ŽIJÍ MEZI NÁMI

ČÍSLO 7 – ČERVENEC 2021

5

Král filmového zvuku zůstává věrný Vinohradům

Říká, co si doopravdy myslí, a živí se tím, co ho baví. Tu opravdovost se naučil od svého otce – stejně jako pokoru, umění nikam se necpat,

a přesto vyniknout. Radim Hladík mladší, držitel několika filmových Českých lvů za zvuk, je synem legendárního kytaristy Radima Hladíka.

S

Radim Hladík ml.

při předávání Českých lvů

FOTO: ČESKÁ FILMOVÁ A TELEVIZNÍ AKADEMIE

tejně jako jeho otec nikdy neopustil

rodné Vinohrady. Asi lásku k téhle

čtvrti také podědil. „Vyrůstat v rodině

muzikanta bylo dobrý. Navíc táta byl

úžasný člověk, usměvavý, slušný, měl

v sobě zvláštní klid, rozuměli jsme si beze

slov. Muziku, tu dělal naplno a řídil se jen

tím, jak to on cítil,“ říká o rodinném

zázemí. Přinášelo to ale problémy – rockeři za minulého režimu nepatřili k preferovaným umělcům, naopak. Už jenom

anglický název Mišíkovy a Hladíkovy

skupiny Blue Effect provokoval. „V dobách,

kdy táta nesměl hrát, máma chodila

po domě a prodávala nábytek, aby pro nás

měla pacholíky. Sestra a já jsme se kvůli

tomu nesměli dostat na střední, ale nikdy

jsme mu to nevyčítali, a ke Gottovi by hrát

nešel. Všichni jsme to brali tak, že pro tátu

je muzika život, ale nebude před bolševikem uhýbat jen proto, aby směl hrát,“

líčí své dětství, kdy bydleli na Vinohradské

třídě a volné chvíle trávil nejčastěji

v Riegrových sadech.

Později bydlel deset let v Balbínově ulici.

Pár kroků a byl v Balbínově poetické

hospůdce, kde Blue Effect často hrával.

Původně chtěl být také muzikantem, ale záhy

zjistil, že to, co umí jeho otec, dokáže jen

několik lidí na světě, takže „nemá význam být

druhý“. Tak se vydal podobnou, i když jinou

cestou – na FAMU začal studovat zvukovou

tvorbu. První přičichnutí k filmařině zase

souviselo s jeho otcem – režisér Vladimír

Michálek a scenárista Martin Duba mu ještě

během studií nabídli práci na filmovém

dokumentu o kytarovém mágovi Hladíkovi.

Snímek sice nikdy nevznikl, ale zájem

o filmařinu už mu zůstal. Dnes se o Radimu

Hladíkovi mladším v branži mluví jako o králi

českého zvuku. Má za sebou desítky

úspěšných filmů i televizních projektů

včetně pěti Českých lvů za zvuk k filmům

Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala,

Eliška má ráda divočinu, Rebelové a nejnověji

Šarlatán.

Malé zvukové studio, jedno ze tří, má

i v bytě na náměstí Míru, kde ho ale v létě

při otevřených oknech ruší zvuk z ulice.

V poslední době proto zůstává raději

v rodinném domě ve Struhařově, který

začali rekonstruovat ještě za otcova života.

Poskytuje mu klid. Denně pracuje osm až

deset hodin, ale bývaly doby, kdy to vydržel

až do půlnoci. U filmů si dává záležet

na atmosféře, i když, jak přiznává, sebelepší

zvuk výsledek nezachrání, pokud není

dobrá práce kameramana. „Udělat zvuk

k filmu, kde atmosféra z obrázků nedýchá, je

strašný. Neinspirativní kamera je smrt, to je

hrob,“ přiznává. Když dostane otázku, jaký

zvuk se mu nejvíc líbí, chvíli přemýšlí,

nakonec řekne, že ten dobrý. Pak se ale

přece jen rozpovídá. „Různým lidem se líbí

různé zvuky, mně se dokonce líbí i zvuk

sekačky na trávu, když není moc blízko,

přijde mi to jako symbol jara. Ve městě mám

rád, když v noci štěká pes, když v létě lítají

rorýsi nebo slyším kobylky a cvrčky, hezký

NÁŠ FE JE TON

Přátelé, promiňte

Ch

ápu a více méně poctivě dodržuji všechna omezení,

která na nás valí vláda, a nesnažím se kverulovat.

Dopady některých opatření ale mohou a jsou často zcela

nečekaná. Tuším, že ani největší epidemiologové a jiní

mediální experti na cokoliv, kteří radí ministrům, nevěděli

nic o dopadech některých omezení. Například taková rouška

a moderněji respirátor plní jistě svoji roli při omezení šíření

toho záludného viru, ale také je příčinou mnohého společenského fiaska a trapasu.

Jistě to znáte také a zažíváte to. Vyjdu z domu a nasadím si

roušku. Do této doby jsem konkrétní osoba s konkrétním

výrazem a najednou se stávám členem unifikované skupiny

chodců se zobákem, které lze odlišovat pouze podle barvy

roušky nebo respirátoru. Zřejmě naši epidemiologové nebyli

dost spokojeni s anonymizací davu, a tak místo přece jenom

individuálních, a proto i odlišitelných roušek přísně nasadili

pouze respirátory. Poslední poznávací znak zmizel.

Než si začnu stěžovat na příkoří, jaká mi respirátory

přinášejí, musím zmínit jednu významnou výhodu. Nikdo

nevidí, jak se právě tváříte a jestli při srdečném pozdravu

nemíří právě vaše koutky dolů a ústa prozrazují, co si

skutečně myslíte. Velmi snadno za tu masku schováte své

zvuk je, když v zimě napadne sníh. To úplně

změní akustiku, i tramvaje najednou zní

jinak, všechno je takové utlumené.“

I ve městě vnímá zvuky intenzivně, chodí

totiž po Praze jedině pěšky, klidně se tak

vydá z Vinohrad do filmových ateliérů

na Barrandově. Není to proto, že by v době

koronavirové pandemie měl hodně času,

dělal to tak vždycky. Muzikantů, herců

a kinařů je mu ale v současnosti líto. Už před

covidem to bylo tak, že se čistě filmem nedá

uživit, teď je to ještě horší. „Spousta natáčení

se před rokem odsunula a teď stojí v covidové frontě, protože není možné nasadit

všechny nové filmy na plátna kin současně,

ale zaplaťpánbůh film asi přežil. Muzikantů je

mi líto, stát se k nim zachoval asi nejhůř.“

emoce a nemusíte se jim ani moc bránit, stejně to nikdo

nevidí. Na druhou stranu ale už jste vedli jednání s respirátorem? Jak máte poznat reakce účastníků, když všichni

vypadají stejně. Usmívá se někdo? Nebo mají všichni kyselé

obličeje? Až ty roušky sundáme, to bude překvapení, jak

budeme najednou všichni čitelní.

Stejně jako mnozí další i já nosím brýle. Nikdy mi brýle

nevadily, nikdy jsem je nechápal jako handicap a to ani

tehdy, když mi je rozbil dobře mířenou ranou spolužák

na základní škole. Ránu jsem obratem vrátil a brýle jsem pak

posbíral. V brýlích jsem hrál fotbal, lyžuji a pouze do vody

s nimi nechodím. Najednou je ze mě po nasazení respirátoru

slepec. I když si přesně podle návodu kdesi na internetu

a podle mnohých rad mých kolegů a členů rodiny správně

přitisknu roušku na nos, přitáhnu pérkem, nasadím brýle až

za hranu respirátoru, stejně mám nejpozději za chvíli

zafuněné brýle. Jakmile vejdu do obchodu, nevidím ani

na košík, natož abych si mohl vybrat mezi skvělými salámky

ten, který mám rád. Takže se potupně sunu někam do kouta,

tam sundávám brýle, otírám je a hledám další polohu

na očích, abych mohl koupit alespoň chleba a rohlíky. To

jsem již proti pocení skel zkusil úplně všechno od speciálního spreje na brýle, který tomu borci v reklamě rozjasní

svět, až po speciální až okultistické návody, jak si mám

napřed respirátor, než ho nasadím, nechat profouknout

povětřím a dvakrát otočit gumičku za uši.

V současné době si nejvíc přeje, aby po podzimních volbách přišla změna, a chystá se

na vlastní film. Už nějakou dobu nosí v hlavě

myšlenku na dokument o otci, který má

zatím pracovní název Má hra. Chtěl by do něj

dostat hodně muziky a taky osobní vzpomínky, které by ukazovaly druhou stránku

muzikantovy duše. „Táta byl úžasná osobnost, uměl napsat i zahrát geniální muziku.

Na pódiu ze sebe vydával všechno. Pak přišel

domů a druhý den vůbec nepromluvil, jak

byl vyčerpaný, nebo rozebral auto

na šroubky. Takhle ho nikdo jiný než rodina

nezná. A to bych chtěl zachytit. Ale kdy to

bude, to nevím. Až to bude, tak to bude.

Takhle to říkával i táta.“

KLA

Jsem docela společenský člověk a rád se bavím s kamarády, s kolegy nebo sousedy, když se někde náhodně

potkáme. Respirátor mě ale zcela vyřadil z běžného

společenského života. Nikoho nepoznám, přes zapocená

skla stejně ani nikoho nevidím. A když vidím, tak stejně

nevím, kdo to je. Proti mě chodí stejné figury se stejně

nasazenými zobáky, jak mám vědět, kdo je kdo. Takže se mi

stává, že někoho potkám a srdečně pozdravím souseda

z vedlejšího domu a proti mně zvedne zcela nechápavě

hlavu cizí paní. Než stihnu zakoktat omluvu nebo něco

vysvětlovat, již je pozdě. Občas si všimnu, že mě jiní lidé

zdraví a srdečně kynou, takže já jim pozdrav stejně

srdečně, jak to jen přes neprůhledná skla brýlí jde, opětuji.

Kdo to byl, netuším.

Jistě jsem mezitím potkal spoustu kamarádů a sousedů,

které jsem nepozdravil, mnohým kamarádkám jsem

nepochválil jejich nový klobouček, sestřih nebo psíka

a s kamarády jsem neprobral poslední sportovní výsledky

nebo politické drby. Všem se vám, přátelé omlouvám

a těším se na to, až se zase budeme potkávat. Já jsem,

doufám, stále stejně společenský a nejsem mrzout, který

nikoho nezdraví. Já vás jenom nepoznávám, nerozlišuji

a pak zdravím někoho úplně cizího. A za to všechno

můžou ty zpropadené roušky. Tohle epidemiologové

nedomysleli.

RADIM PERLÍN, ČLEN REDAKČNÍ RADY NOVIN