8

TÉMA

ČÍSLO 5 – KVĚTEN 2020

Jako holčička zažila hlad a zimu, které nešlo překonat

Život Evy Benešové by vydal na několik knih i filmů. Hlavní roli by v nich měl ale holokaust. Bylo jí pět let, když válka skončila. Přesto si pamatuje, jak

před krutými pronásledovateli Židů s rodinou utíkali. Vystřídali několik adres, států a několikrát si kvůli utajení museli změnit jména. Jedno ale v jejich

životech zůstalo. Vztah k Praze 2, kde prožili nejkrásnější předválečná léta a kam se po konci nejkrvavějšího válečného konfliktu dokázali vrátit.

„J

Útěk před válkou

Od té doby se musela rodina se dvěma

malými dětmi skrývat. „Schovávali jsme se

v domě v Šafaříkově ulici. Byty byly zapečetěné po Židech, kteří odešli do transportu.

Jídlo nám nosila domovnice paní Pižlová. Hráli

jsme si s jejími dětmi, i když to bylo zakázané,“

doplňuje Eva Benešová.

Tenkrát se rodina jmenovala Weiszova. Evin

tatínek pocházel z Maďarska. Právě do Lučence za jeho rodiči se nakonec rodina

vypravila. Svá pravá jména museli vyměnit

za falešná, aby mohli z protektorátu utéct.

„Tatínek odjel s dětmi na falešné doklady coby

vdovec. Maminka zaplatila za vypůjčené

doklady od 16leté služky a všichni jsme se pak

sešli v Budapešti. Tam se tehdy začínalo

zleva nahoře – Pavla Kováčová

(roz. Estreicherová)

a Pavel Kováč (rodiče)

zleva dole – Nataša, Petr, Eva (děti)

FOTO: ARCHIV RODINY

sem 40. ročník, narodila jsem se

v porodnici v Londýnské ulici v říjnu

na židovský Nový rok. Bydleli jsme na Vinohradech v Podskalské ulici, dnešní Gorazdově,

a potom v Perucké ulici,“ líčí Eva Benešová.

Rodinu její tety stihl ale smutný osud. Nejdříve

dostala předvolání k odchodu do transportu

její babička. „Maminka s tetou si tehdy

pronajaly byt v Holešovicích, aby svoji

maminku viděli. Lidé, kteří odcházeli do transportu, nejdřív pobývali několik dnů na holešovickém seřadišti a pak šli do vlaků na nádraží

v Bubnech,“ popisuje Eva Benešová s tím, že

pro její maminku a tetu muselo být velmi

srdcervoucí vidět odcházet svoji maminku

do transportu. Poté dostala předvolání i její

teta s manželem a dvouletou dcerkou Míšou.

Nikdo z nich válku nepřežil. Evina teta šla

dobrovolně do plynu s dcerou. Manžel zemřel

na tyfus při pochodu smrti. Jejich nedlouhou

životní pouť od loňského podzimu připomínají památné kameny stolpersteiny v dlažbě

právě v Gorazdově ulici.

„V únoru 1942 jsme dostali předvolání

do transportu my. Maminka byla ve vysokém

stupni těhotenství a záhy se narodil můj bratr

Petr. Mám dojem, že proto dostala celá rodina

odklad. Naši ale byli domluvení, že do žádného tábora nepůjdou. Oba mí rodiče byli

v odboji, ale nijak je to nechránilo. Na celou

situaci měli jiný pohled a absolutně ničemu se

nepodřizovali. I před válkou se školili na ilegální práci,“ vysvětluje paní Eva s tím, že druhé

předvolání dostali už na podzim téhož roku.

s označováním Židů a holokaust nebyl tak

rozvinutý jako v protektorátu,“ vysvětluje Eva

Benešová důvody, proč se rodina rozhodla

odjet právě do Maďarska. Nicméně nikdo

z nich stále neměl platné doklady. Záhy se oba

rodiče zapojili do odboje, dostali se na Slovensko a zúčastnili se příprav Slovenského

národního povstání.

„Tatínek byl vynikající snajpr. V roce 1944 se

mu podařilo získat prázdné formuláře a mohli

jsme mít zase doklady,“ líčí vzpomínky Eva.

Tentokrát na doklady vyplnili jména „Kováč“

a „Kováčová“. Spolu s partyzány se maminka

s oběma dětmi vydala do hor. Na konci války se

ocitli v českobratrské vesnici v Nízkých Tatrách.

„V lednu 1945 jsme odsud utíkali přes frontu.

Z jedné strany stříleli Rusové a z druhé Němci.

Pak jsme potkali doněcké kozáky. Ti nám dali

poprvé po několika dnech teplé jídlo. Z té doby

si pamatuji šílený hlad a šílenou zimu, že to

nemůžete ani popsat. Ten samý den jsme

potkali tatínka, který nesl chleba. On s námi

nebyl pořád, ale vždy se někde objevil. No

a na konci války byla maminka už v devátém

měsíci těhotenství,“ líčí s úsměvem na tváři Eva.

Všeobjímající strach

Její otec tehdy, na konci roku 1945, odjel jako

první do Prahy zjistit, jaká je v městě situace. Šel

na národní výbor a přidělili mu byt, ve kterém

rodina naposledy bydlela, tedy v Perucké ulici.

„My s maminkou jsme přijeli později. Tenkrát

ještě pořádně nejezdily vlaky, na nádražích se

střílelo, honili se banderovci. Válka sice formálně

skončila, ale fakticky vlastně ne. Když jsme se

pak vrátili, v bytě bylo všechno zdevastované.

Moje vzpomínky jsou takové, že jsem se hrozně

bála. Když jsem byla chvilku doma sama

a slyšela letadlo, schovávala jsem se pod kanape.

Ačkoli to bylo iracionální.

Z Perucké ulice jsem chodila na Bělehradskou pro mléko, a jak jsem s tou bandaskou

mávala, bylo z mléka skoro máslo. Chodila jsem

takovými malými uličkami. Měly zdi pomalo-

vané lebkami se zkříženými hnáty. Strašně jsem

se bála chodit sama, ale nikomu jsem to

neřekla,“ vzpomíná Eva na návrat na Vinohrady.

Do základní školy chodila v ulici Jana

Masaryka. Pak pokračovala v klášterní škole

v Korunní ulici. Ani tam ji ale strach nepřešel.

„Jeptišky vždycky mluvily o mrtvolách, jak

zářily, a když se jich někdo dotkl, rozpadly se

na prach. Já už tak byla vyděšená tím svým

životem, a k tomu ještě vyprávění jeptišek.

Ptala jsem se proto maminky, proč mě na tu

školu dala? Její opověď byla, že to byla široko

daleko jediná škola, kde nebyly vši,“ směje se

Eva Benešová. Její maminka, která se

i po válce jmenovala Pavla Kováčová, se stala

známou postavou na Vinohradech. „Za komunistů pomáhala lidem, pokud se dostali

do nějakých problémů, nebo neměli peníze.

Celý život byla velmi veselá, malovala obrazy

a hrála na piano, měla stovky přátel. Zemřela

v roce 2003. Dožila se sta let,“ uzavírá

vzpomínky Eva Benešová.

JE

Vzpomínat

se bude jinak

letošním roce, kdy si

připomínáme 75 let

od konce nejkrvavějšího

konfliktu v dějinách, se neuskuteční klasický pietní akt před

budovou Českého rozhlasu.

Z důvodu opatření proti šíření

koronaviru se 5. května

nemohou před Rozhlasem sejít

ústavní činitelé. Stanice Český

rozhlas Radiožurnál ale v tentýž

den odvysílá jejich projevy, a to

od 12:10 do 12:30.

Vysílání téže stanice od 12:30

hodin naváže speciálním

hodinovým vysíláním, které

připomene Pražské povstání.

Součástí budou vzpomínky

veteránů a pamětníků.

FOTO: RED

Pietní akt po válce

FOTO: ARCHIV ČESKÉHO ROZHLASU

V

Loňská pieta u Rozhlasu,

letos zůstane osiřelý.