ŽIJÍ MEZI NÁMI
ČÍSLO 7 – ČERVENEC 2021
5
Král filmového zvuku zůstává věrný Vinohradům
Říká, co si doopravdy myslí, a živí se tím, co ho baví. Tu opravdovost se naučil od svého otce – stejně jako pokoru, umění nikam se necpat,
a přesto vyniknout. Radim Hladík mladší, držitel několika filmových Českých lvů za zvuk, je synem legendárního kytaristy Radima Hladíka.
S
Radim Hladík ml.
při předávání Českých lvů
FOTO: ČESKÁ FILMOVÁ A TELEVIZNÍ AKADEMIE
tejně jako jeho otec nikdy neopustil
rodné Vinohrady. Asi lásku k téhle
čtvrti také podědil. „Vyrůstat v rodině
muzikanta bylo dobrý. Navíc táta byl
úžasný člověk, usměvavý, slušný, měl
v sobě zvláštní klid, rozuměli jsme si beze
slov. Muziku, tu dělal naplno a řídil se jen
tím, jak to on cítil,“ říká o rodinném
zázemí. Přinášelo to ale problémy – rockeři za minulého režimu nepatřili k preferovaným umělcům, naopak. Už jenom
anglický název Mišíkovy a Hladíkovy
skupiny Blue Effect provokoval. „V dobách,
kdy táta nesměl hrát, máma chodila
po domě a prodávala nábytek, aby pro nás
měla pacholíky. Sestra a já jsme se kvůli
tomu nesměli dostat na střední, ale nikdy
jsme mu to nevyčítali, a ke Gottovi by hrát
nešel. Všichni jsme to brali tak, že pro tátu
je muzika život, ale nebude před bolševikem uhýbat jen proto, aby směl hrát,“
líčí své dětství, kdy bydleli na Vinohradské
třídě a volné chvíle trávil nejčastěji
v Riegrových sadech.
Později bydlel deset let v Balbínově ulici.
Pár kroků a byl v Balbínově poetické
hospůdce, kde Blue Effect často hrával.
Původně chtěl být také muzikantem, ale záhy
zjistil, že to, co umí jeho otec, dokáže jen
několik lidí na světě, takže „nemá význam být
druhý“. Tak se vydal podobnou, i když jinou
cestou – na FAMU začal studovat zvukovou
tvorbu. První přičichnutí k filmařině zase
souviselo s jeho otcem – režisér Vladimír
Michálek a scenárista Martin Duba mu ještě
během studií nabídli práci na filmovém
dokumentu o kytarovém mágovi Hladíkovi.
Snímek sice nikdy nevznikl, ale zájem
o filmařinu už mu zůstal. Dnes se o Radimu
Hladíkovi mladším v branži mluví jako o králi
českého zvuku. Má za sebou desítky
úspěšných filmů i televizních projektů
včetně pěti Českých lvů za zvuk k filmům
Zapomenuté světlo, Je třeba zabít Sekala,
Eliška má ráda divočinu, Rebelové a nejnověji
Šarlatán.
Malé zvukové studio, jedno ze tří, má
i v bytě na náměstí Míru, kde ho ale v létě
při otevřených oknech ruší zvuk z ulice.
V poslední době proto zůstává raději
v rodinném domě ve Struhařově, který
začali rekonstruovat ještě za otcova života.
Poskytuje mu klid. Denně pracuje osm až
deset hodin, ale bývaly doby, kdy to vydržel
až do půlnoci. U filmů si dává záležet
na atmosféře, i když, jak přiznává, sebelepší
zvuk výsledek nezachrání, pokud není
dobrá práce kameramana. „Udělat zvuk
k filmu, kde atmosféra z obrázků nedýchá, je
strašný. Neinspirativní kamera je smrt, to je
hrob,“ přiznává. Když dostane otázku, jaký
zvuk se mu nejvíc líbí, chvíli přemýšlí,
nakonec řekne, že ten dobrý. Pak se ale
přece jen rozpovídá. „Různým lidem se líbí
různé zvuky, mně se dokonce líbí i zvuk
sekačky na trávu, když není moc blízko,
přijde mi to jako symbol jara. Ve městě mám
rád, když v noci štěká pes, když v létě lítají
rorýsi nebo slyším kobylky a cvrčky, hezký
NÁŠ FE JE TON
Přátelé, promiňte
Ch
ápu a více méně poctivě dodržuji všechna omezení,
která na nás valí vláda, a nesnažím se kverulovat.
Dopady některých opatření ale mohou a jsou často zcela
nečekaná. Tuším, že ani největší epidemiologové a jiní
mediální experti na cokoliv, kteří radí ministrům, nevěděli
nic o dopadech některých omezení. Například taková rouška
a moderněji respirátor plní jistě svoji roli při omezení šíření
toho záludného viru, ale také je příčinou mnohého společenského fiaska a trapasu.
Jistě to znáte také a zažíváte to. Vyjdu z domu a nasadím si
roušku. Do této doby jsem konkrétní osoba s konkrétním
výrazem a najednou se stávám členem unifikované skupiny
chodců se zobákem, které lze odlišovat pouze podle barvy
roušky nebo respirátoru. Zřejmě naši epidemiologové nebyli
dost spokojeni s anonymizací davu, a tak místo přece jenom
individuálních, a proto i odlišitelných roušek přísně nasadili
pouze respirátory. Poslední poznávací znak zmizel.
Než si začnu stěžovat na příkoří, jaká mi respirátory
přinášejí, musím zmínit jednu významnou výhodu. Nikdo
nevidí, jak se právě tváříte a jestli při srdečném pozdravu
nemíří právě vaše koutky dolů a ústa prozrazují, co si
skutečně myslíte. Velmi snadno za tu masku schováte své
zvuk je, když v zimě napadne sníh. To úplně
změní akustiku, i tramvaje najednou zní
jinak, všechno je takové utlumené.“
I ve městě vnímá zvuky intenzivně, chodí
totiž po Praze jedině pěšky, klidně se tak
vydá z Vinohrad do filmových ateliérů
na Barrandově. Není to proto, že by v době
koronavirové pandemie měl hodně času,
dělal to tak vždycky. Muzikantů, herců
a kinařů je mu ale v současnosti líto. Už před
covidem to bylo tak, že se čistě filmem nedá
uživit, teď je to ještě horší. „Spousta natáčení
se před rokem odsunula a teď stojí v covidové frontě, protože není možné nasadit
všechny nové filmy na plátna kin současně,
ale zaplaťpánbůh film asi přežil. Muzikantů je
mi líto, stát se k nim zachoval asi nejhůř.“
emoce a nemusíte se jim ani moc bránit, stejně to nikdo
nevidí. Na druhou stranu ale už jste vedli jednání s respirátorem? Jak máte poznat reakce účastníků, když všichni
vypadají stejně. Usmívá se někdo? Nebo mají všichni kyselé
obličeje? Až ty roušky sundáme, to bude překvapení, jak
budeme najednou všichni čitelní.
Stejně jako mnozí další i já nosím brýle. Nikdy mi brýle
nevadily, nikdy jsem je nechápal jako handicap a to ani
tehdy, když mi je rozbil dobře mířenou ranou spolužák
na základní škole. Ránu jsem obratem vrátil a brýle jsem pak
posbíral. V brýlích jsem hrál fotbal, lyžuji a pouze do vody
s nimi nechodím. Najednou je ze mě po nasazení respirátoru
slepec. I když si přesně podle návodu kdesi na internetu
a podle mnohých rad mých kolegů a členů rodiny správně
přitisknu roušku na nos, přitáhnu pérkem, nasadím brýle až
za hranu respirátoru, stejně mám nejpozději za chvíli
zafuněné brýle. Jakmile vejdu do obchodu, nevidím ani
na košík, natož abych si mohl vybrat mezi skvělými salámky
ten, který mám rád. Takže se potupně sunu někam do kouta,
tam sundávám brýle, otírám je a hledám další polohu
na očích, abych mohl koupit alespoň chleba a rohlíky. To
jsem již proti pocení skel zkusil úplně všechno od speciálního spreje na brýle, který tomu borci v reklamě rozjasní
svět, až po speciální až okultistické návody, jak si mám
napřed respirátor, než ho nasadím, nechat profouknout
povětřím a dvakrát otočit gumičku za uši.
V současné době si nejvíc přeje, aby po podzimních volbách přišla změna, a chystá se
na vlastní film. Už nějakou dobu nosí v hlavě
myšlenku na dokument o otci, který má
zatím pracovní název Má hra. Chtěl by do něj
dostat hodně muziky a taky osobní vzpomínky, které by ukazovaly druhou stránku
muzikantovy duše. „Táta byl úžasná osobnost, uměl napsat i zahrát geniální muziku.
Na pódiu ze sebe vydával všechno. Pak přišel
domů a druhý den vůbec nepromluvil, jak
byl vyčerpaný, nebo rozebral auto
na šroubky. Takhle ho nikdo jiný než rodina
nezná. A to bych chtěl zachytit. Ale kdy to
bude, to nevím. Až to bude, tak to bude.
Takhle to říkával i táta.“
KLA
Jsem docela společenský člověk a rád se bavím s kamarády, s kolegy nebo sousedy, když se někde náhodně
potkáme. Respirátor mě ale zcela vyřadil z běžného
společenského života. Nikoho nepoznám, přes zapocená
skla stejně ani nikoho nevidím. A když vidím, tak stejně
nevím, kdo to je. Proti mě chodí stejné figury se stejně
nasazenými zobáky, jak mám vědět, kdo je kdo. Takže se mi
stává, že někoho potkám a srdečně pozdravím souseda
z vedlejšího domu a proti mně zvedne zcela nechápavě
hlavu cizí paní. Než stihnu zakoktat omluvu nebo něco
vysvětlovat, již je pozdě. Občas si všimnu, že mě jiní lidé
zdraví a srdečně kynou, takže já jim pozdrav stejně
srdečně, jak to jen přes neprůhledná skla brýlí jde, opětuji.
Kdo to byl, netuším.
Jistě jsem mezitím potkal spoustu kamarádů a sousedů,
které jsem nepozdravil, mnohým kamarádkám jsem
nepochválil jejich nový klobouček, sestřih nebo psíka
a s kamarády jsem neprobral poslední sportovní výsledky
nebo politické drby. Všem se vám, přátelé omlouvám
a těším se na to, až se zase budeme potkávat. Já jsem,
doufám, stále stejně společenský a nejsem mrzout, který
nikoho nezdraví. Já vás jenom nepoznávám, nerozlišuji
a pak zdravím někoho úplně cizího. A za to všechno
můžou ty zpropadené roušky. Tohle epidemiologové
nedomysleli.
RADIM PERLÍN, ČLEN REDAKČNÍ RADY NOVIN