VÝLETY DO HISTORIE
ČÍSLO 4 – DUBEN 2020
13
S K RY T É P Ř Í B Ě H Y D O M Ů
Dům Lauderových škol v Belgické ulici
fitness i kadeřnictví. Až v půli 90. let přišel
rabín a spisovatel Karol Sidon s nápadem, že
židovská obec by měla mít i vlastní školu.
Nápad nejdřív působil fantasticky, ale právě
takto vznikly Lauderovy školy, které dnes
nabízejí vzdělání od mateřské po střední
školu pro bezmála čtyři sta studentů a žáků.
Jedná se o církevní školu (jichž je v České
republice až sto čtyřicet), ovšem zaměřenou na židovské tradice, podporovanou
státem a židovskou obcí. Podmínkou přijetí
není židovský původ, škola pro své tolerantní ovzduší přitahuje i nežidovské rodiny. Zároveň přirozeným způsobem vrací
židovský život na pražské Vinohrady, kdysi
sídlo významné komunity s velkolepou synagogou v Sázavské ulici. Ta už neexistuje,
zato Lauderovy školy se kvůli rostoucímu
počtu studentů zvýšily o jedno patro v roce
2000, nyní se dokončuje nástavba o čtvrté
patro, čímž stavební možnosti končí.
V místnostech, odkud kdysi z oken vyhlíželi
sirotci, jsou učebny, kvůli původní dispozici
o něco menší než obvykle. Zároveň se
škola účastní místního života, jako bylo
úsilí za zachování stromořadí v Belgické
ulici, i charitativních akcí, zaměřených
na potřebné bez ohledu na jejich původ.
A díky ní se vrací židovský život na Vinohrady doslova, protože některé rodiny se
tam kvůli škole přistěhovaly.
„Bez židovské školy by nebyla možná obnova židovské obce,“ říká ředitel školy Petr
Karas.
Na dvoře školy stojí platan, který je k vidění už na fotografiích ze 40. let. Kdo
všechno se na něj asi díval, jestlipak uvažoval, zdali ho ještě někdy uvidí? Stromy
mají oproti lidem jednu výhodu: nemůžou
odejít. Lidé se ale můžou vrátit.
Když člověk prochází kolem hladké fasády toho domu v Belgické ul. č. 25, netuší, že z oken v prvním
a druhém patře se kdysi dívali sirotci. Právě tam totiž měli své ložnice. Příběh někdejšího sirotčince je ale
v mnohém ohledu netypický, protože nešlo o odstrkované, politováníhodné chudáky.
anželé Alois a Anna Burešovi postavili
své dva domy na tomto místě v roce
1881. V době živého stavebního ruchu, který
zachvátil Vinohrady s jejich dosavadními vinicemi, usedlostmi a zahradami. Manželé
Burešovi vybudovali dům s novorenesanční
fasádou, kterou navrhl sám pan Bureš jako
městský stavitel. V roce 1898 jej pak prodali
dobročinnému židovskému spolku, který se
rozhodl založit chlapecký sirotčinec. Tento
soukromý spolek dobře postavených lidí fungoval díky značným darům, jež mu poskytovali bohatí příslušníci židovské komunity i jednotlivé rodiny, často anonymně. Sirotčinec byl
od počátku zaměřený na vzdělání. Jeho chovanci někdy ani nebyli úplní sirotci, pocházeli
však z chudých poměrů.
Chlapci, kteří měli své ložnice právě
v prvním a ve druhém patře, navštěvovali vinohradské školy, základní a střední. V sirotčinci se jim věnovali vychovatelé, kteří se
s nimi v češtině a v němčině učili. V budově
byla tělocvična, ale i sauna s bazénkem a samozřejmě venkovní hřiště. Jakmile chlapci získali
vzdělání, patroni sirotčince se o ně postarali, aby
je umístili ve svých podnicích a zajistili jim slušný
život. Na začátku 20. století dosáhl počet chlapců
padesáti a dále rostl. A výchova byla zaměřená
na vybudování dobrých vztahů mezi nimi. Anglista Miroslav Jindra vzpomínal, jaký dojem
na něj udělal před druhou světovou válkou jeho
spolužák ze sirotčince Karel Popper. Zastal se ho
jako slabšího a seznámil ho se základními principy fair play a gentlemanství, které si přinesl
právě z Belgické.
Obyvatelé sirotčince čili „sejráku“, jak mu mezi
válkami přezdívali, k němu měli úzkou vazbu.
Nebylo výjimečným jevem, že vystudovali učitelství a pak v sirotčinci působili. Ostatně i výrazný
ředitel Otto Freudenfeld do něj přišel jako šestiletý sirotek.
Za druhé světové války nabralo dění v sirotčinci dramatickou podobu. Sloučil se s dívčím sirotčincem v Lublaňské ulici a tím víc, čím byli
Židé vylučováni z veřejného života, se stával kulturním a komunitním centrem. Právě v Belgické
ul. č. 25 se poprvé uváděla dětská opera Hanse
Krásy Brundibár, později provozovaná v Terezíně.
Za války do života obyvatel sirotčince zasáhl
jednak zákaz školního vzdělávání, jednak transporty. V Belgické probíhalo ilegální vyučování
a obměna chovanců už neměla podobu civilizované péče představených dobročinného spolku
o své svěřence. Na konci války se do Belgické
č. 25, po uzavření sirotčince v roce 1943 zabraného nacistickou Bezpečnostní službou Sicherheitsdienst, vraceli ti, kdo přežili. Děti, ale
i dospělí, dům sloužil jako azylové centrum.
Pokud se z něj opět odjíždělo, tak do rodných
měst při pátrání po rodině, a později do Izraele.
Komunistický režim přiměl spolek, aby předal
budovu židovské obci. Působily v něm učňovské
školy a internáty, ostatně budova byla v roce
1960 znárodněna. Díky tomu ale mohla být
po roce 1989 opět vrácena židovské obci. Nejprve se v ní podnikalo, sídlila tu jazyková škola,
MAREK TOMAN (SPISOVATEL), FOTO: JE
Vědci zřejmě našli kosti bojovníků z bitvy u Lipan
V ÝR O Č Í M Ě S Í C E
DUBNA
Tým odborníků z 1. LF UK nalezl kosterní pozůstatky, které s velkou pravděpodobností pocházejí z bitvy
u Lipan. Podle všeho se jedná o pozůstatky husitských válečníků, soudě podle poškození kostí, místa
nálezu a radiokarbonového datování.
ráce profesora Václava Smrčky
z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty UK začala v kostnici v Žehuni u Kolína již v roce 2017.
Tehdy si v rámci výzkumu českých
kostnic vědci všimli, že na kostech jsou
poranění typická pro husitské zbraně.
„Našli jsme přes 42 kostí, které pravděpodobně poškodily husitské zbraně, například okovaný cep či řemdih. U nejzávažnějších poranění je zřetelně vidět
vzdálenost mezi jednotlivými hroty
cepů. V další části kostnice jsme nalezli
i poranění od husitských kuší a také
po úderu sudlicí či sekerou,“ říká k nálezu
prof. Smrčka.
Deset lebek ze Žehuně podstoupilo
CT vyšetření na Radiodiagnostické klinice
1. LF UK a VFN a dále radiokarbonové stanovení stáří kostí v polské Poznani. Zde
pomocí poločasu rozpadu radionuklidu
uhlíku (14C) zjišťují věk archeologických
památek a geologických útvarů. „Laboratoř stanovila 95% pravděpodobnost, že
kosti skutečně pocházejí z husitských
válek, a to z období 1408–1458. Vyšetření
dokonce stanovilo 65% pravděpodobnost, že kosti pocházejí z období 1420–
1444, přičemž bitva u Lipan se odehrála
30. května 1434,“ ozřejmuje vědecké dokazování stáří kosterních pozůstatků
prof. Smrčka.
Na kostech byla nalezena pouze zranění od husitských zbraní. Svědčí to
o tom, že v bitvě u Lipan mezi sebou bojovali radikální a umírnění husité. Žehuň
u Kolína je od Lipan vzdálena více než
30 kilometrů. Jak se tam mohly kosti husitů objevit? „Žehuň je v bezprostřední
blízkosti obce Sány, odkud pocházel
jeden z velitelů radikálních husitů Jan
Čapek ze Sán. Ten po prolomení vozové
hradby opustil evidentně prohranou
bitvu, aby se skryl se svými jezdci za hradbami Kolína. Navíc bylo tehdy běžné nakládat poraněné na vozy a nechat je
na doléčení v okolních vesnicích. Vozy
s raněnými se mohly dostat až k Žehuni,“
vysvětluje prof. Smrčka.
RED
4. 4. 1915
Kolorovaná kresba
Jana Žižky od Mikoláše Alše
Před 105 lety se narodil
spisovatel, novinář, scenárista
a dramatik Jan Drda
4. 4. 1937
Před 83 roky zemřel František
Xaver Šalda, významný
literární kritik
5. 4. 1835
Před 185 lety se narodil
český básník, prozaik
a dramatik Vítězslav Hálek
8. 4. 1912
Před 108 lety se narodil Jozef
Gabčík, který se podílel na
útoku na Reinharda Heydricha
v květnu 1942
11. 4. 1840
Před 180 lety se narodil
Karel Schulz, architekt,
restaurátor a pedagog
21. 4. 1926
REPROFOTO: JAN DVOŘÁK
P
Před 94 roky se narodil
sochař Olbram Zoubek,
čestný občan Prahy 2
30. 4. 1883
Před 137 roky se narodil
spisovatel, humorista a novinář
Jaroslav Hašek
ZDROJ: ENCYKLOPEDIE PRAHY 2
M