Trenér z Vyšehradu vychovává novou zápasnickou generaci
„Zápas je hra, u které se musí přemýšlet."
Položit člověka na lopatky není jen cílem pouliční potyčky. Je to také základ nejstaršího olympijského sportu, tedy zápasu. Jeho tisíciletá tradice pokračuje dodnes. Své o tom ví bývalý reprezentant ve volném stylu Jozef Černák, který dnes své zkušenosti předává mladým zápasníkům v tradičním oddílu zápasu Sokol Vyšehrad. Jeden z jeho svěřenců je vůbec první Čech, který v srpnu odjíždí věnovat se zápasu na univerzitě ve Spojených státech.
„V dětství jsem hrál fotbal a hokej, ale už na základní škole jsem zjistil, že zápas je takové krásné kočkování. Člověk musí být silný, rychlý, umět využít energii soupeře, ale zároveň je to hra, u které se musí přemýšlet. Je to taktický sport,“ vypráví Jozef Černák, řečený Jožo. Tento tradiční sport je v ČR méně viditelný, přestože rozvíjí fyzickou odolnost, disciplínu, pokoru a schopnost dlouhodobě na sobě pracovat. „Zápas je jedna z prvních olympijských disciplín, má obrovskou tradici i v Česku. První medaile získávali čeští zápasníci už v šedesátých letech,“ říká Jožo, který je sám šestinásobným mistrem Československa a čtvrtým mužem mistrovství Evropy z roku 1986 v kategorii do 100 kilogramů.
A dnes tento sport trénuje ve vyšehradské sokolovně, kde zakotvil teprve před rokem. „Moje skupina vznikla už před deseti lety. Přes prázdniny jsem měl čas, většina tělocvičen byla zavřená… začal jsem pomáhat s trénováním žáků a dorostenců, nejdřív v Olympu ve Stromovce. Tam jsem ale loni musel skončit, a domluvil jsem se se Sokolem Vyšehrad,“ vzpomíná. A tam přišla věc, která ho překvapila: na jeho tréninky zápasu začalo docházet násobně víc zájemců. „Jako by se spojila celá Praha. Dnes na tréninky chodí třicet, čtyřicet lidí, desetkrát víc než dřív.“
Jedním z mladých mužů, kterým zápas učaroval, byl dnes devatenáctiletý maturant Matyáš Jankovský. Ten začal s touto disciplínou podle svých slov poměrně pozdě, ale své vrstevníky, kteří začali mnohem dříve, dokázal díky mimořádnému nasazení a píli dohnat ba i předehnat.
„Taky jsem začínal s fotbalem a basketem, ale zjistil jsem, že kolektivní sporty mi vlastně nevyhovují,“ říká vysoký a mohutný mladík. K zápasu ho přivedl dnes velmi populární bojový sport MMA. „Byl jsem fanouškem MMA a věděl jsem, že nejlepší bojovníci MMA začínali právě na zápasech. Prvotní plán byl začít dělat nejdřív zápas a pak přejít na MMA, ale nakonec jsem u zápasu zůstal, protože je prostě nejlepší.“
„Zápas je hra, u které se musí přemýšlet. Je to taktický sport“
Cesta do Ameriky
A právě tento sport jej přivedl k významné životní metě, která pro něj představuje důležitý krok za olympijským snem. Matyášovi se podařilo získat sportovní stipendium do amerického vysokoškolského wrestlingového programu v Kansasu ve Spojených státech.
„Nevěřil jsem, že je tam možné se dostat, ale pak jsem objevil jednu agenturu, kterou jsem oslovil jen tak ze zvědavosti, a poslal jsem jim video sestřih ze svých zápasů. Ozvalo se několik škol a jedna mi nabídla plné stipendium ve dvouletém programu,“ říká Matyáš. Sportovní programy na amerických univerzitách mají dlouholetou tradici, největší pozornost poutají ale sporty jako americký fotbal či basketbal. „Co se týče zápasu, jsem určitě první člověk z Česka, který takovou možnost dostal, ale asi i z jiných okolních evropských států. 99 procent studentů jsou Američané,“ říká mladík a Jožo doplňuje kuriozitu, že osm amerických prezidentů bylo zápasníky.
Matyáš Jankovský odlétá do Spojených států už začátkem srpna. „Ve dvouletém studijním programu budu zápasit první divizi. Cesta do Ameriky je jedním z kroků za olympiádou,“ těší se a jeho trenér přikyvuje. „Dva roky v Americe ho určitě posunou dál, a možná získá stipendium na další dva roky. Po čtyřech letech v zahraničí už bude možné o olympiádě přemýšlet,“ uvažuje Jožo Černák.
Zápasnický trénink ve vyšehradské sokolovně je otevřený všem zájemcům, na věkové kategorie se nehledí. „Chodí k nám šestnáctiletý kluk se svým padesátiletým tátou,“ říká Černák. I s Matyášem se shodují, že se zápasem je nejlepší začít v dětském věku. Trénink je velmi fyzicky náročný, k olympijské formě je třeba, jak Matyáš potvrzuje, dodržovat značnou disciplínu, co se týče váhy, diety a životního stylu celkově. Zajímá mě, zda se dá použít i v reálném životě – třeba v sebeobraně. A to Jožo Černák, který pracoval i jako dveřník na největších pražských diskotékách, potvrzuje.
Řeckořímský zápas versus volný styl
Oba styly jsou součástí olympijských her. Řeckořímský zápas je na programu od prvních novodobých her v roce 1896, kdežto volný styl byl zařazen v roce 1904. V ženské kategorii se na olympiádě soutěží pouze ve volném stylu.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, které části těla smí zápasník používat k útoku a obraně. V řeckořímském zápasu je dovoleno útočit pouze na horní polovinu těla soupeře, tedy nad pas. Zakázány jsou chvaty na nohy i aktivní používání vlastních nohou. Ve volném stylu je dovoleno útočit na celé tělo včetně nohou. Cílem u obou stylů je položit soupeře na lopatky.
Jan Martinek