Strana 5
5
ČÍSLO 11– LISTOPAD 2022
ROZHOVOR
Kde hledat kořeny vašeho propojení
sPrahou 2?
Začalo to vZemské porodnici uApolináře,
odkud jsem byla posléze přenesena doSvobo-
dovy ulice 4 vPodskalí. Mezitím jsme sma-
minkou chvíli pobyly vkojeneckém ústavu,
protože jsme neměly kde bydlet. Maminka
doté doby obývala pokoj vesvobodárně
uTylova náměstí atatínek bydlel vÚstí nad
Labem se svou manželkou atřemi dcerami, ale
jinak se kemně hlásil aměl mě rád.
Takže začátky vašeho života nebyly úplně
snadné.
Myslím, že jsem se tím nijak netrápila. To spíš
maminka to jako svobodná matka neměla
jednoduché, musela se brzy vrátit dopráce
apro mě najít hlídání. Zjistila, že sousedka
napatře paní Novotná se stará osvé dva vnuky
aže by si klidně přibrala ještě mě. Vše se tedy
odehrávalo vrámci jednoho domu, což situaci
poněkud usnadňovalo.
Váš rodný dům ale není tak úplně obyčejný.
Jako dítě jsem slyšela, že tady kdysi tančila
slavná baletka aaž nyní, vpokročilé dospělosti,
jsem zjistila, že sousedské povídačky měly
pravdivé jádro. Nárožní secesní dům veSvobo-
dově ulici č. 4 si nechal postavit vroce 1906
inženýr Jan Wild podle projektu Čeňka Lorence.
Již vroce 1919 polovinu domu prodal
někdejšímu císařskému radovi španělského
původu Felixi Ramonu Cámarovi, jehož syn
Felix si doněj otři roky později přivedl jako
nevěstu primabalerínu Národního divadla
Jelizavetu Nikolskou. Ata tu chvíli provozovala
baletní školu, než si našla vhodnější prostory.
Cámara mladší byl muž mnoha schopností.
Ovládal řadu světových jazyků včetně
egyptštiny, cestoval posvětě, vPraze založil
divadlo Apollo aKomedia, kde samozřejmě
vystupovala iNikolská vodvážných tanečních
kreacích. Zajímal se ookultismus, psal knihy
apodle jedné znich byl natočen lm Dívka
vmodrém. Jako zastánce fašismu byl údajně
zaživa upálen 8. května 1945 naKampě.
Jelizaveta poválce uprchla doVenezuely, kde
vpouhých 55 letech zemřela.
Kde jste si jako malá holka nejčastěji hrála?
Pokud to nebylo přímo naschodech našeho
domu, které paní Novotná jako domovnice
každý týden myla, pak jsem měla dvě oblíbená
místa. Park Folimanka, který byl v60. letech
poněkud divoký, plný křovisek atajuplných
zákoutí, asamozřejmě Vyšehrad. Kdo jednou
pozná magický Vyšehrad, už nikdy ho neopustí,
přitahuje si vás ksobě. Také tam to vypadalo
včasech mého dětství poněkud zpustle, ale
velmi romanticky. Dopodzemních katakomb
jsem se ovšem nepouštěla, to dodnes závidím
klukům, kteří to zažili. Zato jsem milovala
kočičku namalovanou uTáborské brány
ateprve před časem jsem zjistila, že si tu žije
svým životem již téměř století! Vroce 2019 ale
byla poopravě brány smazána amůj vnuk
Tomík ji znovu vzkřísil. Nesmím zapomenout
ani naVyšehradské nádraží, kolem něhož jsem
denně chodila. Itam jsme někdy skamarád-
kami vlezly apozorovaly vlaky.
Co vám Praha 2 dala pro váš další život?
Zrodil se tu můj vztah kestaré Praze aosm let
jsem chodila doZákladní školy vBotičské ulici,
naniž nedám dopustit. Zásluhou jejího ředitele
Jiřího Karbana to byla oáza dobrých vztahů ajá
osobně si nejvíc cením paní učitelky Pacovské,
která nás měla dotřetí třídy. Někdo její přísnost
špatně snášel, ale mně dala základy doživota.
Jen pár kroků odškoly veVyšehradské ulici
byla obvodní knihovna, kam jsem si běhala pro
knížky téměř každý týden. Četla jsem vše, co mi
přišlo pod ruku.
Jak moc ačím jste sPrahou 2 propojená
dnes?
Bydlím vPraze 1, ale naDvojku se ráda vracím,
nejen naVyšehrad, ale také naAlbertov
aposchodech nahoru kApolináři. Když jsem
začala psát knížky opolicejním radovi
Vaňáskovi (seriálovém Vacátkovi) ajeho
mordpartě, hledala jsem tu stopy pogalérce
aJedové chýši aLadislav Štaidl mi vysvětlil, že
místo Jedovky stojí dům, vněmž bydlí, akde
občas straší. NaPrahu 2 se vracím také narůzné
kulturní akce, besedy se čtenáři adíky radnici
jsem měla možnost natočit toulky poPodskalí
aVinohradech apřispět nějakými hesly
doEncyklopedie Prahy 2, což je úžasná
záležitost aostatní městské části ji mohou
jedině závidět.
Jste členkou Klubu Zastarou Prahu. Jak
dlouho, aproč?
Jako milovnice staré Prahy jsem to považovala
přímo zasvou vlasteneckou povinnost. Všichni
jsme svědky neustálých proměn centra
metropole, ale ne vždy klepšímu. Mnoho
tradičních podniků nebo legendárních míst
mělo zůstat zachováno, ale zvítězily develo-
perské zájmy. Klub Zastarou Prahu nato
upozorňuje, pořádá zajímavé akce, přednášky,
ale jinak je to bohužel boj světrnými mlýny.
Sama bojuji alespoň svými články, vnichž
upozorňuji nahodnoty, které bychom měli
vPraze zachovat.
Co se vám vPraze 2 líbí
aco vás naopak zlobí?
Nejvíc mě trápí stav
Vyšehradského nádraží,
okterém píšu již řadu let,
avůbec nechápu, že se to
nechalo dojít až ktakovým
koncům. Pochválit naopak
musím zrenovovaný
Bastion novoměstských
hradeb apark Ztracenka,
to je skutečně krása. Vím,
že se má vté lokalitě
pokračovat skultivací, ale
přimlouvám se zazacho-
vání historické kuželny
vHorské ulici, byť by se
dojejí renovace musely
vložit nějaké prostředky.
Psala jsem oní letos článek azjistila jsem, že její
historie sahá až doroku 1936, kdy si tu
kuželkářský klub Kamarádi postavil svépomocí
klubovnu akuželky hráli původně navenkovní
jednodráze.
Jste autorkou celé řady knih. Kolik jich
vlastně už je akdy jste napsala první?
Napsala jsem sedmnáct knih, které většinou
souvisejí smojí novinářskou prací. Ta první se
jmenovala Herecké romance, vyšla vroce 2004
ashrnula jsem vní texty arozhovory slegen-
dárními herci aherečkami, které jsem tehdy
poznala. Nani navazovaly Herecké balady
apozději vyšly obě vjednom svazku jako
Herecké balady aromance. Myslím, že byly
zcelé mé tvorby nejúspěšnější.
Nyní je kmání vaše zatím poslední kniha
snázvem První republika. Jak žily hvězdy.
Proč jste se vrátila právě ktomuto období?
Měla jsem staršího tatínka, byl ročník 1921, atak
mně oprvní republice vyprávěl ještě voněch 60.
a70. letech, kdy jsem to poslouchala jako
pohádky zdávných časů. Když se polistopadu
1989 mohlo otéto éře
začít psát otevřeně,
objevilo se bezpočet témat
amnohá jsou dodnes ještě
nevytěžená. Aprávě to mě
láká. Mám radost
zkaždého objevu – třeba
když se mi dostalo doruky
album Hany Vítové
zutajené prázdninové
cesty smilencem
Bohouškem Záhorským,
nebo když jsem našla
ženu, která jako poslední
mluvila sVěrou Ferba-
sovou… Mnoho nových
faktů jsem přinesla díky
šťastným shodám
okolností ioslavném
Kristiánovi Oldřichu Novém, jemuž jsem
věnovala dvě samostatné knihy.
Kdybyste návštěvníka Prahy 2 měla pozvat
jen najedno místo, které by to bylo?
Mezi svým 15. a18. rokem jsem trávila snad
každou sobotu veValdeku narohu Anglické
aJugoslávské ulice. Palác Valdek měl vpatře
kavárnu, kde se pořádaly diskotéky, ajá moc
ráda tancovala. Až do80. let se tu zachoval
interiér skulatými stolky apohodlnými boxy,
jak jej kdysi – ajsme opět uprvní republiky –
nechal vytvořit kavárník pan Štěrba. Jelikož
tento podnik bohužel zanikl, prošli bychom
kolem něj dál až kbazilice svaté Ludmily atady
bych nechala návštěvníka kochat se tou
vznešenou krásou…
PTAL SE: MILAN HULÍNSKÝ
Blanka Kovaříková:
Jsem holka zPodskalí
Publicistka aspisovatelka Blanka Kovaříková často vypráví apíše
oPodskalí, Vyšehradě aokolí. Zajímalo nás, jak se zrodil její láskyplný
vztah ktěmto místům.
Blanka Kovaříková (*1961)
Novinářka aspisovatelka, autorka 17 knih, matka dvou dcer, babička pěti vnoučat.
Manžel Zdeněk Kovařík je lékař anadšený fotograf. Vše oní můžete najít najejích
webových stránkách www.bkovarikova.cz.
FOTO: TIN
FOTO: MARTIN POCHMAN
S Helenou Bendovou a Jaroslavem Šolcem