Slovo úvodem
Riegrovy sady jsou jako obývák Prahy.
Vážení sousedé,
kdyby dnes František Ladislav Rieger vyrazil na procházku do sadů nesoucích jeho jméno, asi by se nestačil divit. Výhled na Pražský hrad je pořád krásný, ale co běžci v elastických kalhotách, šílenci na elektrokoloběžkách nebo psi v dražších oblečcích, než měl kdy Rieger sám?
Riegrovy sady jsou zvláštní území. Není to jen park. Je to něco jako obývák Prahy. Potkávají se tam lidé známí i neznámí, navazují nové známosti nebo trhají staré. V Riegrákách se nejen dobře randí, ale i dává vale. Jak udeří teplo, lavičky se obsazují rychlostí cestujících ve vlaku bez místenky a každý metr trávy má během chvilky svého majitele. Klíšťatům navzdory.
Samostatnou kapitolou jsou rána a podvečery. A to nemluvím o nocích, kdy si sady žijí svým životem, který jsem ještě nestačil prozkoumat. Rána miluju pro jejich klid a ospalost a podvečery pro západ slunce ladící všechny na jednu notu. Je to tichá dohoda. Otočíme se k obzoru a sledujeme ohnivý kotouč mizející za pražským Hradem. Chvíle až posvátná. Ticho a klid. Ze sentimentu nás dostanou jen romantici nenápadně si kontrolující, zda mají správný filtr na Instagramu.
František, Ladislav i samotný Rieger by mohli být spokojení. Chodíme tam hlavně kvůli sobě. Odpočinout si od města a přitom být pořád uvnitř něj. Nabrat síly, potkávat se, zevlovat, občerstvit se nebo si jen zkrátit cestu do centra.
Bývalé vinice jsou jedním z mála míst, kde se život žije ještě normálně lidsky. Vedle sebe studenti, rodiny s dětmi, manažeři po práci i lidé nikam nespěchající už řadu let. Sami a přitom spolu. Magické místo nad Prahou nám dává pocit, že tady je ještě svět v pořádku.
Proto se sem vracíme. Připomenout si, že Praha umí být pořád loudavá, milá a normální. Aspoň do chvíle, než nám přes deku přeběhne vrčící francouzský buldoček nebo na hlavu přiletí míč ze skupiny vřískajících dětí.
Vlastně si myslím, že by byl Rieger rád. Hlavně proto, že jeho jméno žije díky místu, kam chodí lidé odpočívat, randit, sportovat nebo obdivovat podvečerní nebeské divadlo. Určitě by ho to bavilo víc než nudné debaty v parlamentu. Tehdy i dnes.
Karel Voříšek, moderátor