemi a každý den nosí do chrámu oběti. Můj zájem o Indii ale nemění nic na tom, že rád žiju v naší zemi.

Máte i u nás nějaký oblíbený turistický cíl?

Miluju Český Krumlov. Je to taková moje druhá domovina tady v Čechách, mám tam od kamaráda celoročně půjčený kamrlík, a jezdím tam několikrát ročně na pár dní. Složil jsem tam spoustu věcí a jezdím si tam pro nápady. 

Často jezdíte do exotických zemí. Milujete dobro­družství?

O mně hodně lidí říká, že jsem dobrodruh, protože v mých videích vidí, že jezdím do divných zemí, spím na divných místech a jím divný jídlo. V jejich očích je to dobrodružství, protože by tam sami nikdy nejeli. Já vidím dobrodružství v tom, když někdo leze po osmitisícovkách nebo přechází poušť. Riskuje při tom život, zatímco já riskuju jen komfort. Rád bych ale inspiroval lidi, aby víc cestovali. Cestování zásadně mění lidi k lepšímu.

Jste vystudovaný fotograf, muzikant, zpěvák a skladatel, řezbář a autor pěti knížek. Co z toho vás živí?

Jedině muzika, už pětadvacet let. Neříkám třicet, protože prvních pět let to moc nešlo. Ale teď z muziky dotuju všechny mé koníčky, včetně ježdění po světě na motorce, mám spacák a stan. Spolkne to hodně peněz, ale nikdy toho nelituju, jsou to intenzivní zážitky. Říkám tomu dobře investované peníze.

Když vás živí hudba, zeptám se trochu provokativně: Umíte noty?

Noty umím, ale když přede mne teď položíte notový zápis, tak budu nad ním chvilku sedět. Jsem hudební samouk, na kytaru jsem se učil intuitivně, noty jsem se taky naučil sám, ale nikdy jsem to nepotřeboval. Neznám nikoho, kdo by přišel na zkoušku v rockový kapele a řekl: kluci, tady máte svoje notový party a jdeme hrát.

Ptala se: Martina Klapalová, foto: Martin Šoltys