Můj otec si získával i neznámé lidi svou vstřícností a přátelskostí

Jednou z mnoha akcí k nedožitým 100. narozeninám sochaře Olbrama Zoubka je odhalení jeho reliéfů na radnici na náměstí Míru, několik výstav v Praze a Litomyšli v průběhu roku a vydání výroční poštovní známky i pamětní medaile s jeho portrétem. Na většině akcí se podílí Nadační fond Kmentová Zoubek, který ověřuje pravost Zoubkových děl, pečuje o jeho dílo i o tvorbu jeho první manželky, sochařky Evy Kmentové. Jejich dcerou je knihovnice a bibliografka Polana Bregantová. Rozhovor s ní vznikl v Zoubkově ateliéru v Salmovské 7, kam po předchozí domluvě může i veřejnost.

Z výstavy Zoubkových děl na radnici Prahy 2, v pozadí starosta Jan Korseska

V souvislosti s výročím se znovu připomínají některé myšlenky vašeho otce Olbrama Zoubka, například jeho věta: „Běhám po bytě a přemýšlím, jak budu dál žít,“ kterou reagoval na upálení studenta Jana Palacha v lednu 1969. Co to podle vás o něm vypovídá?

Vypovídá to o jeho schopnosti rozhodnout se a pak to rozhodnutí naplnit. Můj otec nikdy nelitoval, že Janu Palachovi sejmul posmrtnou masku, i když to mělo dopad na něj a vlastně na celou naši rodinu. V odporu proti normalizační politice jsme byli u nás doma všichni jednotní i za cenu toho, že já jsem se zpočátku nemohla dostat na vysokou školu a bratr se nikdy nedostal na scénografii. Otce to velmi mrzelo, ale my jsme mu to nikdy ani slovíčkem nevyčetli, protože jsme stejně jako on brali Jana Palacha a Jana Zajíce jako národní hrdiny. Ale zřejmě proto později nepodepsal Chartu 77, to jsem se konečně dostala na vysokou školu, asi nechtěl, abych na to doplatila. 

Jaké místo zaujímá Palachova posmrtná maska v ikonografii Zoubkových děl?

Posmrtná maska není umělecké dílo, je to řemeslný výrobek, nepatří tedy do otcova uměleckého odkazu. On to chápal jako poslední službu Janu Palachovi. Chtělo to odvahu, otec do té doby masku mrtvému člověku nesnímal, ani se nedotýkal mrtvé tváře. Navíc masku snímal ve stresu, v budově soudního lékařství na Albertově, kde neměl co dělat, a kde Jan ležel v boční chodbě, přikrytý vlajkou a obložený květinami. Mylně se někdy píše, že sejmul posmrtnou masku také Janu Zajícovi, ale to není pravda. S oběma rodinami se přátelil a psal jim v den výročí smrti obou Janů. Zejména s Palachovou matkou Libuší, za kterou jezdil do Všetat. Snažil se jí těžký osud ulehčit, když viděl, jak špatně se k ní StB, ale i někteří lidé, možná ze strachu, chovali. Říkal jí tetičko, byli s Janem Palachem bratranci z druhého kolene, ale to se dozvěděl až později. Rodina Zajícova, s níž jsme stále v kontaktu, korespondenci s mým otcem uložila do archivu Národního muzea.

Byl by váš otec stejně dobrý sochař, kdyby nebyl tak silně občansky angažovaný?

Otec se do povědomí některých lidí zapsal jako homo politicus, někteří si ho váží spíš pro jeho občanské postoje než pro jeho umění. Má velkou sběratelskou obec, to by nám utrhali ruce, kdybychom sochy z jeho ateliéru v Salmovské ulici začali prodávat, ale s vnímáním jeho díla v kunsthistorických kruzích je to jiné. Jak jeho hvězda v 90. letech minulého století stoupala, tak ho to trochu poškodilo. Na jedné straně měl řadu realizací do veřejného prostoru, na druhé straně byl za to kritizován. I sám otec tehdy říkal, že je přezoubkováno.

Ve své době vzbudilo rozruch a rozporuplné reakce jeho sousoší Pomník obětem komunismu na Petříně. Byl na kritiku citlivý?

Otec říkal, že petřínský pomník považuje za jedno ze svých nejvýznamnějších děl ve veřejném prostoru, ale reflektoval, že se nelíbí Milanu Knížákovi a řadě dalších lidí. Existovaly i výtky, že v sousoší muklů chybí ženská postava, ačkoliv byly i ženské vězeňkyně. Otec v jednom filmovém dokumentu vysvětloval, že v tom sousoší vlastně zobrazil sám sebe a když si představoval, jak by se cítil jako vězeň, vytvořil postupně ubývající sochy, až z té prvotní figury zůstala jen chodidla. Sochy se postupně odlévaly ve slévárně bronzu v Kalné, a to tak, že z voskového modelu původní figury otec jezdil postupně hmotu sochy ubírat, a to se opakovalo až do odlití poslední části. V dopisech Marii, své druhé ženě, kterou si vzal po smrti naší matky, píše, že jezdí do Kalné sochu „zraňovat“ – to jsem se dozvěděla až z korespondence, kterou jejich dcera Eva teď tak objevně vystavuje v Litomyšli na bytové výstavě.

To je těch dopisů tolik, že vydají na výstavu?

Když otec restauroval v roce 1956 v Opavě a moje matka v Praze čekala Jasana, mého bratra, tak za ní putovaly dopisy od mého otce stejně často, jako o mnoho let později za matkou Evičky. Každý den, nebo každý druhý den. Tohle dělal celý svůj život, měl potřebu prožitky sdílet. Dokonce jsem našla sešit, v němž popisoval svým rodičům zážitky z cesty po Lužnici ve vypůjčené kánoi, kterou podnikli s maminkou ještě za svobodna. To nebývá obvyklé. Já, když jsem byla se svým budoucím mužem na vodě, jsem otci rozhodně nepsala, možná jednu pohlednici. Doma se korespondence nevyhazovala, takže máme spoustu dopisů, pohlednic a novoročenek v krabicích a postupně je čteme a třídíme. A stejně tak to má Eva v Litomyšli.

Kdo byl lepší sochař? Váš otec, nebo vaše matka?

Matka. A otec to věděl. Dnes se ukazuje, že o dílo Evy Kmentové je světový a evropský zájem, zatímco o Olbrama Zoubka je zájem hlavně v Čechách a na Slovensku. Ale bylo to patrné už za maminčina života, v 60. letech měla víc zakázek a vydělávala víc. Když už byla nemocná, získala Cenu Jiřího Koláře, které si velmi vážila. V matčině díle se politická témata vůbec nevyskytovala – ona zachytila svůj vztah k přírodě, k lidem a to, co prožívala.

Teď jste mě opravdu překvapila, čekala jsem, že řeknete: Lepší je Olbram Zoubek.

Rodiče až do poloviny 60. let pracovali společně na realizacích do veřejného prostoru a tam se autorství někdy obtížně rozeznává, protože se vzájemně ovlivňovali. Ale to se změnilo, jakmile si pořídili samostatné ateliéry, když byl ten společný na Židovských pecích před spartakiádou v roce 1965 srovnán se zemí. Otec v roce 1965 získal ateliér v Salmovské, zatímco maminka dostala dekret na ateliér v Seifertově ulici v Praze 3. Začali pracovat samostatně a výtvarně se od sebe vzdálili. A rozdíl je i v tom, že maminka vytvořila 613 děl, kdežto otec přes 2500. Dílo maminky, která zemřela ve dvaapadesáti letech, je tak vzácnější.

Nebyla vaše matka tak trochu ve stínu vašeho otce?

Otec samozřejmě věděl, jak je talentovaná a vnímal, jak se v její tvorbě projevilo pnutí mezi nimi. Tak třeba její ikonické dílo s motivem prostřílených rukou z roku 1968, které máme v ateliéru v Salmovské, je odrazem jejího nitra, a ne srpnové okupace, jak se často mylně interpretuje. Ale později se skutečně dostala trochu do otcova stínu, když byla posledních pět let vážně nemocná a pracovala málo, nicméně její věci z posledních let jsou naprosto úžasné. Otec se po matčině smrti staral o její pozůstalost. Když přišla revoluce, tak se dostal do popředí zájmu. Získal slávu a popularitu.

Jak se ta popularita projevovala?

Otec si i neznámé lidi získával tím, jak byl vstřícný a přátelský. A na každý dopis odpovídal. Třídím teď dopisy, které mu lidé psali po revoluci, psali mu třeba i do Mánesa, kde sídlilo Občanské fórum výtvarníků, nebo mu posílali fotky svých miminek. Otec vítal revoluci, vážil si Václava Havla, daroval mu svoji nejoblíbenější sochu Ifigenii, ale taky ho to unavovalo. A během 90. let minulého století vstoupil do povědomí jako autor soch do veřejného prostoru, které jsou líbivé. Václav Havel ho jednou nazval hradním sochařem, což se mezi výtvarníky dost kritizovalo. Nebylo to lehké období, ale otec měl slávu rád, stejně jako maminka. Nic v jejich profesním životě nebylo ponecháno náhodě, oba byli hodně ambiciózní. Nadační fond Kmentová Zoubek pečuje spravedlivě o dílo obou mých rodičů a doufáme, že se nám v budoucnu podaří vrátit otci takové místo v českém poválečném umění, které mu právem náleží.

Někde jste vzpomínala, že jste v necelých patnácti letech šla sama na demonstraci za Palacha. Statečná po otci?

Oba mí rodiče byli stateční, ale každý jinak. Maminka tím, jak bojovala se svou nemocí, s nadhledem a s optimismem. A oba tím, jak čelili politickému tlaku, otec také návštěvám estébáků v ateliéru a předvoláním na výslechy. Měli za sebou nepříjemnou zkušenost, když v roce 1958 z výstavy skupiny Trasa vyndali oběma a také Vladimíru Preclíkovi po jedné soše s odůvodněním, že výtvarné pojetí jejich děl uráží lidskou důstojnost. Na podzim 1968, po okupaci, rodiče krátce uvažovali o emigraci, mluvilo se o Vídni, otec hovořil dobře německy. Nakonec naštěstí z emigrace nebylo nic. Dobře, že jsme zůstali.

Ptala se: Martina Klapalová, foto: Jan Schejbal

Litomyšlská výstava

Sochy, reliéfy i fotografie z rodinného archivu vystavuje od minulého měsíce v Litomyšli v bytě Olbrama Zoubka jeho dcera Eva. Součástí výstavy jsou rodinné dopisy, které vybírala z 4000 psaní. Zoubkův byt je částečně vrácen do původní podoby na Smetanově náměstí č. 173 a až do 12. srpna bude i výstavním prostorem. Vypovídá o době, kdy Olbram Zoubek restauroval 17 let sgrafita litomyšlského zámku a seznámil se díky tomu se svou druhou ženou Marií Edlmanovou. Komentované prohlídky bytu je nutné rezervovat na stránkách olbramzoubek.cz v záložce Můj tati O. nebo přes Galerii de Lara. Partnerem výstavy je Nadační fond Kmentová Zoubek.