ROZHOVOR

ČÍSLO 7 – ČERVENEC 2020

5

Iva Pecháčková: V Erbenově Kytici je vše

Nakladatelství Meander, jehož

knihy vynikají perfektním

grafickým zpracováním, založila

před čtvrtstoletím. V začátcích své

kariéry nakladatelky vykonávala

hned několik profesí –

od redaktorky přes účetní až

po překladatelku. Koronavirová

doba snad nakladatelství neublíží.

Ivu Pecháčkovou by totiž velmi

mrzelo, kdyby Meander musel

opustit svůj obchůdek

ve Vratislavově ulici.

Vážně?

Prahu 2 vnímám jako velmi kultivovanou a pořádat tu různé pořady a výstavy je velmi

vděčné. Pokud se nevejdeme do knihkupectví, děláme čtení a happeningy přímo

na ulici, a pokud plánujeme divadelní

představení, máme od sympatické farářky

odnaproti k dispozici sál Husova sboru.

Organizujeme i menší kreativní dílny, a to

v prostoru kavárny Čekárna. V této ulici

funguje úžasná pospolitost. A musím říct, že

se mi to tady moc líbí. Všichni z okolních

obchodů a kaváren se už dobře známe a ulice

opravdu žije.

Zmínila jste, že se budete více přiklánět

k on-linu, obejdete se tedy bez distribuce?

Náš výhradní knižní distributor obeslal

nakladatele s dopisem, že už jim nic nebude

platit, hned, když vypukla pandemie. Tím nám

vlastně nadehnal čtenáře, protože naši autoři

jim psali, aby si kupovali knihy přímo u svých

nakladatelů na jejich e-shopech. Spolupracujeme s těmi nejlepšími autory, výtvarníky

i grafiky, naše knihy jsou úspěšné i ve světě,

ale distributor k tomu nijak nepřihlíží.

Máte nějaké náměty od umělců, jak toto

v zásadě trochu sci-fi období využít

v knižní tvorbě?

Když bylo všude zavřeno, všichni víc psali

i malovali, mohli se tomu doma v klidu

věnovat. V normálních časech nás všechny

dusí termíny a jsme vystresovaní z toho, co

všechno kdy musíme odevzdat. V době

koronavirové pauzy nám přišlo několik velmi

dobrých rukopisů a dostávali jsme i kvalitní

soubory ilustrací. Mám pocit, že ta přestávka lidem prospěla. Ti, co se měli rádi, se

mají rádi ještě víc. Pokud byly v rodinném

soužití nějaké trhlinky, tak se to roztrhlo,

a vzduch se pročistil. I já jsem v prvních

dnech byla úplně blažená, že nemám

najednou žádné termíny a NIC nemusím.

První měsíc byl neuvěřitelně klidný.

Klid na uměleckou tvorbu je jistě fajn, ale

nedolehla ta doba na vás?

Blažené časy skončily a jako velké negativum

vidím tu tsunami, která se teď na nás řítí. Lidi

najednou musejí vše dohánět. Všichni, kteří

měli zavřeno, mají teď strašně moc práce. Ale

je mi taky smutno, když vidím hotely, které

jsou pořád ještě prázdné.

FOTO: TIN (2X)

Knihkupectví ve Vratislavově ulici provozujete teprve rok a půl. Myslíte, že se vám ho

podaří udržet?

Máme velmi vstřícného majitele, který dům

zrestituoval, a nabídl nám za nouzového stavu

slevu na nájemném. Zavedli jsme pro děti knižní

balíčky, které jsou odstupňované podle věku.

Máme pět různých věkových kategorií, každý si

v nich najde své a poslední knižní balíček

s názvem Student může být i pro dospělé.

Budeme to tady muset zvládnout, ukazuje se

totiž, že tu fungujeme jako místní osvěta.

Pro některé autory není typické, že by se

tvorbou zaměřovali na děti. Přesto

ve vašem nakladatelství, které se na dětské

čtenáře specializuje, od nich najdeme pár

knih. Třeba od Ludvíka Vaculíka, Ivana

Wernische nebo i od Václava Havla.

Trochu jsem z nich

ty knížky loudila.

Když se to ale

povedlo, tak Vráťa

Brabenec se pak

chlubil, že je

v čítance pro pátou

třídu hned za Bradburym. Exprezident

Václav Havel měl takový trochu ostych

před dětmi. Žádala jsem ho, jestli by nemohl

dětem něco na křtu přečíst. Říkával, že se

před dětmi stydí, ale já za tím slyšela

spíše to „bojí“.

Jaká je vaše nejoblíbenější kniha?

Mám jich ráda strašně moc a navíc v průběhu

života se čtenářský vkus stále mění. Asi bych

jmenovala Erbenovu Kytici, protože je v ní

široké spektrum příběhů a zároveň se tam stále

řeší vztahy mezi lidmi. Jednou jsem mluvila

s psycholožkou, která

říkala, že nejdůležitější poselství, jež by

se dětem mělo

předávat, je pěstovat

dobré vztahy mezi

lidmi. Že se k sobě

mají chovat hezky

a pomáhat si. A to je

nejvíc obsaženo právě v lidové poezii a próze.

A přesně to dokonale vystihuje právě Kytice.

V ní jsou jasné zákonitosti ve vztazích mezi

lidmi, k přírodě, k Bohu. V momentě, kdy je

člověk poruší, přijde trest.

LITERATURA JE TAKOVÁ

DROGA, ŽE BYLO

JASNÉ, ŽE U NÍ STEJNĚ

SKONČÍM.

Iva

Pecháčková

Pochází z Olomouce,

vystudovala pražskou VŠE.

Nakladatelství Meander,

které se svými artovými

knihami zaměřuje hlavně

na dětské čtenáře, založila

v roce 1995. Spolupracuje

se špičkovými výtvarníky

a grafiky, knihy z produkce

Meandru získaly řadu

ocenění, například Zlatou

stuhu IBBY, Magnesii Literu

– titul Nejkrásnější kniha

roku. V roce 2018 otevřela

pod Vyšehradem designové

knihkupectví. Iva Pecháčková je vdaná a má šest

vnuků ve věku od jednoho

roku do osmi let.

Kterou knihu byste vybrala z vámi vydaných?

Mám hrozně ráda Františka z kaštanu

a Anežku ze slunečnice autora Radka Malého.

Za jejím vznikem stojí láska mladého básníka

ke krásné dívce, ze které se potřeboval

vypsat. Ta láska neskončila dobře. Slunečnice

se zamiluje do kaštanu a pak na konci oba

zmrznou. Měla jsem asi trochu vliv na konec

příběhu, protože jsem autorovi domlouvala,

jestli by je nemohl nechat přežít. A tak

na jaře z kaštanu vyrazil stromek a pod ním

znovu ze semínka vykvetla slunečnice. Moc

ráda mám Wernischovu poezii a zvlášť výbor

existenciální poezie Chodit po provaze je

snadné. Toto dílo obsahuje jak ukolébavky

pro nejmenší, tak i absurdní příběhy, které

zdánlivě nemají pointy, ale člověk o nich

pořád přemýšlí.

Knihy z produkce nakladatelství Meander

jsou proslulé výjimečnou grafickou

úpravou. Nestane se ale, že by výrazná

grafika „přebila“ text?

Ano. Když ego grafika je větší, musí se to nějak

usměrnit. Může se totiž klidně stát, že se

taková knížka pak vůbec neprodává, protože

je na vkus čtenáře příliš experimentální.

Studovala jste ekonomiku, nikoli humanitní studia. Ekonomika vám v podnikání

vlastně ale více pomohla.

Díky tomu nakladatelství vůbec funguje,

protože prvních patnáct let nebyly peníze ani

na jednu pracovní sílu, takže jsem si dělala

všechny potřebné profese sama – skladnici,

závoznici, překladatelku, tlumočnici a také

třeba hoteliérku, když jsem potřebovala

ubytovat mimopražské autory. Ekonomie je

dobrý základ, říkala jsem to i svému synovi,

když ji začal na FSV UK studovat, minulý měsíc

obhájil a dál studuje ještě archeologii

a fotografii. A když člověka něco hodně baví,

tak se k tomu v životě dostane. A literatura je

pro mne taková droga, že bylo jasné, že u ní

stejně skončím.

PTALA SE: JE