ROZHOVOR
ČÍSLO 6 – ČERVEN 2022
5
Všechno se dá zvládnout, pokud máte dobrý tým lidí, říká Tomáš Töpfer
Čestný občan Prahy 2 Tomáš
Töpfer o sobě rád říká, že je
Vinohraďák. S druhou
městskou čtvrtí je propojený
opravdu vrstevnatě. Jak
vypadala, když tu vyrůstal?
A co všechno ho s ní pojí dnes?
Vinohrady mají krásnou architekturu, která
protíná čas. Který styl je vám blízký?
Mně se líbí renesanční a barokní domy třeba
na Malé Straně, ale žít bych v nich nechtěl.
Na Vinohradech je spousta krásných domů
z třicátých let. Funkcionalismus. To je styl,
který mě oslovuje, i když teď vlastně žiju v dřevěné chalupě za Prahou u lesa.
Je to tak, že se vracíte do města, nebo se
vracíte z města?
Měst jsem si užil dost. Kromě Prahy také
Brna, Ostravy, Ústí nad Labem a opět Brna,
takže teď si užívám přírody, pokud to jde.
Co naopak vítáte a podle vás městské čtvrti
dlouho chybělo?
Možná budu přízemní, ale jsem moc rád, že se
zase dláždí chodníky. Tak, jak tomu bylo
za mých dětských let. I ty vzory jsou tradiční
a k Vinohradům to patří.
Máte k čtvrti celoživotní vztah. Několikrát
jste už zmiňoval, jak jste tu jako malý běhal
po dvorcích…
Ano. Tady na Královských Vinohradech, dříve
to byly jen Vinohrady, jsem vyrostl a prožil
dětství. Bydleli jsme u Vinohradské tržnice
a dodnes si vybavuji vůni zeleniny a čerstvých
ryb, které se tam prodávaly. Pan Kefurt je
prodával a na požádání i zabíjel a vykuchal.
Měl stále červené, studené ruce a já si mohl
živé kapry v té mramorové kádi pohladit
po hřbetě.
Jaké bylo vaše dětství uprostřed města?
Byli jsme doslova „uličníci“, jelikož na Vinohradech bylo bezpečno. Aut jezdilo málo a my
jsme prolézali dvorky, ve kterých byly
nádherné skrýše.
Tomáš Töpfer
Současný ředitel Divadla na Vinohradech se narodil 10. ledna 1951
v Praze. Ze studií na brněnské
konzervatoři přešel na pražskou
DAMU, kterou absolvoval v roce
1972. Herecké začátky prožil
v ostravském Divadle Petra
Bezruče. S herečkou Eliškou
Balzerovou a dalšími obnovil
v 90. letech Divadlo Na Fidlovačce, z nějž v roce 2012 odešel
na „Vinohrady“. Vedle herectví
v divadle, rozhlase, televizi a filmu
působí také jako pedagog, autor
a věnuje se podnikání. Šest let byl
senátorem za ODS na Praze 4.
Má dvě dcery.
Jak to vypadalo u vás doma?
Mám tam, v Budečské ulici, doposud trvalé
bydliště. Měli jsme třípokojový byt, kde žila
naše babička, rodiče a my s bratrem. Tehdy
jsme to považovali za naprostý luxus. Topilo se
v kamnech pouze v jednom pokoji, uhlí se
nosilo ze sklepa. Dokud jsme byli malí,
maminka s námi byla doma. Až někdy v roce
1954 začala pracovat v Československém
rozhlase. Nebylo to daleko a já jsem za ní
mohl po škole chodit do rádia. Tam jsem měl
zmapovaná všechna studia a viděl jsem
natáčet velikány českého divadla rozhlasové
pořady. Díky mému zájmu mě maminka
nakonec přihlásila do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Starší brácha se
věnoval spíše kopání do meruny a měl
na svědomí spoustu rozbitých oken. Taky to
často doma schytal, zatímco já byl mazánek.
Věděl jste, že se váš bratr stal součástí
příběhů Paměti národa a jeho příběh
zmapovali žáci Prahy 2?
To jsem nevěděl a děkuji za informaci.
Vaše maminka byla vězněná v Terezíně. Váš
tatínek taky. Před deportací do Osvětimi
hrál divadlo. Vzpomínal na to, když jste byl
maličký, nebo vás tím jako děti nezatěžoval?
Oba moji rodiče prošli koncentračními tábory.
Tatínek dokonce přežil pochod smrti z Osvětimi. To všechno jsem se dozvídal až mnohem
později. Tatínek zemřel, když mně bylo
jedenáct let. Rodiče nikdy o zážitcích z války
nevyprávěli. Otec byl z deseti dětí, přežili jen
čtyři. Maminka ztratila dvě sestry.
Tatínek vás už bohužel hrát a ani studovat
vidět nemohl, ale maminka ano. Měla
radost z toho, že jdete do Brna na konzervatoř?
V roce 1966 nebylo střední, tedy dramatické
oddělení konzervatoře v Praze otevřené. Bylo
jenom v Brně. Moje rozhodnutí bylo jednoznačné. Chtěl jsem být hercem snad už
od devíti let. Maminka mně dala 500 korun
na měsíc, abych si z toho zaplatil podnájem,
jídlo a cesty do Prahy. My si ještě přivydělávali
různými brigádami, a hlavně statováním
v tehdejším Státním divadle, dnes Národním
divadle Brno. Dostávali jsme 30 korun
za představení! To byly velké peníze. Za to
jsme měli večeři i s lahví vína. Za cesty vlakem
jsme neutráceli. Jezdili jsme stopem. A kupodivu to většinou šlo. Jen jednou, zrovna
v říjnu, kdy už je chladno, to trvalo dva dny
a musel jsem v Chlumci nad Cidlinou přespat
v kupce sena.
Když se bavíme o žácích, myslíte, že by děti,
stejně jako mají hudební nebo výtvarnou
výchovu, měly mít i základy dramatické
výchovy už na základní škole?
Myslím, že by to bylo docela užitečné. Ne snad
kvůli nějaké výuce herectví, ale kvůli schopnosti se vyjadřovat, dokázat mluvit na veřejnosti, prezentovat své názory a umět
komunikovat. Pokud vím, jsou při základních
uměleckých školách nejrůznější dramatické
spolky a je ještě mnoho spolků amatérských,
kde se dělají nejrůznější představení. Ostatně
v tom máme v Čechách docela dobrou
a bohatou tradici.
Jak vás to, co jste se dozvěděl, později
ovlivnilo ve vztahu k vašim dcerám,
k rodině?
Silný vztah k rodině jsem asi zdědil geneticky.
Na té touze být s blízkými asi pouhá informace nic nezmění.
FOTO: VIKTOR KRONBAUER
Když se ohlédnete, jsou na Dvojce místa,
která zmizela a po kterých se vám stýská?
Ano. Chybí mně stará vinohradská kina. Bylo
jich tu požehnaně a byla krásná. Každé kino
mělo svou atmosféru. Znali jsme je všechna.
Kino Bystrica (Iluzion), Kino Varšava, Slavia,
Flora, Dalibor, Květen. Chodili jsme do nich
za pár kaček, na Eskymo a mačkat se za ruce
s děvčaty. Bohužel je vytlačila multikina se
svým popcornem. Teď jsou z nich fitness
centra nebo jiné méně romantické prostory.
Ale to je jen nostalgie starého „Vinohraďáka“.
Máte herecké vzdělání, ale přitom velký
profesní a tvůrčí přesah. Jste principál,
herec, autor, pedagog, podnikatel a taky
bývalý politik. Máte děti… Jistě spousta
věcí ještě ve výčtu chybí. Jak a čím jste tolik
povinností v životě vyvažoval?
Víte, já jsem všechno nedělal dohromady, ale
postupně a ne najednou. To jenom tak v tom
výčtu vypadá. Zvládnout všechno se dá,
pokud máte dobrý tým lidí. Ten se nezrodí
přes noc. Ten se poměrně dlouho buduje.
Když jej ale máte, pak to skvěle funguje. Třeba
za obrozením Divadla na Fidlovačce bylo
mnoho skvělých lidí a já jsem jen byl víc vidět.
Největší odpočinek pro mě jsou ryby. Pan
Werich kdysi říkal: „Čas strávený na rybách se
nezapočítává do života.“ To se mně moc líbí.
Díky tomu jsem se ještě v mládí dožil
sedmdesátky.
Fidlovačka dál úspěšně funguje, vy jste
odešel na místo ředitele do Divadla
na Vinohradech. Pod vaším vedením se mu
daří už deset let. Co všechno se za tu dobu
změnilo? Co z toho vás nejvíc hřeje?
Největší radost mám z toho, že se nám
podařilo sestavit skvělý soubor. Přišlo mnoho
mladých, talentovaných herců, a co je
nejdůležitější, je z nich skvělý tým. Chystá se
také celková rekonstrukce divadla, kterou
připravujeme už šestým rokem. A když to
dopadne dobře, tak bychom někdy na podzim
roku 2023, nejpozději z jara 2024 mohli
s rekonstrukcí začít. Půjde-li všechno podle
harmonogramu, tak za dva, dva a půl roku by
se budova mohla zalesknout v celé své kráse,
ale hlavně by divadlo dostalo úplně novou,
moderní technologii. Tu samozřejmě divák
neuvidí, ale umožňovala by scénografické
zázraky a řešení odpovídající dvacátému
prvnímu století.
Jak jste vlastně zvládali poslední dva roky?
V období covidu to nebylo vůbec jednoduché,
ale pracovali jsme, připravovali nové premiéry.
Jen jsme je nemohli ukázat divákům. Teď se
vše už vrací do normálu a pomalu se k nám
vracejí i diváci. Když nám zůstanou věrní, tak
se snad i z toho ekonomického propadu nějak
vzpamatujeme. Nechci vůbec plakat. Jsou
oblasti, na které to dopadlo daleko hůře.
Je něco, co v tom všem zlém nakonec
divadlu, ale třeba i vám samotnému
prospělo?
Věcí si začnete vážit především tehdy, kdy je
ztrácíte. Možná, že jsme si nejen my, ale
i diváci více uvědomili, o co chudší je život bez
divadla. Teď si to opět můžeme plně užívat.
PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ