8
TÉMA
ČÍSLO 5 – KVĚTEN 2020
Jako holčička zažila hlad a zimu, které nešlo překonat
Život Evy Benešové by vydal na několik knih i filmů. Hlavní roli by v nich měl ale holokaust. Bylo jí pět let, když válka skončila. Přesto si pamatuje, jak
před krutými pronásledovateli Židů s rodinou utíkali. Vystřídali několik adres, států a několikrát si kvůli utajení museli změnit jména. Jedno ale v jejich
životech zůstalo. Vztah k Praze 2, kde prožili nejkrásnější předválečná léta a kam se po konci nejkrvavějšího válečného konfliktu dokázali vrátit.
„J
Útěk před válkou
Od té doby se musela rodina se dvěma
malými dětmi skrývat. „Schovávali jsme se
v domě v Šafaříkově ulici. Byty byly zapečetěné po Židech, kteří odešli do transportu.
Jídlo nám nosila domovnice paní Pižlová. Hráli
jsme si s jejími dětmi, i když to bylo zakázané,“
doplňuje Eva Benešová.
Tenkrát se rodina jmenovala Weiszova. Evin
tatínek pocházel z Maďarska. Právě do Lučence za jeho rodiči se nakonec rodina
vypravila. Svá pravá jména museli vyměnit
za falešná, aby mohli z protektorátu utéct.
„Tatínek odjel s dětmi na falešné doklady coby
vdovec. Maminka zaplatila za vypůjčené
doklady od 16leté služky a všichni jsme se pak
sešli v Budapešti. Tam se tehdy začínalo
zleva nahoře – Pavla Kováčová
(roz. Estreicherová)
a Pavel Kováč (rodiče)
zleva dole – Nataša, Petr, Eva (děti)
FOTO: ARCHIV RODINY
sem 40. ročník, narodila jsem se
v porodnici v Londýnské ulici v říjnu
na židovský Nový rok. Bydleli jsme na Vinohradech v Podskalské ulici, dnešní Gorazdově,
a potom v Perucké ulici,“ líčí Eva Benešová.
Rodinu její tety stihl ale smutný osud. Nejdříve
dostala předvolání k odchodu do transportu
její babička. „Maminka s tetou si tehdy
pronajaly byt v Holešovicích, aby svoji
maminku viděli. Lidé, kteří odcházeli do transportu, nejdřív pobývali několik dnů na holešovickém seřadišti a pak šli do vlaků na nádraží
v Bubnech,“ popisuje Eva Benešová s tím, že
pro její maminku a tetu muselo být velmi
srdcervoucí vidět odcházet svoji maminku
do transportu. Poté dostala předvolání i její
teta s manželem a dvouletou dcerkou Míšou.
Nikdo z nich válku nepřežil. Evina teta šla
dobrovolně do plynu s dcerou. Manžel zemřel
na tyfus při pochodu smrti. Jejich nedlouhou
životní pouť od loňského podzimu připomínají památné kameny stolpersteiny v dlažbě
právě v Gorazdově ulici.
„V únoru 1942 jsme dostali předvolání
do transportu my. Maminka byla ve vysokém
stupni těhotenství a záhy se narodil můj bratr
Petr. Mám dojem, že proto dostala celá rodina
odklad. Naši ale byli domluvení, že do žádného tábora nepůjdou. Oba mí rodiče byli
v odboji, ale nijak je to nechránilo. Na celou
situaci měli jiný pohled a absolutně ničemu se
nepodřizovali. I před válkou se školili na ilegální práci,“ vysvětluje paní Eva s tím, že druhé
předvolání dostali už na podzim téhož roku.
s označováním Židů a holokaust nebyl tak
rozvinutý jako v protektorátu,“ vysvětluje Eva
Benešová důvody, proč se rodina rozhodla
odjet právě do Maďarska. Nicméně nikdo
z nich stále neměl platné doklady. Záhy se oba
rodiče zapojili do odboje, dostali se na Slovensko a zúčastnili se příprav Slovenského
národního povstání.
„Tatínek byl vynikající snajpr. V roce 1944 se
mu podařilo získat prázdné formuláře a mohli
jsme mít zase doklady,“ líčí vzpomínky Eva.
Tentokrát na doklady vyplnili jména „Kováč“
a „Kováčová“. Spolu s partyzány se maminka
s oběma dětmi vydala do hor. Na konci války se
ocitli v českobratrské vesnici v Nízkých Tatrách.
„V lednu 1945 jsme odsud utíkali přes frontu.
Z jedné strany stříleli Rusové a z druhé Němci.
Pak jsme potkali doněcké kozáky. Ti nám dali
poprvé po několika dnech teplé jídlo. Z té doby
si pamatuji šílený hlad a šílenou zimu, že to
nemůžete ani popsat. Ten samý den jsme
potkali tatínka, který nesl chleba. On s námi
nebyl pořád, ale vždy se někde objevil. No
a na konci války byla maminka už v devátém
měsíci těhotenství,“ líčí s úsměvem na tváři Eva.
Všeobjímající strach
Její otec tehdy, na konci roku 1945, odjel jako
první do Prahy zjistit, jaká je v městě situace. Šel
na národní výbor a přidělili mu byt, ve kterém
rodina naposledy bydlela, tedy v Perucké ulici.
„My s maminkou jsme přijeli později. Tenkrát
ještě pořádně nejezdily vlaky, na nádražích se
střílelo, honili se banderovci. Válka sice formálně
skončila, ale fakticky vlastně ne. Když jsme se
pak vrátili, v bytě bylo všechno zdevastované.
Moje vzpomínky jsou takové, že jsem se hrozně
bála. Když jsem byla chvilku doma sama
a slyšela letadlo, schovávala jsem se pod kanape.
Ačkoli to bylo iracionální.
Z Perucké ulice jsem chodila na Bělehradskou pro mléko, a jak jsem s tou bandaskou
mávala, bylo z mléka skoro máslo. Chodila jsem
takovými malými uličkami. Měly zdi pomalo-
vané lebkami se zkříženými hnáty. Strašně jsem
se bála chodit sama, ale nikomu jsem to
neřekla,“ vzpomíná Eva na návrat na Vinohrady.
Do základní školy chodila v ulici Jana
Masaryka. Pak pokračovala v klášterní škole
v Korunní ulici. Ani tam ji ale strach nepřešel.
„Jeptišky vždycky mluvily o mrtvolách, jak
zářily, a když se jich někdo dotkl, rozpadly se
na prach. Já už tak byla vyděšená tím svým
životem, a k tomu ještě vyprávění jeptišek.
Ptala jsem se proto maminky, proč mě na tu
školu dala? Její opověď byla, že to byla široko
daleko jediná škola, kde nebyly vši,“ směje se
Eva Benešová. Její maminka, která se
i po válce jmenovala Pavla Kováčová, se stala
známou postavou na Vinohradech. „Za komunistů pomáhala lidem, pokud se dostali
do nějakých problémů, nebo neměli peníze.
Celý život byla velmi veselá, malovala obrazy
a hrála na piano, měla stovky přátel. Zemřela
v roce 2003. Dožila se sta let,“ uzavírá
vzpomínky Eva Benešová.
JE
Vzpomínat
se bude jinak
letošním roce, kdy si
připomínáme 75 let
od konce nejkrvavějšího
konfliktu v dějinách, se neuskuteční klasický pietní akt před
budovou Českého rozhlasu.
Z důvodu opatření proti šíření
koronaviru se 5. května
nemohou před Rozhlasem sejít
ústavní činitelé. Stanice Český
rozhlas Radiožurnál ale v tentýž
den odvysílá jejich projevy, a to
od 12:10 do 12:30.
Vysílání téže stanice od 12:30
hodin naváže speciálním
hodinovým vysíláním, které
připomene Pražské povstání.
Součástí budou vzpomínky
veteránů a pamětníků.
FOTO: RED
Pietní akt po válce
FOTO: ARCHIV ČESKÉHO ROZHLASU
V
Loňská pieta u Rozhlasu,
letos zůstane osiřelý.