Strana 5
5
ČÍSLO 10 – ŘÍJEN 2021
ROZHOVOR
Vživotopisech, které jsem našla, máte
napsáno, že jste zRoztok uPrahy.
VRoztokách uPrahy, jak se píše ivobčance,
jsem se jen narodila. Co si pamatuji, od
malička jsem žila veŠtěpánské 16. Dětství
jsem prožila smámou aprababičkou, protože
táta odešel, když mně byly čtyři roky.
Jak to uvás doma vypadalo?
No starý suterénní byt, kde byly sklepy suhlím
azáchod naspolečné chodbě. Voda tekla jen
studená zvodovodu anaplotně byl velký
hrnec steplou vodou. Ráno se vybíral popel
azatápělo. Prababička byla zTlumačova
avařila hutná moravská jídla, díky kterým
jsem se žaludkem nikdy neměla žádné potíže,
ač jsem najezdila inalétala posvětě spoustu
kilometrů. Ataky třeba vykrmila živou kachnu
nazáchodě šlejškama pečenýma nakamnech
ajejí kdákání jaksi obveselovalo naši po-
třebu... Vté době se ještě vyučovalo nábožen-
ství veškole asprababičkou jsme pravidelně
každou neděli chodily namši, kezpovědi
ipřijímání. Všesti letech mě vzala nakonkurz
doDětského rozhlasového sboru vedeného
Bohumilem Kulínským. Byla jsem přijata atím
pádem dostala základy pro zpívání nutné
dodnes. Správně dýchat, číst znot, zpívat
různé hlasy irytmické cítění afrázování. Proto
jsem později měla častá angažmá vevokál-
ních skupinách jako Inkognito kvartet,
Linhovci, Kučerovci, Pánkovci aj.
Kromě zpěvu jste měla ale taky velkou
zodpovědnost. Vaše maminka zemřela
mladá avy jste se musela postarat omlad-
šího bratra?
Byli jsme tři sourozenci, každý zjiného táty.
Jeden se rozvedl, druhý se oběsil nazáchodě
atřetí emigroval. Takže všichni jsme vyrůstali
bez tátů amáma bez peněz. Můj druhý bratr
byl odeset let mladší avetřiceti též spáchal
sebevraždu atřetí bratr, mladší ode mě
odvacet let, kterému máma zemřela vjeho
osmi letech, otoho jsem se musela postarat
já. Nebylo to lehké, ale bratr má už tři skoro
dospělé děti aje vynikajícím odborníkem přes
jeskyně avydal už několik knih včetně super
fotograí.
Jak se točí vjeskyni?
To vzniklo tak, že jsem chtěla natočit desku,
ale neměla jsem peníze nastudio apoprosila
Zotevřeného okna vBelgické ulici zní šanson provázený živým
zpěvem. Vcházím dobytu jazzové divy Jany Koubkové, kde je
spousta knih, CD, plakátů, fotek, obrazů abarev, podle kterých je
znát, že tu bydlí už přes dvacet let...
bratra. Jeskyně je vlastně studio, aještě
ktomu přírodní, tak jestli by to nějak nešlo…
Atak vzniklo CD ABSOLONIE. Točili jsme to
vjeskyni Eliška blízko Moravského krasu
sperkusistou Milošem Vacíkem abyl to
nádherný zážitek. Ikdyž tam bylo studené
vlhko, točit se dalo maximálně 6 hodin denně
amikrofony se musely ošetřovat, aby nezrezly.
Ataky mně zůstal doma tříkilometrový kabel,
který se musel dolů dojeskyně natáhnout…
Je podle vás jazz kpubliku otevřenější víc
než jiné žánry?
To bych takhle určitě neřekla. Někdo jazz
miluje, někdo ho nesnáší atak je to ispopem,
šansonem, vážnou hudbou atd. Vždy záleží
nainterpretovi, jak ten svůj žánr podá. Jen
ráda připomenu výrok známého jazzmana
Quincy Jonese: „Jazz je člověk, který osobě
mluví vždycky pravdu.“ AMiles Davis říká:
„Dobrá muzika je prostě dobrá muzika aje
úplně jedno, kam patří.“
Co všechno obnáší sólově koncertovat?
Dojet třeba x kilometrů namísto, pak postavit
nástroje, zvuková zkouška, světla, apak
dvou- aněkdy itříhodinový koncert sjednou
přestávkou. Mít své skvělé muzikanty +
vybraný repertoár. To vše ustát vplném světle,
komunikovat spublikem, kolegy, improvi-
zovat ascítit se sprostorem, který není vždy
příjemný, aspoluvytvářet fajn atmosféru. Pak
se domluvit spořadatelem avyřídit úřad.
Nemám manažera, protože najazzových
koncertech by si opravdu nevydělal, atak
musím vše sama... no apak zase dojet x
kilometrů domů, třeba pozdě popůlnoci.
Teď tomu bylo skoro rok apůl bez koncertů.
Jak jste prožívala pandemickou dobu?
Těžce, protože to trvalo hrozně dlouho, aani
teď není jistota, jak se bude vše vyvíjet.
Vyjdete zživotního rytmu, nakterý jste zvyklá.
Nezkoušíte, nescházíte se skolegy, jen
mailujete, abyste se třeba nenakazili, neplánu-
jete ata hrozná nejistota deptá vás ipořada-
tele.
Vesvé letošní písni „Blues (ne)ohrožené
seniorky“ to celé reektujete.
Blues je to jen pocitově, ale říkám tomu
rapový šanson. Ten můj text není smutný, je
jen konstatováním, jak to vživotě někdy
chodí. Ale jede se dál ačlověk se má snažit,
aby to šlo. MÍT CHUŤ CHTÍT je velmi důležitá
motivace zvláště vestarším věku apřiznám se,
že někdy tu chuť nemám, ale naštěstí
málokdy.
Kde tu chuť berete?
Prostě už jsem taková Jana Koubková! Se
všemi chybami ipřednostmi, energií a chutí
být co nejlepší, když se pro něco rozhodnu.
Atak to bylo isjazzem, který mě okouzlil
vsedmdesátých letech, aLuděk Hulan mě
přijal dosvého Jazz Sanatoria. Jak říkal, jazz je
řehole amáte ho rád prachy neprachy. Atak
to umě funguje dodnes. Ataky jsem byla
vždycky aktivní něco vymyslet, třeba festival
pro jazzové, bluesové arockové zpěváky pod
názvem VOKALÍZA, která má letos 40 let
odsvého vzniku vroce 1981.
Aco vás žene dál zrovna teď?
To je otázka! Zas až tak moc toho není, ale
každopádně pracovat nasvém zdraví anebejt
líná. Pořád mně to zpívá adobře, dejchá amá
kapela mě má ráda ajá je!! Teď dokončujeme
můj třetí videoklip aještě bych ráda natočila
desku, nakterou si myslím. Pak jsou tu knížky,
nakteré se těším, procházky avejlety, lmy,
divadla... no musím toho ještě hodně
stihnout...
PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ
FOTO: ONDŘEJ SLÁMA 2X
Až si budu posledního října zavazovat tkaničky,
to mně budou dvě nádherné sedmičky
Jana Koubková
se narodila 31. 10. 1944 vRoztokách uPrahy, ale celý život bydlí vPraze. Kezpívání ji všesti
letech přivedla její prababička. Vroce 1975 začala svou sólovou jazzovou kariéru vJazz
Sanatoriu Luďka Hulana. Odté doby si prošla mnoha stylovými seskupeními. Odblues,
swingu, mainstreamu přes bebop, latin, free až poworld ethno afusion. Vroce 1981 založila
festival pro jazzové, bluesové arockové zpěváky pod názvem VOKALÍZA. Jako pedagožka
oboru interpretace působila naPražské státní konzervatoři. Mimo hudební tvorbu publikuje
avyšly jí 4 knížky: Recepty proti samotě, Zutí provádím schutí, Básně zjazzové dásně
aKoubkokvoky. Má své pořady vČeském rozhlasu itelevizi. Letos slaví narozeniny šťastných
dvou sedmiček.
Blues (ne)ohrožené seniorky!
Neprší namě mám co jíst
vestarém domě je zatím klid
dluhy taky nemám aještě mně to chodí
dokonce mě hned tak něco nerozhodí!
Tak co víc si přát
když nejsem ještě nadně
koncovka se blíží
není vše tak snadné
mám se pořád ráda
achci bejt úžasná
jenže bolí mě záda
ajedno prso chybí
cévy taky zlobí
ale dolesa nesmí ten
ten kdo se bojí ajá dolesa chci!
Tenhle virus co teď řádí není vybíravý
bere všechny zdravý mladý anejvíc ty starý
já se ještě jako stará vůbec necejtim
tak co můj osude? Co stim co stim?
Odjakživa ohrožená sem tak jako tak
naulici auto domě posere mě pták
ktomu ani žádnej kovid není třeba hned
to jen osud spánem Bohem klidně řekne TEĎ!