Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

5

ČÍSLO 1 – LEDEN 2022

ROZHOVOR

Už devátým rokem připravujete se svým

smyčcovým orchestrem Harmonia Praga

Stylové večery naNovoměstské radnici.

Jak to celé začalo?

Skoro pětadvacet let jsem byl koncertním

mistrem České lharmonie. Spříchodem

Jiřího Bělohlávka se mi funkční povinnosti

uvolnily. Tím umě došlo kpřebytku energie,

kterou jsem potřeboval dávat jinam. Smojí

manažerkou Monikou Teichmannovou jsme

společně vymysleli projekt komorní hudby

avěřili, že osloví publikum. VPraze je

koncertů hodně. Řekli jsme si ale, že tu chybí

větší koncertní cyklus, založený narůzných

tematických okruzích. Atak Stylové večery

vznikly. Začátky byly těžké, náš nápad rostl

nazelené louce. Oslovovali jsme ituristy,

jenže Novoměstská radnice je dosti ne-

právem opomíjená. Je sice krásná, ale neleží

naprohlídkovém okruhu. Naproti tomu se

nám podařilo dát dohromady početnou

skupinu abonentů, zčehož máme velkou

radost. Je to vynikající, hudbymilovné

publikum.

Jaká témata už jste vrámci Stylových

večerů zpracovali?

Jedním znich byl večer „Mozart – otec asyn“,

kdy jsme hráli iskladby Mozartova otce

Leopolda. Samostatným tématem se stala

široká skladatelská rodina Bendů. Dělali jsme

ipopulárnější věci, večer natéma inspirace

tancem či lidovou písní. Jeden večer jsme

udělali celý zlmové hudby, nadalším

upoutal išanson. Nejoblíbenějším stylem je

ale baroko. Bohužel, repertoár pro čistý

smyčcový orchestr je omezený. Vtom nám

velmi pomáhá dirigent Štefan Britvík, velmi

zručný varanžování skladeb pro naše

obsazení. Výborně pro nás píše iskladatel Jiří

Teml.

Shouslistou Miroslavem Vilímcem jsme se setkali vRudolnu. Vzázemí České lharmonie, kde působí letos výročních čtyřicet let.

Kromě symfonického orchestru má bohatý sólový záběr.

Podle které metody učila maminka vás?

Podle Ševčíkovy. Je ověřená adodnes nebylo

vymyšleno nic lepšího. Vní se děti učí hrát

stupnice přesně podle pozic prstů nahmat-

níku, tím se upevní automatická orientace.

Díky těm základům jsem pak vůbec nemusel

dlouhé hodiny cvičit. Co si pamatuji, nikdy to

nebylo více než hodinu. Matka by to ani

nechtěla. Hráli jsme spolu ale různé duety,

aby to člověka stále bavilo. Nebyl to žádný

dril, proto mě to tehdy také neotrávilo.

Adnes se snažím tuto lehkost iúsměv shráči

Harmonie Praga vnášet také doStylových

večerů. Hudba musí přinášet především

radost. Lidé se pak cítí uvolněně, nikomu

nevadí, když někdo zatleská mezi větami

nebo si dosálu vezme nápoj. Ten srdečný

kontakt zpódia kposluchačům aobráceně je

úžasný aje to důvod, proč tyto koncerty stále

dělám.

Vraťme se dovašeho dětství. Maminka,

Ilona Vilímcová, byla houslista aředitelka

hudební školy veKdyni, váš tatínek, také

Miroslav, ekonom. Rozhodoval jste se,

jestli nepůjdete raději vešlépějích otce?

Dokonce jsem chvíli šel, ato nastřední

ekonomickou školu, kde vnedalekých

Klatovech otec učil. Vzhledem ktomu, že se

mi nechtělo dojíždět nakonzervatoř

doPlzně, byla ta klatovská středoškolská

mezihra spíše zpraktických důvodů. Vůbec

jsem toho ale nelitoval, tak například mě

zaujal těsnopis, vekterém jsem později

absolvoval iněkolik celorepublikových

soutěží adodnes jsem ho nezapomněl.

Pomaturitě jsem ale udělal přijímací zkoušky

naAMU aohouslích bylo rozhodnuto. Matce

zůstávám vděčný, že mě odnich neodradila.

Také jsem poní „zdědil“ ijejí repertoár, třeba

nádhernou Fantazii českého skladatele konce

Najaké housle hrajete? Máte jich víc aje

mezi nimi rozdíl?

Svůj nástroj mám odOtakara Františka

Špidlena, ten je zroku 1920, odlharmonie

mám kdispozici také housle francouzského

houslaře Nicolase Lupota zroku 1910.

Špidlen má silný tón, který se vevětším sále

prosadí. Ty lharmonické nejsou tak silné,

zato mají krásnou barvu. Špidlenovi se

snažím dodat vehře více barevnějších

odstínů, Lupotovi zase intenzitu. Mám ještě

další záložní housle arůzně je střídám. Každé

znich potřebují něco jiného, jiný způsob

komunikace, ato mě baví. Říkám tomu, že

nehraji nahousle, ale že si snimi spíš

povídám. Vložím donich nějaký impuls

ačekám, co se znich vrátí. Když nato

nereagují, musím je rozpovídat jiným

způsobem. Ato platí iběhem cvičení. Nikdy

jsem nedělal to, že bych někde vkoutě hrál

rovné tóny adoomrzení opakoval stupnice.

Otevřu pouzdro asnažím se hned shouslemi

dorozumět, prostřednictvím hudby. Když se

to podaří, láskyplně je pak uložím. Umím se

ale naně někdy ipořádně nazlobit.

Mezi další vaše hudební přesahy patří

založení Společnosti Jana Kubelíka. Proč

jste upnul pozornost právě kněmu?

Osobnost Jana Kubelíka mě oddětství

přitahovala. Seznámil jsem se

později iscelou jeho rodinou,

FOTO: ARCHIV MIROSLAVA VILÍMCE

Miroslav Vilímec: Vživotě jsem nahousle necvičil déle než hodinu

Kdo je Miroslav Vilímec

Houslista Miroslav Vilímec je odroku 1982 členem České lharmonie, funkci koncert-

ního mistra zastával vletech 1991 až 2015, sČeskou lharmonií vystoupil mnohokrát ijako

sólista. Vedle zaměstnání vČeské lharmonii se stále věnuje sólovým projektům. Se smyčcovým

orchestrem Harmonia Praga pořádá naNovoměstské radnici již devátým rokem koncertní cyklus

„Stylové večery“. Založil též Společnost Jana Kubelíka, organizuje festival Hudba vsynagogách plzeň-

ského regionu. Vevolném času se závodně věnuje šachům, rekreačně tenisu, orbalu astolnímu tenisu.

Netoužím hrát Mozarta či Brahmse,

mám hudebně-badatelské sny, říká houslista

včetně přímých potomků. Sjeho synem

Rafaelem Kubelíkem jsme se poprvé setkali

vbudově Mánesa, kde jsme založili tuto

Společnost. Setkávali jsme se až dojeho

smrti. Byl dlouhou dobu vemigraci, Prahu

měl moc rád, akdyž přijel, cítil se tu jako

doma. Společně jsme vystoupili ivtele-

vizním pořadu oJanu Kubelíkovi.

Máte nějaký hudební sen, který byste

chtěl uskutečnit?

Je to spíše okaždodenní motivaci, stále se

houslemi zabývat, ať už jako interpret, či

publicista. Dlouhodobým cílem je napsat

rozměrnou biograi oJanu Kubelíkovi. Jako

houslista se zaměřuji nanezorané pole

literatury, to mě nejvíce přitahuje. Jako první

vesvětě jsem např. natočil celé dílo francouz-

ského klasika Chevaliera de Saint-George,

který si nijak nezadá spředními osobnostmi

této epochy. Objevoval jsem idalší skladby,

premiérově natočil koncert Kubelíkova

přítele Františka Drdly, ze soudobé hudby

koncerty Viktora Kalabise či Zdeňka Šestáka.

Azcela nedávno pak, opět vesvětové

premiéře provedl anatočil houslový koncert

Jakuba Jana Ryby, který je veřejnosti znám

snad pouze svou vánoční mší. Atakových

zajímavostí mám ještě plný šuplík. Jsou to

tedy spíše hudebně-badatelské sny ajá jen

doufám, že se mi všechny splní.

PTALA SE: KATEŘINA TESAŘOVÁ

19. století Josefa Kličky. Klička je stejně jako já

bývalým klatovským rodákem atakřka

zapomenutou skladbu jsme oba, matka ijá,

nahráli vrozhlase. Vnímám ji jako rodinný

klenot avzpomínku nato, co už bohužel není.

AnaAMU jste potkal svoji ženu, hous-

listku Jitku Novákovou, společně tedy

tvoříte houslovou rodinu zobou stran...

Skutečně, kam se podíváte, je někdo

shouslemi. Ato ještě otec Jitky, Josef Novák,

byl ředitelem pro změnu hudební školy

vMladé Boleslavi. Pro mě ipak pro syna

Libora bylo vlastně úplně samozřejmé, že

někdo hraje nahousle, nebo že je alespoň

nese. Když by někdo neměl housle, říkali

jsme si: ten je nějakej divnej... (směje se)

Uškodila pandemie návštěvnosti vašich

koncertů?

Někteří stálí posluchači přestali chodit

zdůvodu, že nejsou očkováni atesty podle

současných restrikcí nestačí. Obávali jsme se

toho ale více, poslední koncerty byly opět

dobře navštívené. Však se také manažerka

Monika snaží naše posluchače udržet adaří

se jí to výborně. Významnou podporou nás

drží nad vodou iměstská část Praha 2.

Musíme si to ale sami zasloužit, zaujmout

zajímavými programy, které dají zapome-

nout narůzná covidová nebezpečí. Osobně

se velmi těším naúnorový koncert severské

hudby, který bude zpestřením dramaturgie.

Jedním zhudebníků, kteří stáli upočátku

Stylových večerů, byl iváš syn, který je

také houslista...

Ano. Hraje nahousle izde velharmonii.

Prakticky všichni vrodině jsme houslisté.

Imá matka byla.

Učila vás hrát ona sama?

Začala stím vmých šesti letech, poměrně

pozdě. Jsou ktomu ale důvody. Já sám jsem

svému synovi Liborovi nedal dorukou

housle dříve, než uměl číst. Vtak raném

věku není určitý předstih důležitý aje

dobré, když začátky jsou spojené se čtením

znot. VJaponsku jsou oblíbené ijiné

metody, např. metoda Suzuki, malé děti mají

housle vruce jako hračku, já jsem ale

zastáncem tradičního postupu.