ROZHOVOR

ČÍSLO 6 – ČERVEN 2022

5

Všechno se dá zvládnout, pokud máte dobrý tým lidí, říká Tomáš Töpfer

Čestný občan Prahy 2 Tomáš

Töpfer o sobě rád říká, že je

Vinohraďák. S druhou

městskou čtvrtí je propojený

opravdu vrstevnatě. Jak

vypadala, když tu vyrůstal?

A co všechno ho s ní pojí dnes?

Vinohrady mají krásnou architekturu, která

protíná čas. Který styl je vám blízký?

Mně se líbí renesanční a barokní domy třeba

na Malé Straně, ale žít bych v nich nechtěl.

Na Vinohradech je spousta krásných domů

z třicátých let. Funkcionalismus. To je styl,

který mě oslovuje, i když teď vlastně žiju v dřevěné chalupě za Prahou u lesa.

Je to tak, že se vracíte do města, nebo se

vracíte z města?

Měst jsem si užil dost. Kromě Prahy také

Brna, Ostravy, Ústí nad Labem a opět Brna,

takže teď si užívám přírody, pokud to jde.

Co naopak vítáte a podle vás městské čtvrti

dlouho chybělo?

Možná budu přízemní, ale jsem moc rád, že se

zase dláždí chodníky. Tak, jak tomu bylo

za mých dětských let. I ty vzory jsou tradiční

a k Vinohradům to patří.

Máte k čtvrti celoživotní vztah. Několikrát

jste už zmiňoval, jak jste tu jako malý běhal

po dvorcích…

Ano. Tady na Královských Vinohradech, dříve

to byly jen Vinohrady, jsem vyrostl a prožil

dětství. Bydleli jsme u Vinohradské tržnice

a dodnes si vybavuji vůni zeleniny a čerstvých

ryb, které se tam prodávaly. Pan Kefurt je

prodával a na požádání i zabíjel a vykuchal.

Měl stále červené, studené ruce a já si mohl

živé kapry v té mramorové kádi pohladit

po hřbetě.

Jaké bylo vaše dětství uprostřed města?

Byli jsme doslova „uličníci“, jelikož na Vinohradech bylo bezpečno. Aut jezdilo málo a my

jsme prolézali dvorky, ve kterých byly

nádherné skrýše.

Tomáš Töpfer

Současný ředitel Divadla na Vinohradech se narodil 10. ledna 1951

v Praze. Ze studií na brněnské

konzervatoři přešel na pražskou

DAMU, kterou absolvoval v roce

1972. Herecké začátky prožil

v ostravském Divadle Petra

Bezruče. S herečkou Eliškou

Balzerovou a dalšími obnovil

v 90. letech Divadlo Na Fidlovačce, z nějž v roce 2012 odešel

na „Vinohrady“. Vedle herectví

v divadle, rozhlase, televizi a filmu

působí také jako pedagog, autor

a věnuje se podnikání. Šest let byl

senátorem za ODS na Praze 4.

Má dvě dcery.

Jak to vypadalo u vás doma?

Mám tam, v Budečské ulici, doposud trvalé

bydliště. Měli jsme třípokojový byt, kde žila

naše babička, rodiče a my s bratrem. Tehdy

jsme to považovali za naprostý luxus. Topilo se

v kamnech pouze v jednom pokoji, uhlí se

nosilo ze sklepa. Dokud jsme byli malí,

maminka s námi byla doma. Až někdy v roce

1954 začala pracovat v Československém

rozhlase. Nebylo to daleko a já jsem za ní

mohl po škole chodit do rádia. Tam jsem měl

zmapovaná všechna studia a viděl jsem

natáčet velikány českého divadla rozhlasové

pořady. Díky mému zájmu mě maminka

nakonec přihlásila do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Starší brácha se

věnoval spíše kopání do meruny a měl

na svědomí spoustu rozbitých oken. Taky to

často doma schytal, zatímco já byl mazánek.

Věděl jste, že se váš bratr stal součástí

příběhů Paměti národa a jeho příběh

zmapovali žáci Prahy 2?

To jsem nevěděl a děkuji za informaci.

Vaše maminka byla vězněná v Terezíně. Váš

tatínek taky. Před deportací do Osvětimi

hrál divadlo. Vzpomínal na to, když jste byl

maličký, nebo vás tím jako děti nezatěžoval?

Oba moji rodiče prošli koncentračními tábory.

Tatínek dokonce přežil pochod smrti z Osvětimi. To všechno jsem se dozvídal až mnohem

později. Tatínek zemřel, když mně bylo

jedenáct let. Rodiče nikdy o zážitcích z války

nevyprávěli. Otec byl z deseti dětí, přežili jen

čtyři. Maminka ztratila dvě sestry.

Tatínek vás už bohužel hrát a ani studovat

vidět nemohl, ale maminka ano. Měla

radost z toho, že jdete do Brna na konzervatoř?

V roce 1966 nebylo střední, tedy dramatické

oddělení konzervatoře v Praze otevřené. Bylo

jenom v Brně. Moje rozhodnutí bylo jednoznačné. Chtěl jsem být hercem snad už

od devíti let. Maminka mně dala 500 korun

na měsíc, abych si z toho zaplatil podnájem,

jídlo a cesty do Prahy. My si ještě přivydělávali

různými brigádami, a hlavně statováním

v tehdejším Státním divadle, dnes Národním

divadle Brno. Dostávali jsme 30 korun

za představení! To byly velké peníze. Za to

jsme měli večeři i s lahví vína. Za cesty vlakem

jsme neutráceli. Jezdili jsme stopem. A kupodivu to většinou šlo. Jen jednou, zrovna

v říjnu, kdy už je chladno, to trvalo dva dny

a musel jsem v Chlumci nad Cidlinou přespat

v kupce sena.

Když se bavíme o žácích, myslíte, že by děti,

stejně jako mají hudební nebo výtvarnou

výchovu, měly mít i základy dramatické

výchovy už na základní škole?

Myslím, že by to bylo docela užitečné. Ne snad

kvůli nějaké výuce herectví, ale kvůli schopnosti se vyjadřovat, dokázat mluvit na veřejnosti, prezentovat své názory a umět

komunikovat. Pokud vím, jsou při základních

uměleckých školách nejrůznější dramatické

spolky a je ještě mnoho spolků amatérských,

kde se dělají nejrůznější představení. Ostatně

v tom máme v Čechách docela dobrou

a bohatou tradici.

Jak vás to, co jste se dozvěděl, později

ovlivnilo ve vztahu k vašim dcerám,

k rodině?

Silný vztah k rodině jsem asi zdědil geneticky.

Na té touze být s blízkými asi pouhá informace nic nezmění.

FOTO: VIKTOR KRONBAUER

Když se ohlédnete, jsou na Dvojce místa,

která zmizela a po kterých se vám stýská?

Ano. Chybí mně stará vinohradská kina. Bylo

jich tu požehnaně a byla krásná. Každé kino

mělo svou atmosféru. Znali jsme je všechna.

Kino Bystrica (Iluzion), Kino Varšava, Slavia,

Flora, Dalibor, Květen. Chodili jsme do nich

za pár kaček, na Eskymo a mačkat se za ruce

s děvčaty. Bohužel je vytlačila multikina se

svým popcornem. Teď jsou z nich fitness

centra nebo jiné méně romantické prostory.

Ale to je jen nostalgie starého „Vinohraďáka“.

Máte herecké vzdělání, ale přitom velký

profesní a tvůrčí přesah. Jste principál,

herec, autor, pedagog, podnikatel a taky

bývalý politik. Máte děti… Jistě spousta

věcí ještě ve výčtu chybí. Jak a čím jste tolik

povinností v životě vyvažoval?

Víte, já jsem všechno nedělal dohromady, ale

postupně a ne najednou. To jenom tak v tom

výčtu vypadá. Zvládnout všechno se dá,

pokud máte dobrý tým lidí. Ten se nezrodí

přes noc. Ten se poměrně dlouho buduje.

Když jej ale máte, pak to skvěle funguje. Třeba

za obrozením Divadla na Fidlovačce bylo

mnoho skvělých lidí a já jsem jen byl víc vidět.

Největší odpočinek pro mě jsou ryby. Pan

Werich kdysi říkal: „Čas strávený na rybách se

nezapočítává do života.“ To se mně moc líbí.

Díky tomu jsem se ještě v mládí dožil

sedmdesátky.

Fidlovačka dál úspěšně funguje, vy jste

odešel na místo ředitele do Divadla

na Vinohradech. Pod vaším vedením se mu

daří už deset let. Co všechno se za tu dobu

změnilo? Co z toho vás nejvíc hřeje?

Největší radost mám z toho, že se nám

podařilo sestavit skvělý soubor. Přišlo mnoho

mladých, talentovaných herců, a co je

nejdůležitější, je z nich skvělý tým. Chystá se

také celková rekonstrukce divadla, kterou

připravujeme už šestým rokem. A když to

dopadne dobře, tak bychom někdy na podzim

roku 2023, nejpozději z jara 2024 mohli

s rekonstrukcí začít. Půjde-li všechno podle

harmonogramu, tak za dva, dva a půl roku by

se budova mohla zalesknout v celé své kráse,

ale hlavně by divadlo dostalo úplně novou,

moderní technologii. Tu samozřejmě divák

neuvidí, ale umožňovala by scénografické

zázraky a řešení odpovídající dvacátému

prvnímu století.

Jak jste vlastně zvládali poslední dva roky?

V období covidu to nebylo vůbec jednoduché,

ale pracovali jsme, připravovali nové premiéry.

Jen jsme je nemohli ukázat divákům. Teď se

vše už vrací do normálu a pomalu se k nám

vracejí i diváci. Když nám zůstanou věrní, tak

se snad i z toho ekonomického propadu nějak

vzpamatujeme. Nechci vůbec plakat. Jsou

oblasti, na které to dopadlo daleko hůře.

Je něco, co v tom všem zlém nakonec

divadlu, ale třeba i vám samotnému

prospělo?

Věcí si začnete vážit především tehdy, kdy je

ztrácíte. Možná, že jsme si nejen my, ale

i diváci více uvědomili, o co chudší je život bez

divadla. Teď si to opět můžeme plně užívat.

PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ