Hrdinové úklidu na Dvojce

Hugo Čačko

Úklid je terapeutická záležitost

„Úklid mě vždy fascinoval a přitahoval,“ říká bývalý divadelník Hugo Čačko, kterého mohou čtenáři Novin Prahy 2 znát už z dubnového čísla, kde jsme informovali o tom, jak pomohl zdarma uklidit byt paní Lence, která žije v domě s pečovatelskou službou. 

„Na Praze 2 je spousta seniorů, co žijí sami, proto jsem oslovil radnici Prahy 2 s tím, že bych rád nabídl pomoc. Téma osamocení ve starším věku mě zajímá, je mi blízké,“ říká muž, který žije v Praze 2 už sedmnáct let, přistěhoval se sem coby vysokoškolský student. Poté, co ho dlouholetá práce v divadle přestala bavit a naplňovat, se vrhl na úklid. Často nejde o klasické vycídění místností – Hugo Čačko se svou firmou Prague Bordel od začátku letošního roku nabízí i tzv. úklidovou terapii.

Mluví v té souvislosti především o lidech, kteří mají doma mnoho zbytečných věcí a nedokážou se jich zbavit. „Často si neví rady, co vyhodit, mají strach. Je to pochopitelné, ty předměty pro ně něco znamenají, mají k nim určitý vztah a je jim těžko je opustit. V tu chvíli přicházím já a vše proberu a uklidím. Pomáhám jim tak získat opět kontrolu nad prostorem ve kterém žijí, zbavit se věcí, které je dusí,“ popisuje svůj terapeutický přístup. „Zákazník buď nechá rozhodnutí, které věci vyhodit, zcela na mě, nebo je prochází se mnou,“ doplňuje. 

Terapie úklidem ale podle něj znamená i to, že člověk se v uspořádaném prostředí cítí lépe. „Prostor vás ovlivňuje. Když ho lidem pomůžu vyklidit, nabízím jim zároveň řešení. Mnohem snadněji se pak rozhodují. Je to jako v práci, když pracujete v nepořádku, tolik toho nevyprodukujete,“ říká a zároveň připouští, že i pro něj znamená úklid psychohygienu. A že je to občas dlouhá a namáhavá práce. „Často uklízím třeba dvanáct hodin. Nedávno jsem pracoval v bytě, ve kterém se devět let vůbec neuklízelo. Kuchyň jsem dělal natřikrát osm hodin, a ještě není hotová. Čistím opravdu talíř po talíři, kachlík po kachlíku,“ vypráví. 

Instagram: praguebordel

Jan Prchal (Komwag)

Lidé dnes umí naši práci ocenit

Muže v oranžovém oblečení možná na ulicích míjíte bez povšimnutí. Ale právě oni se od rána do večera starají o to, aby naše chodníky byly den co den čisté. Pro Prahu 2 zajišťuje veškerou údržbu společnost Komwag, která letos slaví třicet let od svého vzniku. Z toho 26 let pro ni pracuje Jan Prchal (52), jeden z nenápadných hrdinů každodenního úklidu.

Když pan Prchal nastupoval do společnosti Komwag, bylo mu 26 a firma měla přibližně dvacet pracovníků, dnes jich zaměstnává několik stovek. „Měli jsme pět multikár, dvě Avie a pár popelářů. Zázemí, které máme teď, jsme rozhodně neměli,“ vzpomíná muž, který jezdí s velkým samosběrným vozem. O své práci mluví s rozzářenýma očima a říká, že ji miluje. „Oranžová auta mě baví už od dětství, a zůstalo mi to,“ podotýká se smíchem. Dnes místo plastové oranžové tatry řídí nejmodernější samosběrný vůz, který si společnost pořídila teprve nedávno. „Je to různorodá práce. Každý den jste v jiné ulici, jste mezi lidmi. To není jako sedět v trafice,“ říká. Některé úseky má raději než jiné. „Vyšehradská ulice se uklízí špatně, jsou tam velké dlažební kostky, mezi kterými zůstávají nedopalky. Takový Nuselský most se uklízí krásně,“ říká.

Údržbě chodníků a komunikací se pan Prchal věnuje téměř tři desítky let a má tak za tu dobu chování lidí a jejich přístup k veřejnému pořádku vypozorované. „Lidí v ulicích je dnes víc, větší fluktuace, to znamená víc nepořádku. Vezměte si náměstí I. P. Pavlova, tam naši chlapi vyvezou koše, a do půl hodiny jsou zase plné. Je to nekonečná práce. Když koš přeteče, lidé si hned myslí, že se nestaráme. Přitom koše vyklízíme několikrát denně, ale je to pořád málo.“ Vnímá ale, že lidé jsou dnes ukázněnější. „Umí naši práci ocenit. Víc si uvědomují, že se jich veřejný prostor týká taky, nechtějí žít v nepořádku. I pejskaři se zlepšili, víc sbírají, co po jejich psech zůstane na chodníku. Je to i tím, že sáčky jsou dostupnější,“ míní. Jana Prchala a jeho oranžový vůz budeme v ulicích Prahy 2 potkávat ještě dlouho, změnit působiště se nechystá. „Měl jsem v Komwagu štěstí na lidi, od managementu přes dispečery až po metaře. Je u nás spousta výborných lidí, jsme jeden tým a pracujeme perfektně. Beru je jako svou rodinu,“ bilancuje.

www.komwag.cz

Martin Mojžíš Ondruš

Když se domov promění v skladiště

Že uklízení a vyklízení příbytků má i své temnější zákoutí, dobře ví Martin Mojžíš Ondruš. Téměř dennodenně se dobrovolně noří do prostor zaneřáděných haraburdím. Pomáhá tak osamělým lidem, u kterých se duševní problémy promítají do fungování domácnosti.

„Naše práce začíná tam, kde končí práce uklízečky,“ popisuje svou činnost Ondruš, občan Dvojky a stěhovák, jehož společnost Stěhování od Martina stále nabízí své služby. „Při stěhování jsem viděl, jak lidi dokážou žít, když jsou sami. Nabízeli jsme i vyklízecí služby a jednoho dne se nám ozval sociální pracovník z Prahy 2, že by potřeboval uklidit v jednom bytě. Překvapilo mě, jak člověk může dopadnout, když zestárne a nemá nikoho, kdo by se o něj postaral.“

Mladý stěhovák Ondruš objevil fenomén chorobného hromadění, který postihuje především seniory. O vánocích 2024 se tak rozhodl nabízet zdarma své služby všem, kterým se, jak říká, duševní zdraví promítlo do prostoru. „Dali jsme na náš facebook vánoční výzvu a ozvalo se nám asi sto lidí. Nejen senioři, ale třeba i mladí lidé s depresí nebo obsedantně kompulzivní poruchou,“ popisuje začátek své cesty. „Pochopil jsem, že téma chorobného hromadění je akutní a palčivé. Rozhodl jsem se založit neziskovku Břečťan, která to bude řešit komplexně. Nabízíme i psychologické a právní poradenství,“ říká. To vše zdarma: pomáhají veřejné sbírky a společnosti, které oslovuje ke spolupráci skrz svůj instagramový profil. „Nad vodou nás drží stěhování,“ doplňuje.

Je to práce, která skutečně není pro každého. Vyžaduje trpělivost, odvahu a překonání sama sebe v mnoha věcech. „Našli jsme třeba mrtvého psa v mrazáku, vyřezávaný sloní kel nebo milion a půl v hotovosti, který jsme vrátili, a spoustu dalších věcí. Lidé ve finální fázi chorobného hromadění sbírají všechno, co najdou,“ popisuje Ondruš. „Ženy hromadí často oblečení a papíry, muži elektroniku. Měli jsme pána, který hromadil injekční stříkačky. Může to být reakce na neléčené trauma, člověk si okolo sebe staví materiální hradby,“ říká. Nejde podle něj o ojedinělý problém. „Jen v ulici, kde bydlím, jsem takové byty vyklízel dva. Často jde bez nadsázky o desítky tun nahromaděného materiálu. Nejvíc, co jsme kdy vyklízeli, bylo 34 tun v pražském bytě.“ Takový úklid může podle něj trvat i rok, zvlášť když je nemocný stále v bytě přítomen. „Když tam nikdo není, je to třeba čtrnáct dní intenzivní práce,“ doplňuje.

Instagram: martin_z_břečťanu, brectan.org

Stranu připravil: Jan Martinek