VÝLETY DO HISTORIE
ČÍSLO 2 – ÚNOR 2023
13
VZPOMÍNKA NA KARLOV (II. DÍL) – ZIMA
Vzpomínám si na zimy na Karlově začátkem 60. let minulého století, kdy sníh ležel na ulicích téměř nepřerušeně až do konce února.
Na tzv. společném dvoře (zrušené oplocení dvorů), ve vnitrobloku mezi ulicemi Legerova, Rumunská, Sokolská a Tyršova, zřizovali
rodiče dětí provizorní kluziště. Do ohrady z prken lili vědry vodu, která v zimě zmrzla v led. Na Fügnerově náměstí, v parku Ticháčku
a na šancích se stavěli sněhuláci. A že jich bývalo!
Nuselská pohlednice ze začátku 20. let 20. století, tehdy to bylo samostatné město (dnes součást Prahy 2). Na snímku je zachycena nuselská základní
škola a v pozadí vlevo věže kostela na Karlově, vpravo pak věž nemocnice.
N
ejvíce zimních radovánek se ovšem
užilo v oblasti šancí a skalek, kde se
sáňkovalo, koulovalo – to bývaly zase
sněhové bitvy Karlováků s Nuseláky. Ale
v zimě využívali společně dodnes existující asfaltovou cestu, od bazénu na levých
šancích na Karlově, která kolem skalek
zatáčela doprava dolů na Folimanku, jako
bobovou dráhu. Nevím už, čí zásluhou
tato dráha vznikala, musel ji někdo
za mrazu kropit vodou z hadice. A tak
byla po velkou část zimy pokryta ledem
v délce několika stovek metrů. To se pak ukázalo, kdo z dětí má šikovného tatínka, strejdu
či dědu nebo staršího bráchu, protože kdo
mohl, vytáhl doma dělané boby. Ty se skládaly třeba z bedýnky nebo nějaké desky,
na níž byly přišroubovány brusle – šlajfky,
které se normálně tehdy připínaly k obyčejným botám. Boby měly připevněný polštář nebo vycpaný pytel hadry, na bocích pak
uši jako držadla pro jezdce. Kdo měl šlajfky
připevněné pouze k samotnému prknu,
míval na sobě třeba velké tepláky po starších
O PŮVODU NÁZVŮ ULIC
Lichnická a Kunětická
O
d Riegrových sadů směřují
přibližně západním směrem
do Španělské ulice dvě krátké
ulice – Lichnická a Kunětická.
Spolu s Italskou obepínají areál
tenisových kurtů a k nim náležících budov. Vznikly při vyprojektování této okrajové části Vinohrad v roce 1911 a od té doby
nesou jména po dvou východočeských sídlech. Kunětická hora
u Pardubic posloužila nejpozději
ve 14. století jako místo pro vybudování stejnojmenného
hradu, který hrál důležitou úlohu
za husitských válek. Sídlo drželi
mj. Jiří z Poděbrad a páni z Pernštejna. Hrad je dnes přístupný
veřejnosti a v rovinatém Polabí
představuje výraznou dominantu. Přibližně 40 km od Kunětické hory se nachází další památné místo – zřícenina hradu
Lichnice. Opevněný objekt tu
v polovině 13. století vybudoval
Smil ze Žitavy, později po svém
novém sídle zvaný „z Lichtenburka“. O dobré obranyschopnosti hradu svědčí to, že jej východočeští husité obléhali rok,
než se obránci vzdali. Sídlo drželi
za třicetileté války habsburští panovníci, kteří nařídili poškodit
jeho fortifikaci, aby zde nemohli
opěrný bod zřídit nepřátelé.
Jan Gross, foto: Jaroslav Kocourek
sourozencích, pod něž si vložil malý polštář.
Móda to bývala hrozná, ale účinná.
V zimních měsících se chodilo ze školy většinou ihned domů, do tepla. Já jsem se někdy
cestou domů stavěl ohřát u maminky v ateliéru.
Protože byla jedním ze zakládajících členů
studia Bratři v triku, mohl jsem kdykoli přijít
na její pracoviště ve Wenzigově ulici a také
do archivu, kde jsem se přehraboval v celofánech již hotových kreslených animovaných
filmů. Velké studio krátkého kresleného filmu
bylo ve Wenzigově ulici č. 5; zde pracovaly kres-
ličky, koloristky a animátoři. Malé studio se
dvěma kamerami se nacházelo ve Wenzigově ulici č. 15 a v č. 17, na rohu s Lublaňskou ulicí, byl archiv. V Legerově ulici byla
dílna pro opravy přístrojů ve studiích. Archiv měl na starosti pan Pošva, a sem jsem
mohl zavést i některé své spolužáky, aby si
na památku odnesli obrázky Rumcajse,
Křemílka a Vochomůrky, něco z filmů
O krtkovi a podobně. Stávalo se, že si pracovníci kresleného filmu nosili práci
i domů. I u nás doma se někdy po večerech kreslilo – buď přímo speciálními barvami na celofán, nebo pozadí na papír.
Tehdy nebyly počítače s různými programy, vše se kreslilo a ručně pod kamerami animovalo, okýnko po okýnku se snímalo na film. A tak u stolu v naší kuchyni,
v Tyršově ulici, vznikalo např. pozadí pro
znělku televizního Večerníčku, nebo černobílý tzv. pan Vajíčko, uvádějící od roku
1967 televizní reklamy. Roztroušenost
studií kresleného filmu po Praze bylo
jednou z příčin zániku studií ve Wenzigově
ulici, které se sestěhovaly na Barrandov,
do Michle a do Čiklovy ulice v Nuslích.
V lednu roku 1966 začala v Opletalově
ulici v Praze 1 výstavba podpovrchové
tramvaje, která se později změnila
v pražské metro. Během jednoho roku se
tato stavba rozšířila i na Prahu 2. K výstavbě
pražské podzemní dráhy patřilo i vybudování Nuselského mostu, a to bylo příčinou
mnoha změn v tiché a klidné novoměstské
čtvrti Karlov, která se stala rušnou a vylidJan Dvořák
ňující se.
Kam se chodilo na pivo k Palackému
Je to nenápadný vinohradský hostinec, přesto jeden z nejstarších v širokém okolí.
Restaurace v Korunní ulici se po desítky let jmenovala U Palackého, chodil sem
Hašek i Váchal a je otevřená déle než sto dvacet let.
R
ohový dům na křižovatce s Šumavskou se zprvu výrazněji zapsal jako místo spojené s nakladatelstvím Josefa Pelcla, jenž zde vydával
životopisy světových osobností nebo
časopis Život. Souběžně zde v srpnu
1898 výčepní Josef Simon otevřel
hostinec, pojmenoval jej podle historika a politika Františka Palackého,
protože lidé stále cítili úctu k Otci národa velmi živě a silně.
Budova byla tehdy úplně nová, projekt navrhl a realizoval vinohradský stavitel Josef Filipovský. Zajímavá éra tu
nastala za hostinského Václava Schäfera, patriota Královských Vinohrad,
za jehož „vlády“ se v podniku rozvinul
bohatý kulturní, společenský i politický
život. Mezi pravidelnými hosty nechyběl pozdější ministr národní obrany
Václav Klofáč, o umění tu přednášel
krajinář Alois Kalvoda, z nedalekého
ateliéru s přáteli zašel Josef Váchal,
štamgastem byl bouřlivák Jaroslav
Hašek, který v Šumavské ulici i bydlel.
Ale scházely se tu také dámy jedné
z prvních místních emancipovaných
organizací Zemské jednoty českých
pracujících žen a dívek.
Ve 30. letech se majitelé podniku
rozhodli chovat více tržně a podnik se
zmodernizoval. A moderní zábava – to
byl jazz, swing i noční život, tancovačky
tu probíhaly až do třetí hodiny ranní.
Za socialismu Korunní třída nesla
jméno prezidenta východního Německa Wilhelma Piecka, ale starý
název ulice se podařilo dostat
do jména podniku a s drobnou
úpravou mu zůstal až do dnešních
dnů – V Korunní. Jako jeden z mála
v Praze lákal tehdy i na dietní kuchyni. V restauraci se scházeli i režimu nepohodlní signatáři Charty 77
a další disidenti, díky čemuž posloužila jako neformální redakce Výboru
na obranu nespravedlivě stíhaných.
Právě v Korunní sedávaly redaktorky
Olga Havlová, Olga Stankovičová
nebo Jarmila Bělíková. Lokál se
v lednu 1987 dokonce měl stát dějištěm tajné tiskové konference, na níž
chartisté plánovali přiblížit zahraničním novinářům desáté výročí
vzniku Charty 77 a také právě probíhající nespravedlivé stíhání organizace Jazzová sekce. StB se však podařilo akci zmařit.
Od roku 2019 zde sídlí nový nájemce, Lokál Korunní, který při renovaci prostor objevil pod vrstvami
maleb starý válečkový ornamentální
dekor. Nechal jej zrekonstruovat
a znovu jím hostinec vymalovat. Díky
tomu i dnešní moderní restaurace odkazuje na svou dlouholetou historii.
Lukáš Berný, spisovatel a publicista