Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 8

ČÍSLO 5 – KVĚTEN 2020

TÉMA

„

sem 40. ročník, narodila jsem se

vporodnici vLondýnské ulici vříjnu

nažidovský Nový rok. Bydleli jsme naVinohra-

dech v Podskalské ulici, dnešní Gorazdově,

apotom vPerucké ulici,“ líčí Eva Benešová.

Rodinu její tety stihl ale smutný osud. Nejdříve

dostala předvolání kodchodu dotransportu

její babička. „Maminka stetou si tehdy

pronajaly byt vHolešovicích, aby svoji

maminku viděli. Lidé, kteří odcházeli dotrans-

portu, nejdřív pobývali několik dnů naholešo-

vickém seřadišti apak šli dovlaků nanádraží

v Bubnech,“ popisuje Eva Benešová stím, že

pro její maminku atetu muselo být velmi

srdcervoucí vidět odcházet svoji maminku

dotransportu. Poté dostala předvolání ijejí

teta smanželem advouletou dcerkou Míšou.

Nikdo znich válku nepřežil. Evina teta šla

dobrovolně doplynu sdcerou. Manžel zemřel

natyfus při pochodu smrti. Jejich nedlouhou

životní pouť odloňského podzimu připomí-

nají památné kameny stolpersteiny vdlažbě

právě vGorazdově ulici.

„Vúnoru 1942 jsme dostali předvolání

dotransportu my. Maminka byla vevysokém

stupni těhotenství azáhy se narodil můj bratr

Petr. Mám dojem, že proto dostala celá rodina

odklad. Naši ale byli domluvení, že dožád-

ného tábora nepůjdou. Oba mí rodiče byli

vodboji, ale nijak je to nechránilo. Nacelou

situaci měli jiný pohled aabsolutně ničemu se

nepodřizovali. Ipřed válkou se školili naile-

gální práci,“ vysvětluje paní Eva stím, že druhé

předvolání dostali už napodzim téhož roku.

Útěk před válkou

Odté doby se musela rodina sedvěma

malými dětmi skrývat. „Schovávali jsme se

vdomě vŠafaříkově ulici. Byty byly zapeče-

těné poŽidech, kteří odešli dotransportu.

Jídlo nám nosila domovnice paní Pižlová. Hráli

jsme si sjejími dětmi, ikdyž to bylo zakázané,“

doplňuje Eva Benešová.

Tenkrát se rodina jmenovala Weiszova. Evin

tatínek pocházel zMaďarska. Právě doLu-

čence zajeho rodiči se nakonec rodina

vypravila. Svá pravá jména museli vyměnit

zafalešná, aby mohli zprotektorátu utéct.

„Tatínek odjel sdětmi nafalešné doklady coby

vdovec. Maminka zaplatila zavypůjčené

doklady od16leté služky avšichni jsme se pak

sešli vBudapešti. Tam se tehdy začínalo

Život Evy Benešové by vydal naněkolik knih ilmů. Hlavní roli by vnich měl ale holokaust. Bylo jí pět let, když válka skončila. Přesto si pamatuje, jak

před krutými pronásledovateli Židů srodinou utíkali. Vystřídali několik adres, států aněkolikrát si kvůli utajení museli změnit jména. Jedno ale vjejich

životech zůstalo. Vztah kPraze 2, kde prožili nejkrásnější předválečná léta akam se pokonci nejkrvavějšího válečného koniktu dokázali vrátit.

Jako holčička zažila hlad azimu, které nešlo překonat

soznačováním Židů aholokaust nebyl tak

rozvinutý jako vprotektorátu,“ vysvětluje Eva

Benešová důvody, proč se rodina rozhodla

odjet právě doMaďarska. Nicméně nikdo

znich stále neměl platné doklady. Záhy se oba

rodiče zapojili doodboje, dostali se naSlo-

vensko azúčastnili se příprav Slovenského

národního povstání.

„Tatínek byl vynikající snajpr. Vroce 1944 se

mu podařilo získat prázdné formuláře amohli

jsme mít zase doklady,“ líčí vzpomínky Eva.

Tentokrát nadoklady vyplnili jména „Kováč“

a„Kováčová“. Spolu spartyzány se maminka

soběma dětmi vydala dohor. Nakonci války se

ocitli včeskobratrské vesnici vNízkých Tatrách.

„Vlednu 1945 jsme odsud utíkali přes frontu.

Zjedné strany stříleli Rusové azdruhé Němci.

Pak jsme potkali doněcké kozáky. Ti nám dali

poprvé poněkolika dnech teplé jídlo. Zté doby

si pamatuji šílený hlad ašílenou zimu, že to

nemůžete ani popsat. Ten samý den jsme

potkali tatínka, který nesl chleba. On snámi

nebyl pořád, ale vždy se někde objevil. No

anakonci války byla maminka už vdevátém

měsíci těhotenství,“ líčí súsměvem natváři Eva.

Všeobjímající strach

Její otec tehdy, nakonci roku 1945, odjel jako

první doPrahy zjistit, jaká je vměstě situace. Šel

nanárodní výbor apřidělili mu byt, vekterém

rodina naposledy bydlela, tedy vPerucké ulici.

„My smaminkou jsme přijeli později. Tenkrát

ještě pořádně nejezdily vlaky, nanádražích se

střílelo, honili se banderovci. Válka sice formálně

skončila, ale fakticky vlastně ne. Když jsme se

pak vrátili, vbytě bylo všechno zdevastované.

Moje vzpomínky jsou takové, že jsem se hrozně

bála. Když jsem byla chvilku doma sama

aslyšela letadlo, schovávala jsem se pod kanape.

Ačkoli to bylo iracionální.

ZPerucké ulice jsem chodila naBělehrad-

skou pro mléko, ajak jsem stou bandaskou

mávala, bylo zmléka skoro máslo. Chodila jsem

takovými malými uličkami. Měly zdi pomalo-

vané lebkami se zkříženými hnáty. Strašně jsem

se bála chodit sama, ale nikomu jsem to

neřekla,“ vzpomíná Eva nanávrat naVinohrady.

Dozákladní školy chodila vulici Jana

Masaryka. Pak pokračovala vklášterní škole

vKorunní ulici. Ani tam ji ale strach nepřešel.

„Jeptišky vždycky mluvily omrtvolách, jak

zářily, akdyž se jich někdo dotkl, rozpadly se

naprach. Já už tak byla vyděšená tím svým

životem, aktomu ještě vyprávění jeptišek.

Ptala jsem se proto maminky, proč mě natu

školu dala? Její opověď byla, že to byla široko

daleko jediná škola, kde nebyly vši,“ směje se

Eva Benešová. Její maminka, která se

ipoválce jmenovala Pavla Kováčová, se stala

známou postavou naVinohradech. „Zakomu-

nistů pomáhala lidem, pokud se dostali

donějakých problémů, nebo neměli peníze.

Celý život byla velmi veselá, malovala obrazy

ahrála napiano, měla stovky přátel. Zemřela

vroce 2003. Dožila se sta let,“ uzavírá

vzpomínky Eva Benešová.

zleva nahoře – Pavla Kováčová

(roz. Estreicherová)

aPavel Kováč (rodiče)

zleva dole – Nataša, Petr, Eva (děti)

letošním roce, kdy si

připomínáme 75 let

odkonce nejkrvavějšího

koniktu vdějinách, se neusku-

teční klasický pietní akt před

budovou Českého rozhlasu.

Zdůvodu opatření proti šíření

koronaviru se 5. května

nemohou před Rozhlasem sejít

ústavní činitelé. Stanice Český

rozhlas Radiožurnál ale vtentýž

den odvysílá jejich projevy, ato

od12:10 do12:30.

Vysílání téže stanice od12:30

hodin naváže speciálním

hodinovým vysíláním, které

připomene Pražské povstání.

Součástí budou vzpomínky

veteránů apamětníků.

Vzpomínat

se bude jinak

FOTO: ARCHIV RODINY

Pietní akt poválce

FOTO: ARCHIV ČESKÉHO ROZHLASU

Loňská pieta uRozhlasu,

letos zůstane osiřelý.

FOTO: RED

Noviny Prahy 2