VÝLETY DO HISTORIE

ČÍSLO 4 – DUBEN 2020

13

S K RY T É P Ř Í B Ě H Y D O M Ů

Dům Lauderových škol v Belgické ulici

fitness i kadeřnictví. Až v půli 90. let přišel

rabín a spisovatel Karol Sidon s nápadem, že

židovská obec by měla mít i vlastní školu.

Nápad nejdřív působil fantasticky, ale právě

takto vznikly Lauderovy školy, které dnes

nabízejí vzdělání od mateřské po střední

školu pro bezmála čtyři sta studentů a žáků.

Jedná se o církevní školu (jichž je v České

republice až sto čtyřicet), ovšem zaměřenou na židovské tradice, podporovanou

státem a židovskou obcí. Podmínkou přijetí

není židovský původ, škola pro své tolerantní ovzduší přitahuje i nežidovské rodiny. Zároveň přirozeným způsobem vrací

židovský život na pražské Vinohrady, kdysi

sídlo významné komunity s velkolepou synagogou v Sázavské ulici. Ta už neexistuje,

zato Lauderovy školy se kvůli rostoucímu

počtu studentů zvýšily o jedno patro v roce

2000, nyní se dokončuje nástavba o čtvrté

patro, čímž stavební možnosti končí.

V místnostech, odkud kdysi z oken vyhlíželi

sirotci, jsou učebny, kvůli původní dispozici

o něco menší než obvykle. Zároveň se

škola účastní místního života, jako bylo

úsilí za zachování stromořadí v Belgické

ulici, i charitativních akcí, zaměřených

na potřebné bez ohledu na jejich původ.

A díky ní se vrací židovský život na Vinohrady doslova, protože některé rodiny se

tam kvůli škole přistěhovaly.

„Bez židovské školy by nebyla možná obnova židovské obce,“ říká ředitel školy Petr

Karas.

Na dvoře školy stojí platan, který je k vidění už na fotografiích ze 40. let. Kdo

všechno se na něj asi díval, jestlipak uvažoval, zdali ho ještě někdy uvidí? Stromy

mají oproti lidem jednu výhodu: nemůžou

odejít. Lidé se ale můžou vrátit.

Když člověk prochází kolem hladké fasády toho domu v Belgické ul. č. 25, netuší, že z oken v prvním

a druhém patře se kdysi dívali sirotci. Právě tam totiž měli své ložnice. Příběh někdejšího sirotčince je ale

v mnohém ohledu netypický, protože nešlo o odstrkované, politováníhodné chudáky.

anželé Alois a Anna Burešovi postavili

své dva domy na tomto místě v roce

1881. V době živého stavebního ruchu, který

zachvátil Vinohrady s jejich dosavadními vinicemi, usedlostmi a zahradami. Manželé

Burešovi vybudovali dům s novorenesanční

fasádou, kterou navrhl sám pan Bureš jako

městský stavitel. V roce 1898 jej pak prodali

dobročinnému židovskému spolku, který se

rozhodl založit chlapecký sirotčinec. Tento

soukromý spolek dobře postavených lidí fungoval díky značným darům, jež mu poskytovali bohatí příslušníci židovské komunity i jednotlivé rodiny, často anonymně. Sirotčinec byl

od počátku zaměřený na vzdělání. Jeho chovanci někdy ani nebyli úplní sirotci, pocházeli

však z chudých poměrů.

Chlapci, kteří měli své ložnice právě

v prvním a ve druhém patře, navštěvovali vinohradské školy, základní a střední. V sirotčinci se jim věnovali vychovatelé, kteří se

s nimi v češtině a v němčině učili. V budově

byla tělocvična, ale i sauna s bazénkem a samozřejmě venkovní hřiště. Jakmile chlapci získali

vzdělání, patroni sirotčince se o ně postarali, aby

je umístili ve svých podnicích a zajistili jim slušný

život. Na začátku 20. století dosáhl počet chlapců

padesáti a dále rostl. A výchova byla zaměřená

na vybudování dobrých vztahů mezi nimi. Anglista Miroslav Jindra vzpomínal, jaký dojem

na něj udělal před druhou světovou válkou jeho

spolužák ze sirotčince Karel Popper. Zastal se ho

jako slabšího a seznámil ho se základními principy fair play a gentlemanství, které si přinesl

právě z Belgické.

Obyvatelé sirotčince čili „sejráku“, jak mu mezi

válkami přezdívali, k němu měli úzkou vazbu.

Nebylo výjimečným jevem, že vystudovali učitelství a pak v sirotčinci působili. Ostatně i výrazný

ředitel Otto Freudenfeld do něj přišel jako šestiletý sirotek.

Za druhé světové války nabralo dění v sirotčinci dramatickou podobu. Sloučil se s dívčím sirotčincem v Lublaňské ulici a tím víc, čím byli

Židé vylučováni z veřejného života, se stával kulturním a komunitním centrem. Právě v Belgické

ul. č. 25 se poprvé uváděla dětská opera Hanse

Krásy Brundibár, později provozovaná v Terezíně.

Za války do života obyvatel sirotčince zasáhl

jednak zákaz školního vzdělávání, jednak transporty. V Belgické probíhalo ilegální vyučování

a obměna chovanců už neměla podobu civilizované péče představených dobročinného spolku

o své svěřence. Na konci války se do Belgické

č. 25, po uzavření sirotčince v roce 1943 zabraného nacistickou Bezpečnostní službou Sicherheitsdienst, vraceli ti, kdo přežili. Děti, ale

i dospělí, dům sloužil jako azylové centrum.

Pokud se z něj opět odjíždělo, tak do rodných

měst při pátrání po rodině, a později do Izraele.

Komunistický režim přiměl spolek, aby předal

budovu židovské obci. Působily v něm učňovské

školy a internáty, ostatně budova byla v roce

1960 znárodněna. Díky tomu ale mohla být

po roce 1989 opět vrácena židovské obci. Nejprve se v ní podnikalo, sídlila tu jazyková škola,

MAREK TOMAN (SPISOVATEL), FOTO: JE

Vědci zřejmě našli kosti bojovníků z bitvy u Lipan

V ÝR O Č Í M Ě S Í C E

DUBNA

Tým odborníků z 1. LF UK nalezl kosterní pozůstatky, které s velkou pravděpodobností pocházejí z bitvy

u Lipan. Podle všeho se jedná o pozůstatky husitských válečníků, soudě podle poškození kostí, místa

nálezu a radiokarbonového datování.

ráce profesora Václava Smrčky

z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty UK začala v kostnici v Žehuni u Kolína již v roce 2017.

Tehdy si v rámci výzkumu českých

kostnic vědci všimli, že na kostech jsou

poranění typická pro husitské zbraně.

„Našli jsme přes 42 kostí, které pravděpodobně poškodily husitské zbraně, například okovaný cep či řemdih. U nejzávažnějších poranění je zřetelně vidět

vzdálenost mezi jednotlivými hroty

cepů. V další části kostnice jsme nalezli

i poranění od husitských kuší a také

po úderu sudlicí či sekerou,“ říká k nálezu

prof. Smrčka.

Deset lebek ze Žehuně podstoupilo

CT vyšetření na Radiodiagnostické klinice

1. LF UK a VFN a dále radiokarbonové stanovení stáří kostí v polské Poznani. Zde

pomocí poločasu rozpadu radionuklidu

uhlíku (14C) zjišťují věk archeologických

památek a geologických útvarů. „Laboratoř stanovila 95% pravděpodobnost, že

kosti skutečně pocházejí z husitských

válek, a to z období 1408–1458. Vyšetření

dokonce stanovilo 65% pravděpodobnost, že kosti pocházejí z období 1420–

1444, přičemž bitva u Lipan se odehrála

30. května 1434,“ ozřejmuje vědecké dokazování stáří kosterních pozůstatků

prof. Smrčka.

Na kostech byla nalezena pouze zranění od husitských zbraní. Svědčí to

o tom, že v bitvě u Lipan mezi sebou bojovali radikální a umírnění husité. Žehuň

u Kolína je od Lipan vzdálena více než

30 kilometrů. Jak se tam mohly kosti husitů objevit? „Žehuň je v bezprostřední

blízkosti obce Sány, odkud pocházel

jeden z velitelů radikálních husitů Jan

Čapek ze Sán. Ten po prolomení vozové

hradby opustil evidentně prohranou

bitvu, aby se skryl se svými jezdci za hradbami Kolína. Navíc bylo tehdy běžné nakládat poraněné na vozy a nechat je

na doléčení v okolních vesnicích. Vozy

s raněnými se mohly dostat až k Žehuni,“

vysvětluje prof. Smrčka.

RED

4. 4. 1915

Kolorovaná kresba

Jana Žižky od Mikoláše Alše

Před 105 lety se narodil

spisovatel, novinář, scenárista

a dramatik Jan Drda

4. 4. 1937

Před 83 roky zemřel František

Xaver Šalda, významný

literární kritik

5. 4. 1835

Před 185 lety se narodil

český básník, prozaik

a dramatik Vítězslav Hálek

8. 4. 1912

Před 108 lety se narodil Jozef

Gabčík, který se podílel na

útoku na Reinharda Heydricha

v květnu 1942

11. 4. 1840

Před 180 lety se narodil

Karel Schulz, architekt,

restaurátor a pedagog

21. 4. 1926

REPROFOTO: JAN DVOŘÁK

P

Před 94 roky se narodil

sochař Olbram Zoubek,

čestný občan Prahy 2

30. 4. 1883

Před 137 roky se narodil

spisovatel, humorista a novinář

Jaroslav Hašek

ZDROJ: ENCYKLOPEDIE PRAHY 2

M