Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 12

12

ČÍSLO 12 – PROSINEC 2022

POHLED DOMINULOSTI

V

rodině malíře Josefa Lady se naŠtědrý den

obědval štědrovečerní kuba. Byla to rodinná

tradice, bez které by Štědrý den nebyl tím nej-

hezčím dnem vroce. Když Josef Lada zemřel,

jeho dcera, malířka Alena Ladová, kubu už nikdy

naVánoce neupekla. Bez otce, který jí byl celoži-

votním kamarádem, rádcem avzorem, by jí ne-

chutnal. „Jak bych mohla nyní jíst kubu, toho

kubu, který byl pojítkem štědrovečerních zvyků

tátova dětství,“ napsala později.

Tento láskyplný vztah otce adcery je jasně

patrný inasoučasné výstavě Hvězda Aleny

Ladové, kterou připravila NKP Vyšehrad

vespolupráci sLadovou rodinou pro sváteční

chvíle končícího roku ak30. výročí jejího

úmrtí. Je ičástečně splaceným dluhem malíř-

Včem je kouzlo ladovských Vánoc?

Všichni milujeme pohádky abílou krajinu

ce, rodačce zPodskalí, která už téměř padesát

let vPraze samostatnou výstavu neměla.

Avlastně celý život zůstala vestínu slavnější-

ho otce, což jí ale podle vyprávění rodiny

nikdy nevadilo.

Josef Lada žil smanželkou adcerami

Alenou aEvou (zahynula vúnoru 1945 při

spojeneckém náletu asestra našla její tělo

potřech dnech hledání vEmauzích vkostele)

dlouhé roky až dosvé smrti pod Vyšehrad-

skou skálou. Ulice nyní nese jeho jméno, ale

původně se nazývala VOhradách. VPodskalí

se mu líbilo, ale vté době už přestávalo být

tou pitoreskní čtvrtí vorařů, plavců, ledařů

apískařů arázovitých Podskaláků, kteří

dokonce měli svou specickou mluvu.

„Nejraději jsem státou chodívala dostarého

Podskalí. Říkal, že ztoho pravého, starého

Podskalí už toho moc nezbylo, ale ito posled-

ní, co jsem ještě uviděla, pro mne bylo milým

zážitkem. Táta znal staré dvorečky spopína-

vým vínem apavlačemi; občas jsme ještě

potkali pravého Podskaláka nebo dřevaře

vevysoké čepici se štětkou asfajfkou. Naná-

břeží Vltavy jsme vídali vory atáta vyprávěl, že

tu maminka prožila celé dětství, skákala zvoru

navor alovila mezi kládami malé rybičky. Tolik

jsem si tenkrát přála, abych to mohla prožít

také. Aco teprve nedělní průvody Vltavanů!

Jen jsme uslyšeli jejich dechovku, už mi táta

uvazoval pod bradu klobouk asmaminčiným

napomenutím: Ať jste včas doma! jsme

spěchali vstříc té slávě. Atenkrát to byla

opravdu veliká sláva. Zté pravé, staré gardy

Podskaláků jich bylo ještě mnoho naživu

avšichni si náramně potrpěli natradici. Byli

opálení, většinou sknírem, oblečení dobílých

kalhot, červenobíle pruhované košile, tmavo-

modrého kabátu anahlavě se skvěl vysoký

černý klobouk smodrou šerpou,“ vylíčila

Podskalí ještě před jeho denitivním zánikem

Alena Ladová vpůvabné knížce Můj táta Josef

Lada, která nedávno vyšla vreedici.

Škoda, že se Lada doPodskalí neodstěhoval

dřív, aby zachytil mizející svět 19. azačátku

20. století vesvých kresbách stypickou

širokou linkou. Ale asi to tak chtěl osud, že

jsme si ho zamilovali zejména pro jeho obraz

typických českých Vánoc: se zasněženými

doškovými střechami chaloupek, sněhuláky

smrkví místo nosu akastrolem nahlavě,

dětmi dovádějícími vesněhu, vánočním

stromkem ozdobeným našpici hvězdou,

světnicí skachlovými kamny vroubence,

koledníky nakoledě, obecním sluhou vytru-

bujícím vánoční koledu, ahlavně pohodou,

která ze všech těch lidiček dýchá. Chudých

aprostých, ale sradostí ze života, bez spěchu,

bez kolon aut avšeobecné nervozity. Takové

obrázky najdete inavýstavě Hvězda Aleny

Ladové – jeho dcera totiž vtvorbě vladovském

stylu pokračovala i kvůli velkému zájmu kniž-

ních nakladatelů pojeho smrti. Ale současně

měla zejména vevolné tvorbě svůj vlastní,

„neladovský“ styl, takže výstava překvapivě

ukazuje iméně známou polohu jejího díla.

Něco zté idylické pohody svých obrázků

dokázal Josef Lada přenést idorodinného

života, jeho dcera Alena tuhle schopnost také

zdědila. Svému synovi vykouzlila hezké

dětství. „Maminka byla výborná, unás doma

vládla spokojená klidná atmosféra, nikdy se

nerozčilovala, byla vynikající kuchařka avášni-

vá luštitelka křížovek,“ řekl její syn Josef Lada

při vernisáži vyšehradské výstavy. Smanželem

Janem Vránou asynem Josefem se Alena

Ladová vroce 1961 přestěhovala zPodskalí

nastarý Barrandov. Tentokrát nebydleli uřeky,

ale nad řekou. „Měli jsme krásné letní večery,

sedávali jsme nazahradě, dole poVltavě pluly

parníčky alinula se znich příjemná živá

muzika,“ vzpomíná Ladův vnuk Josef. Oba

rodiče pracovali doma: maminka malovala

atatínek, původně Ladův tajemník, byl

editorem Ladova díla. Budou naně všechny

vzpomínat, až vestřešovickém bytě zasednou

uštědrovečerního stolu: kobědu nebude

kuba, ale hovězí vývar apak štrúdl, kvečeři

žádná ryba, ale smažený řízek sbramborovým

salátem.

kla

FOTO: MICHAL BÖHM

Alena Ladová ve své pracovně

Josef Lada se synem Martinem