ROZHOVOR

ČÍSLO 10 – ŘÍJEN 2022

5

Nic šílenějšího než stěhování goril při povodni jsem nezažil, říká Petr Fejk

Před dvaceti lety zpustošila pražskou zoo katastrofální povodeň. Zaměstnanci zahrady, kteří zvířata zachraňovali, byli hrdinové. I o tom vypovídá

kniha Petra Fejka, který byl v té době ředitelem zahrady, nazvaná Jak se dělá zoo. Petr Fejk, který už deset let žije v Praze 2, je zajímavá osobnost se

silnou potřebou nezávislosti. Možná i proto se jeho život neodvíjí po přímce, ale v zatáčkách, jak napoví náš rozhovor:

Když se řekne Petr Fejk, většina lidí si hned

vybaví pražskou zoo, přestože tam už deset

let nepůsobíte. Čím si to vysvětlujete?

Do pražské zoologické zahrady jsem nastoupil

jako ředitel v roce 1997. Tenkrát byla v hluboké

krizi a nikdo o to místo ani moc nestál. Areál

chátral, pokladna prázdná, mizerné platy.

Pražané do ní přestali chodit. No, a mně a mému

týmu se to podařilo změnit. Když jsem po 13

letech odcházel, předal jsem městu krásnou,

moderní a populární zahradu, kam chodilo víc

lidí než na Pražský hrad. Americký magazín

Forbes nás dokonce zařadil mezi 10 nejlepších

zoo světa. Byla to nepřehlédnutelná proměna

a já jsem byl její tváří. Navíc se silným příběhem

zmrtvýchvstání po povodni roku 2002, která

v lidech vyvolala obrovskou vlnu podpory

a solidarity. Na tak silné příběhy se nezapomíná.

Který zážitek byl nejemotivnější?

Když jsme jeli pro Gastona, a on po cestě

zpátky uhynul, to mně vyhrkly slzy. Nejšílenější

bylo stěhování goril z jejich pavilonu, který byl

zatopený vodou. Samec Tadao šílel, ty gorily

s námi doslova bojovaly o život. Ony nevěděly,

že je jedeme zachránit, a dělaly všechno pro to,

aby se nám to nepodařilo. Bylo to peklo, nic

šílenějšího jsem v životě nezažil. I proto jsem

napsal knížku Jak se dělá zoo. Všechny tyhle

výjimečné příběhy v ní jsou. Dal jsem si záležet,

abych na nic nezapomněl. Psal jsem ji sedm let.

Jaká je první věta té knížky?

V sedm hodin ráno jsem nasedl na autobus číslo

112 ze stanice Nádraží Holešovice směr Troja.

V ruce prázdnou aktovku, jen s jediným lejstrem,

které navíc vypadalo, jako bych si ho napsal

sám… Nezkoušejte mě, opravdu jsem ji psal já.

Dokončoval jsem ji v lockdownu, kdy všechna

vydavatelství a knihkupectví byla zavřená. Tak

jsem si ji sám i vydal. Záměr jsem dal na Hithit,

dopsal ji 1. prosince 2020, na poslední chvíli

našel tiskárnu, která to dala do pevné vazby.

Největší část svého kariérního života prožil v pražské

zoo. V letech 1983–1988

vystudoval na Filozofické

fakultě UK obor čeština,

literatura, historie, pedagogika a získal titul PhDr. Pražskou zoo vedl v letech

1997–2009. V roce 2010 se

stal ředitelem České národní

budovy v New Yorku, o rok

později na několik měsíců

ombudsmanem Českých

drah. Má umělecké sklony,

v 90. letech byl majitelem

hudebního klubu Belmondo, příležitostně

účinkuje v divadelních

a televizních projektech.

Nyní napsal svoji první

knihu – má název Jak se dělá

zoo. Neúspěšně kandidoval

do Senátu v roce 2020.

Nakonec jsem tu knížku vydal tři dny před

Vánocemi a na skútru v zimě rozvážel Pražanům

domů. A u osobního prodeje jsem už zůstal.

Dodnes se dá koupit pouze přes můj osobní

e-shop nebo na autorských čteních, která

pořádám po celé republice.

výstřední divadlo, které by dnes bylo považováno za naprostý úlet. Pak jsem učil, založil klub

Belmondo a z něho šel na 13 let rovnou do zoo.

Něco takového se nedá naplánovat. Skončil

jsem jako manažer a workoholik. Dnes už jsem

zvolnil. Jsem na volné noze, píšu, přednáším,

pořádám autorská čtení a mám čas na rodinu.

Byl jste někdy od té doby znovu v pražské zoo?

Samozřejmě. Mám malé děti, takže není

o čem diskutovat. A v souvislosti s knížkou

tam občas pořádám pro své čtenáře komentované prohlídky.

Necítíte zpětně jako chybu, že jste přijal

nadprůměrně placené místo v Českých

drahách, které jste sice po půl roce opustil,

ale sebralo vám to značný kus popularity?

Vůbec. Úspěch, neúspěch – obojí je v životě

dobře. V Českých drahách a v Českém centru

v New Yorku to nevyšlo, protože jsem vlastně

překážel sám sobě. Moje popularita a pověst

úspěšného manažera vedly k tomu, že se mě

tam lidi spíš báli a soupeřili se mnou. Bránilo mi

to dělat normálně svou práci.

To vás nechali? Potulovat se s výpravami

po zoo?

Dobrá otázka. No, nechali, ale myslím, že

skřípali zubama.

Napadlo vás někdy přestěhovat se do Troji,

abyste byl zoo co nejblíž?

Ne. Troja je složitá čtvrť. Stahuje se tam bohatá

klientela, pro kterou je to vizitka, že bydlí někde,

kde stojí pozemky víc než rýžoviště zlata

na Yukonu. To mě nezajímá. Já žiju už deset let

v pronajatém bytě na Vinohradech, a jsem tady

spokojený. Neznám tu jediného člověka, se

kterým bych měl špatné vztahy. Panuje tu

přátelská atmosféra, lidé se vzájemně znají a jsou

na sebe vlídní. Od majitelů domů až po zametače ulic. To mi dává pocit, že jsem tu doma.

Narodil jste se v Mostě. Jste srdcem

Severočech, nebo Pražák?

Kořeny mám v Mostě, ale jsem Pražák. Žiju tady

už od studií. Most je migračním městem, kam

se lidé stěhovali za prací, příliš inspirace ale

nenabízí. Praha mi dala naopak všechno, co

jsem v životě potřeboval a hledal. Kontakt

s historií, kulturní zázemí, zajímavé uplatnění.

Určité poznamenání svým rodištěm si ale

v sobě nesu pořád.

Svoji profesionální kariéru jste začal jako

učitel literatury a dějepisu na gymnáziu

v Libni, současně jste ale založil rockový

klub Belmondo, ve své době dost úspěšný.

Vždycky jste byl takhle rozporuplný?

Život jsem měl zajímavý a pestrý, to je pravda.

Nebyl to ale žádný program. Výzvy přicházely

samy a já se jich nebál. Začal jsem jako ryzí

intelektuál, studoval na univerzitě, dělal velmi

Umíte si představit, že byste se vrátil

k učitelování?

To by už asi nešlo. Jednak jsem vypadl z oboru,

jednak jsem osobně velmi kritický ke školskému systému a zkostnatělým školním

osnovám. Mám rád kreativní učení v souvislostech, praktické a zajímavé metody učení, nikoli

lpění na faktografii. V dějepisu do dětí pořád

hustíme letopočty a panovníky, v přírodopisu

systematiku, přitom děti nemají ani ponětí,

proč došlo k sametové revoluci nebo co je to

za ptáčka, co jim hnízdí za oknem na větvi. A ze

všeho nejvíc nesnáším, když to děti ve škole

nebaví. To je naprosté selhání všech. Děti tam

odsedí spousty hodin denně, ve věku, kdy jsou

otevřené nasávat nové věci jako houba, a my je

místo toho nudíme. S tím se nelze smířit.

Co byste je učil o zvířatech?

Že každý živočich je zajímavý a stojí za pozornost. A pokud vám některý tak nepřijde, je to

jen tím, že o něm málo víte.

Měl jste v zoo nějaké oblíbené zvíře?

To je pro ředitele zoo skoro kacířská otázka.

Oblíbence by mít neměl. Je ale pravda, že jsem

vždy tíhnul více k plachým zvířatům. K antilopám, žirafám, ptákům. Odzbrojuje mě jejich

bezelstnost, něha, mír, který z nich vyzařuje.

A pak mám navždy hluboko v srdci zvířata, se

kterými jsem toho nejvíc prožil. Třeba gorily.

Dva roky po povodni se nám narodila gorilka

Moja, první gorila narozená v českých zoo, a to

jsme prožívali jako přírůstek ve vlastní rodině.

Co byste ještě chtěl v životě dokázat?

Pomalu se mi blíží šedesátka. Teď považuji

za nejcennější žít stále plnohodnotný život.

Jak se to pozná?

Poznáte to podle toho, že pořád máte v sobě

nějaký motor, žijete pro druhé a nechcete

ztratit radost ze života.

PTALA SE: KLA

„Dobrého ředitele zdobí i schopnost včas odejít.

Deset až patnáct let je tak akorát na to, abyste ze sebe vydali

maximum. Pokud jste tam déle, tak buď nepracujete dost

intenzivně, nebo jste srab.“

(úryvek z knihy)

FOTO: OBÁLKA KNIHY, HERBERT SLAVÍK, MARTIN DIVÍŠEK

Cítil jste někdy během těch dramatických

povodňových dní strach?

Na to nebyl čas. Celá povodeň pro mě byla

sledem racionálních rozhodnutí, při kterých šlo

zvířatům i lidem každou chvíli o kejhák. Zároveň

jsme závodili s časem. Ze začátku to přitom tak

nevypadalo. Až do noci z pondělí 12. na úterý

13. srpna hlásil povodňový štáb Prahy maximálně padesátiletou vodu. Po půlnoci se

předpověď změnila na pětisetletou a začalo

haló. Spustilo to největší evakuační akci

v dějinách všech chovatelských zařízení

na světě. Během několika hodin jsme museli

přestěhovat přes 1000 zvířat nejrůznějších

druhů, počínaje kočkovitými šelmami a konče

třeba slony nebo nosorožci. Jen ptáků bylo 800.

Časovou ztrátu už jsme ale dohnat nestihli, 134

zvířat zahynulo, z toho 120 ptáků a 14 savců.

Desítky z nich přitom uhynuly už zachránění,

několik dnů po povodni, protože ze stresu

přestaly přijímat potravu a odešly samy.

FOTO: LUKÁŠ HANUSEK

Symbolem povodní se stal lachtan Gaston

a jeho dobrodružná plavba za svobodou

na moře, která skončila tragicky. To byl váš

nápad dát ten příběh médiím?

Popularita zahrady nestála na tom, že něco

dáme nebo nedáme do médií. Nikdy jsme

veřejnosti nic netajili, ani nevnucovali. Včetně

příběhů se špatným koncem. Byla to prostě

realita. Nerovný boj s povodní byl realita, stejně

jako nutnost utratit některá zvířata, která mohla

uplavat a ohrozit lidi. Realitou byla i zničená

zahrada, i její následný obrovský rozvoj

po povodni. Byli jsme k lidem vždy otevření.

Petr Fejk