Strana 5
5
ČÍSLO 6 – ČERVEN 2022
ROZHOVOR
Vinohrady mají krásnou architekturu, která
protíná čas. Který styl je vám blízký?
Mně se líbí renesanční abarokní domy třeba
naMalé Straně, ale žít bych vnich nechtěl.
NaVinohradech je spousta krásných domů
ztřicátých let. Funkcionalismus. To je styl,
který mě oslovuje, ikdyž teď vlastně žiju vdře-
věné chalupě zaPrahou ulesa.
Je to tak, že se vracíte doměsta, nebo se
vracíte změsta?
Měst jsem si užil dost. Kromě Prahy také
Brna,Ostravy, Ústí nad Labem aopět Brna,
takže teď si užívám přírody, pokud to jde.
Když se ohlédnete, jsou naDvojce místa,
která zmizela apokterých se vám stýská?
Ano. Chybí mně stará vinohradská kina. Bylo
jich tu požehnaně abyla krásná. Každé kino
mělo svou atmosféru. Znali jsme je všechna.
Kino Bystrica (Iluzion), Kino Varšava, Slavia,
Flora, Dalibor, Květen. Chodili jsme donich
zapár kaček, naEskymo amačkat se zaruce
sděvčaty. Bohužel je vytlačila multikina se
svým popcornem. Teď jsou znich tness
centra nebo jiné méně romantické prostory.
Ale to je jen nostalgie starého „Vinohraďáka“.
Co naopak vítáte apodle vás městské čtvrti
dlouho chybělo?
Možná budu přízemní, ale jsem moc rád, že se
zase dláždí chodníky. Tak, jak tomu bylo
zamých dětských let. Ity vzory jsou tradiční
akVinohradům to patří.
Máte kčtvrti celoživotní vztah. Několikrát
jste už zmiňoval, jak jste tu jako malý běhal
podvorcích…
Ano. Tady naKrálovských Vinohradech, dříve
to byly jen Vinohrady, jsem vyrostl aprožil
dětství. Bydleli jsme uVinohradské tržnice
adodnes si vybavuji vůni zeleniny ačerstvých
ryb, které se tam prodávaly. Pan Kefurt je
prodával anapožádání izabíjel avykuchal.
Měl stále červené, studené ruce ajá si mohl
živé kapry vté mramorové kádi pohladit
pohřbetě.
Jaké bylo vaše dětství uprostřed města?
Byli jsme doslova „uličníci“, jelikož naVinohra-
dech bylo bezpečno. Aut jezdilo málo amy
jsme prolézali dvorky, vekterých byly
nádherné skrýše.
Jak to vypadalo uvás doma?
Mám tam, vBudečské ulici, doposud trvalé
bydliště. Měli jsme třípokojový byt, kde žila
naše babička, rodiče amy sbratrem. Tehdy
jsme to považovali zanaprostý luxus. Topilo se
vkamnech pouze vjednom pokoji, uhlí se
nosilo ze sklepa. Dokud jsme byli malí,
maminka snámi byla doma. Až někdy vroce
1954 začala pracovat vČeskoslovenském
rozhlase. Nebylo to daleko ajá jsem zaní
mohl poškole chodit dorádia. Tam jsem měl
zmapovaná všechna studia aviděl jsem
natáčet velikány českého divadla rozhlasové
pořady. Díky mému zájmu mě maminka
nakonec přihlásila doDismanova rozhlaso-
vého dětského souboru. Starší brácha se
věnoval spíše kopání domeruny aměl
nasvědomí spoustu rozbitých oken. Taky to
často doma schytal, zatímco já byl mazánek.
Vaše maminka byla vězněná vTerezíně. Váš
tatínek taky. Před deportací doOsvětimi
hrál divadlo. Vzpomínal nato, když jste byl
maličký, nebo vás tím jako děti nezatě-
žoval?
Oba moji rodiče prošli koncentračními tábory.
Tatínek dokonce přežil pochod smrti zOsvě-
timi. To všechno jsem se dozvídal až mnohem
později. Tatínek zemřel, když mně bylo
jedenáct let. Rodiče nikdy ozážitcích zválky
nevyprávěli. Otec byl zdeseti dětí, přežili jen
čtyři. Maminka ztratila dvě sestry.
Jak vás to, co jste se dozvěděl, později
ovlivnilo vevztahu kvašim dcerám,
krodině?
Silný vztah krodině jsem asi zdědil geneticky.
Naté touze být sblízkými asi pouhá infor-
mace nic nezmění.
Věděl jste, že se váš bratr stal součástí
příběhů Paměti národa ajeho příběh
zmapovali žáci Prahy 2?
To jsem nevěděl aděkuji zainformaci.
Když se bavíme ožácích, myslíte, že by děti,
stejně jako mají hudební nebo výtvarnou
výchovu, měly mít izáklady dramatické
výchovy už nazákladní škole?
Myslím, že by to bylo docela užitečné. Ne snad
kvůli nějaké výuce herectví, ale kvůli schop-
nosti se vyjadřovat, dokázat mluvit naveřej-
nosti, prezentovat své názory aumět
komunikovat. Pokud vím, jsou při základních
uměleckých školách nejrůznější dramatické
spolky aje ještě mnoho spolků amatérských,
kde se dělají nejrůznější představení. Ostatně
vtom máme vČechách docela dobrou
abohatou tradici.
Tatínek vás už bohužel hrát aani studovat
vidět nemohl, ale maminka ano. Měla
radost ztoho, že jdete doBrna nakonzer-
vatoř?
Vroce 1966 nebylo střední, tedy dramatické
oddělení konzervatoře vPraze otevřené. Bylo
jenom vBrně. Moje rozhodnutí bylo jedno-
značné. Chtěl jsem být hercem snad už
oddevíti let. Maminka mně dala 500 korun
naměsíc, abych si ztoho zaplatil podnájem,
jídlo acesty doPrahy. My si ještě přivydělávali
různými brigádami, ahlavně statováním
vtehdejším Státním divadle, dnes Národním
divadle Brno. Dostávali jsme 30 korun
zapředstavení! To byly velké peníze. Zato
jsme měli večeři islahví vína. Zacesty vlakem
jsme neutráceli. Jezdili jsme stopem. Akupo-
divu to většinou šlo. Jen jednou, zrovna
vříjnu, kdy už je chladno, to trvalo dva dny
amusel jsem vChlumci nad Cidlinou přespat
vkupce sena.
Máte herecké vzdělání, ale přitom velký
profesní atvůrčí přesah. Jste principál,
herec, autor, pedagog, podnikatel ataky
bývalý politik. Máte děti… Jistě spousta
věcí ještě vevýčtu chybí. Jak ačím jste tolik
povinností vživotě vyvažoval?
Víte, já jsem všechno nedělal dohromady, ale
postupně ane najednou. To jenom tak vtom
výčtu vypadá. Zvládnout všechno se dá,
pokud máte dobrý tým lidí. Ten se nezrodí
přes noc. Ten se poměrně dlouho buduje.
Když jej ale máte, pak to skvěle funguje. Třeba
zaobrozením Divadla naFidlovačce bylo
mnoho skvělých lidí ajá jsem jen byl víc vidět.
Největší odpočinek pro mě jsou ryby. Pan
Werich kdysi říkal: „Čas strávený narybách se
nezapočítává doživota.“ To se mně moc líbí.
Díky tomu jsem se ještě vmládí dožil
sedmdesátky.
Fidlovačka dál úspěšně funguje, vy jste
odešel namísto ředitele doDivadla
naVinohradech. Pod vaším vedením se mu
daří už deset let. Co všechno se zatu dobu
změnilo? Co ztoho vás nejvíc hřeje?
Největší radost mám ztoho, že se nám
podařilo sestavit skvělý soubor. Přišlo mnoho
mladých, talentovaných herců, aco je
nejdůležitější, je znich skvělý tým. Chystá se
také celková rekonstrukce divadla, kterou
připravujeme už šestým rokem. Akdyž to
dopadne dobře, tak bychom někdy napodzim
roku 2023, nejpozději zjara 2024 mohli
srekonstrukcí začít. Půjde-li všechno podle
harmonogramu, tak zadva, dva apůl roku by
se budova mohla zalesknout vcelé své kráse,
ale hlavně by divadlo dostalo úplně novou,
moderní technologii. Tu samozřejmě divák
neuvidí, ale umožňovala by scénogracké
zázraky ařešení odpovídající dvacátému
prvnímu století.
Jak jste vlastně zvládali poslední dva roky?
Vobdobí covidu to nebylo vůbec jednoduché,
ale pracovali jsme, připravovali nové premiéry.
Jen jsme je nemohli ukázat divákům. Teď se
vše už vrací donormálu apomalu se knám
vracejí idiváci. Když nám zůstanou věrní, tak
se snad iztoho ekonomického propadu nějak
vzpamatujeme. Nechci vůbec plakat. Jsou
oblasti, nakteré to dopadlo daleko hůře.
Je něco, co vtom všem zlém nakonec
divadlu, ale třeba ivám samotnému
prospělo?
Věcí si začnete vážit především tehdy, kdy je
ztrácíte. Možná, že jsme si nejen my, ale
idiváci více uvědomili, oco chudší je život bez
divadla. Teď si to opět můžeme plně užívat.
PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ
Všechno se dá zvládnout, pokud máte dobrý tým lidí, říká Tomáš Töpfer
Tomáš Töpfer
Současný ředitel Divadla naVino-
hradech se narodil 10. ledna 1951
vPraze. Ze studií nabrněnské
konzervatoři přešel napražskou
DAMU, kterou absolvoval vroce
1972. Herecké začátky prožil
vostravském Divadle Petra
Bezruče. Sherečkou Eliškou
Balzerovou adalšími obnovil
v90. letech Divadlo NaFidlo-
vačce, znějž vroce 2012 odešel
na„Vinohrady“. Vedle herectví
vdivadle, rozhlase, televizi almu
působí také jako pedagog, autor
avěnuje se podnikání. Šest let byl
senátorem zaODS naPraze 4.
Má dvě dcery.
Čestný občan Prahy 2 Tomáš
Töpfer osobě rád říká, že je
Vinohraďák. Sdruhou
městskou čtvrtí je propojený
opravdu vrstevnatě. Jak
vypadala, když tu vyrůstal?
Aco všechno ho sní pojí dnes?
FOTO: VIKTOR KRONBAUER