Strana 12
12
ČÍSLO 12 – PROSINEC 2022
POHLED DOMINULOSTI
V
rodině malíře Josefa Lady se naŠtědrý den
obědval štědrovečerní kuba. Byla to rodinná
tradice, bez které by Štědrý den nebyl tím nej-
hezčím dnem vroce. Když Josef Lada zemřel,
jeho dcera, malířka Alena Ladová, kubu už nikdy
naVánoce neupekla. Bez otce, který jí byl celoži-
votním kamarádem, rádcem avzorem, by jí ne-
chutnal. „Jak bych mohla nyní jíst kubu, toho
kubu, který byl pojítkem štědrovečerních zvyků
tátova dětství,“ napsala později.
Tento láskyplný vztah otce adcery je jasně
patrný inasoučasné výstavě Hvězda Aleny
Ladové, kterou připravila NKP Vyšehrad
vespolupráci sLadovou rodinou pro sváteční
chvíle končícího roku ak30. výročí jejího
úmrtí. Je ičástečně splaceným dluhem malíř-
Včem je kouzlo ladovských Vánoc?
Všichni milujeme pohádky abílou krajinu
ce, rodačce zPodskalí, která už téměř padesát
let vPraze samostatnou výstavu neměla.
Avlastně celý život zůstala vestínu slavnější-
ho otce, což jí ale podle vyprávění rodiny
nikdy nevadilo.
Josef Lada žil smanželkou adcerami
Alenou aEvou (zahynula vúnoru 1945 při
spojeneckém náletu asestra našla její tělo
potřech dnech hledání vEmauzích vkostele)
dlouhé roky až dosvé smrti pod Vyšehrad-
skou skálou. Ulice nyní nese jeho jméno, ale
původně se nazývala VOhradách. VPodskalí
se mu líbilo, ale vté době už přestávalo být
tou pitoreskní čtvrtí vorařů, plavců, ledařů
apískařů arázovitých Podskaláků, kteří
dokonce měli svou specickou mluvu.
„Nejraději jsem státou chodívala dostarého
Podskalí. Říkal, že ztoho pravého, starého
Podskalí už toho moc nezbylo, ale ito posled-
ní, co jsem ještě uviděla, pro mne bylo milým
zážitkem. Táta znal staré dvorečky spopína-
vým vínem apavlačemi; občas jsme ještě
potkali pravého Podskaláka nebo dřevaře
vevysoké čepici se štětkou asfajfkou. Naná-
břeží Vltavy jsme vídali vory atáta vyprávěl, že
tu maminka prožila celé dětství, skákala zvoru
navor alovila mezi kládami malé rybičky. Tolik
jsem si tenkrát přála, abych to mohla prožít
také. Aco teprve nedělní průvody Vltavanů!
Jen jsme uslyšeli jejich dechovku, už mi táta
uvazoval pod bradu klobouk asmaminčiným
napomenutím: Ať jste včas doma! jsme
spěchali vstříc té slávě. Atenkrát to byla
opravdu veliká sláva. Zté pravé, staré gardy
Podskaláků jich bylo ještě mnoho naživu
avšichni si náramně potrpěli natradici. Byli
opálení, většinou sknírem, oblečení dobílých
kalhot, červenobíle pruhované košile, tmavo-
modrého kabátu anahlavě se skvěl vysoký
černý klobouk smodrou šerpou,“ vylíčila
Podskalí ještě před jeho denitivním zánikem
Alena Ladová vpůvabné knížce Můj táta Josef
Lada, která nedávno vyšla vreedici.
Škoda, že se Lada doPodskalí neodstěhoval
dřív, aby zachytil mizející svět 19. azačátku
20. století vesvých kresbách stypickou
širokou linkou. Ale asi to tak chtěl osud, že
jsme si ho zamilovali zejména pro jeho obraz
typických českých Vánoc: se zasněženými
doškovými střechami chaloupek, sněhuláky
smrkví místo nosu akastrolem nahlavě,
dětmi dovádějícími vesněhu, vánočním
stromkem ozdobeným našpici hvězdou,
světnicí skachlovými kamny vroubence,
koledníky nakoledě, obecním sluhou vytru-
bujícím vánoční koledu, ahlavně pohodou,
která ze všech těch lidiček dýchá. Chudých
aprostých, ale sradostí ze života, bez spěchu,
bez kolon aut avšeobecné nervozity. Takové
obrázky najdete inavýstavě Hvězda Aleny
Ladové – jeho dcera totiž vtvorbě vladovském
stylu pokračovala i kvůli velkému zájmu kniž-
ních nakladatelů pojeho smrti. Ale současně
měla zejména vevolné tvorbě svůj vlastní,
„neladovský“ styl, takže výstava překvapivě
ukazuje iméně známou polohu jejího díla.
Něco zté idylické pohody svých obrázků
dokázal Josef Lada přenést idorodinného
života, jeho dcera Alena tuhle schopnost také
zdědila. Svému synovi vykouzlila hezké
dětství. „Maminka byla výborná, unás doma
vládla spokojená klidná atmosféra, nikdy se
nerozčilovala, byla vynikající kuchařka avášni-
vá luštitelka křížovek,“ řekl její syn Josef Lada
při vernisáži vyšehradské výstavy. Smanželem
Janem Vránou asynem Josefem se Alena
Ladová vroce 1961 přestěhovala zPodskalí
nastarý Barrandov. Tentokrát nebydleli uřeky,
ale nad řekou. „Měli jsme krásné letní večery,
sedávali jsme nazahradě, dole poVltavě pluly
parníčky alinula se znich příjemná živá
muzika,“ vzpomíná Ladův vnuk Josef. Oba
rodiče pracovali doma: maminka malovala
atatínek, původně Ladův tajemník, byl
editorem Ladova díla. Budou naně všechny
vzpomínat, až vestřešovickém bytě zasednou
uštědrovečerního stolu: kobědu nebude
kuba, ale hovězí vývar apak štrúdl, kvečeři
žádná ryba, ale smažený řízek sbramborovým
salátem.
kla
FOTO: MICHAL BÖHM
Alena Ladová ve své pracovně
Josef Lada se synem Martinem