ROZHOVOR
ČÍSLO 10 – ŘÍJEN 2022
5
Nic šílenějšího než stěhování goril při povodni jsem nezažil, říká Petr Fejk
Před dvaceti lety zpustošila pražskou zoo katastrofální povodeň. Zaměstnanci zahrady, kteří zvířata zachraňovali, byli hrdinové. I o tom vypovídá
kniha Petra Fejka, který byl v té době ředitelem zahrady, nazvaná Jak se dělá zoo. Petr Fejk, který už deset let žije v Praze 2, je zajímavá osobnost se
silnou potřebou nezávislosti. Možná i proto se jeho život neodvíjí po přímce, ale v zatáčkách, jak napoví náš rozhovor:
Když se řekne Petr Fejk, většina lidí si hned
vybaví pražskou zoo, přestože tam už deset
let nepůsobíte. Čím si to vysvětlujete?
Do pražské zoologické zahrady jsem nastoupil
jako ředitel v roce 1997. Tenkrát byla v hluboké
krizi a nikdo o to místo ani moc nestál. Areál
chátral, pokladna prázdná, mizerné platy.
Pražané do ní přestali chodit. No, a mně a mému
týmu se to podařilo změnit. Když jsem po 13
letech odcházel, předal jsem městu krásnou,
moderní a populární zahradu, kam chodilo víc
lidí než na Pražský hrad. Americký magazín
Forbes nás dokonce zařadil mezi 10 nejlepších
zoo světa. Byla to nepřehlédnutelná proměna
a já jsem byl její tváří. Navíc se silným příběhem
zmrtvýchvstání po povodni roku 2002, která
v lidech vyvolala obrovskou vlnu podpory
a solidarity. Na tak silné příběhy se nezapomíná.
Který zážitek byl nejemotivnější?
Když jsme jeli pro Gastona, a on po cestě
zpátky uhynul, to mně vyhrkly slzy. Nejšílenější
bylo stěhování goril z jejich pavilonu, který byl
zatopený vodou. Samec Tadao šílel, ty gorily
s námi doslova bojovaly o život. Ony nevěděly,
že je jedeme zachránit, a dělaly všechno pro to,
aby se nám to nepodařilo. Bylo to peklo, nic
šílenějšího jsem v životě nezažil. I proto jsem
napsal knížku Jak se dělá zoo. Všechny tyhle
výjimečné příběhy v ní jsou. Dal jsem si záležet,
abych na nic nezapomněl. Psal jsem ji sedm let.
Jaká je první věta té knížky?
V sedm hodin ráno jsem nasedl na autobus číslo
112 ze stanice Nádraží Holešovice směr Troja.
V ruce prázdnou aktovku, jen s jediným lejstrem,
které navíc vypadalo, jako bych si ho napsal
sám… Nezkoušejte mě, opravdu jsem ji psal já.
Dokončoval jsem ji v lockdownu, kdy všechna
vydavatelství a knihkupectví byla zavřená. Tak
jsem si ji sám i vydal. Záměr jsem dal na Hithit,
dopsal ji 1. prosince 2020, na poslední chvíli
našel tiskárnu, která to dala do pevné vazby.
Největší část svého kariérního života prožil v pražské
zoo. V letech 1983–1988
vystudoval na Filozofické
fakultě UK obor čeština,
literatura, historie, pedagogika a získal titul PhDr. Pražskou zoo vedl v letech
1997–2009. V roce 2010 se
stal ředitelem České národní
budovy v New Yorku, o rok
později na několik měsíců
ombudsmanem Českých
drah. Má umělecké sklony,
v 90. letech byl majitelem
hudebního klubu Belmondo, příležitostně
účinkuje v divadelních
a televizních projektech.
Nyní napsal svoji první
knihu – má název Jak se dělá
zoo. Neúspěšně kandidoval
do Senátu v roce 2020.
Nakonec jsem tu knížku vydal tři dny před
Vánocemi a na skútru v zimě rozvážel Pražanům
domů. A u osobního prodeje jsem už zůstal.
Dodnes se dá koupit pouze přes můj osobní
e-shop nebo na autorských čteních, která
pořádám po celé republice.
výstřední divadlo, které by dnes bylo považováno za naprostý úlet. Pak jsem učil, založil klub
Belmondo a z něho šel na 13 let rovnou do zoo.
Něco takového se nedá naplánovat. Skončil
jsem jako manažer a workoholik. Dnes už jsem
zvolnil. Jsem na volné noze, píšu, přednáším,
pořádám autorská čtení a mám čas na rodinu.
Byl jste někdy od té doby znovu v pražské zoo?
Samozřejmě. Mám malé děti, takže není
o čem diskutovat. A v souvislosti s knížkou
tam občas pořádám pro své čtenáře komentované prohlídky.
Necítíte zpětně jako chybu, že jste přijal
nadprůměrně placené místo v Českých
drahách, které jste sice po půl roce opustil,
ale sebralo vám to značný kus popularity?
Vůbec. Úspěch, neúspěch – obojí je v životě
dobře. V Českých drahách a v Českém centru
v New Yorku to nevyšlo, protože jsem vlastně
překážel sám sobě. Moje popularita a pověst
úspěšného manažera vedly k tomu, že se mě
tam lidi spíš báli a soupeřili se mnou. Bránilo mi
to dělat normálně svou práci.
To vás nechali? Potulovat se s výpravami
po zoo?
Dobrá otázka. No, nechali, ale myslím, že
skřípali zubama.
Napadlo vás někdy přestěhovat se do Troji,
abyste byl zoo co nejblíž?
Ne. Troja je složitá čtvrť. Stahuje se tam bohatá
klientela, pro kterou je to vizitka, že bydlí někde,
kde stojí pozemky víc než rýžoviště zlata
na Yukonu. To mě nezajímá. Já žiju už deset let
v pronajatém bytě na Vinohradech, a jsem tady
spokojený. Neznám tu jediného člověka, se
kterým bych měl špatné vztahy. Panuje tu
přátelská atmosféra, lidé se vzájemně znají a jsou
na sebe vlídní. Od majitelů domů až po zametače ulic. To mi dává pocit, že jsem tu doma.
Narodil jste se v Mostě. Jste srdcem
Severočech, nebo Pražák?
Kořeny mám v Mostě, ale jsem Pražák. Žiju tady
už od studií. Most je migračním městem, kam
se lidé stěhovali za prací, příliš inspirace ale
nenabízí. Praha mi dala naopak všechno, co
jsem v životě potřeboval a hledal. Kontakt
s historií, kulturní zázemí, zajímavé uplatnění.
Určité poznamenání svým rodištěm si ale
v sobě nesu pořád.
Svoji profesionální kariéru jste začal jako
učitel literatury a dějepisu na gymnáziu
v Libni, současně jste ale založil rockový
klub Belmondo, ve své době dost úspěšný.
Vždycky jste byl takhle rozporuplný?
Život jsem měl zajímavý a pestrý, to je pravda.
Nebyl to ale žádný program. Výzvy přicházely
samy a já se jich nebál. Začal jsem jako ryzí
intelektuál, studoval na univerzitě, dělal velmi
Umíte si představit, že byste se vrátil
k učitelování?
To by už asi nešlo. Jednak jsem vypadl z oboru,
jednak jsem osobně velmi kritický ke školskému systému a zkostnatělým školním
osnovám. Mám rád kreativní učení v souvislostech, praktické a zajímavé metody učení, nikoli
lpění na faktografii. V dějepisu do dětí pořád
hustíme letopočty a panovníky, v přírodopisu
systematiku, přitom děti nemají ani ponětí,
proč došlo k sametové revoluci nebo co je to
za ptáčka, co jim hnízdí za oknem na větvi. A ze
všeho nejvíc nesnáším, když to děti ve škole
nebaví. To je naprosté selhání všech. Děti tam
odsedí spousty hodin denně, ve věku, kdy jsou
otevřené nasávat nové věci jako houba, a my je
místo toho nudíme. S tím se nelze smířit.
Co byste je učil o zvířatech?
Že každý živočich je zajímavý a stojí za pozornost. A pokud vám některý tak nepřijde, je to
jen tím, že o něm málo víte.
Měl jste v zoo nějaké oblíbené zvíře?
To je pro ředitele zoo skoro kacířská otázka.
Oblíbence by mít neměl. Je ale pravda, že jsem
vždy tíhnul více k plachým zvířatům. K antilopám, žirafám, ptákům. Odzbrojuje mě jejich
bezelstnost, něha, mír, který z nich vyzařuje.
A pak mám navždy hluboko v srdci zvířata, se
kterými jsem toho nejvíc prožil. Třeba gorily.
Dva roky po povodni se nám narodila gorilka
Moja, první gorila narozená v českých zoo, a to
jsme prožívali jako přírůstek ve vlastní rodině.
Co byste ještě chtěl v životě dokázat?
Pomalu se mi blíží šedesátka. Teď považuji
za nejcennější žít stále plnohodnotný život.
Jak se to pozná?
Poznáte to podle toho, že pořád máte v sobě
nějaký motor, žijete pro druhé a nechcete
ztratit radost ze života.
PTALA SE: KLA
„Dobrého ředitele zdobí i schopnost včas odejít.
Deset až patnáct let je tak akorát na to, abyste ze sebe vydali
maximum. Pokud jste tam déle, tak buď nepracujete dost
intenzivně, nebo jste srab.“
(úryvek z knihy)
FOTO: OBÁLKA KNIHY, HERBERT SLAVÍK, MARTIN DIVÍŠEK
Cítil jste někdy během těch dramatických
povodňových dní strach?
Na to nebyl čas. Celá povodeň pro mě byla
sledem racionálních rozhodnutí, při kterých šlo
zvířatům i lidem každou chvíli o kejhák. Zároveň
jsme závodili s časem. Ze začátku to přitom tak
nevypadalo. Až do noci z pondělí 12. na úterý
13. srpna hlásil povodňový štáb Prahy maximálně padesátiletou vodu. Po půlnoci se
předpověď změnila na pětisetletou a začalo
haló. Spustilo to největší evakuační akci
v dějinách všech chovatelských zařízení
na světě. Během několika hodin jsme museli
přestěhovat přes 1000 zvířat nejrůznějších
druhů, počínaje kočkovitými šelmami a konče
třeba slony nebo nosorožci. Jen ptáků bylo 800.
Časovou ztrátu už jsme ale dohnat nestihli, 134
zvířat zahynulo, z toho 120 ptáků a 14 savců.
Desítky z nich přitom uhynuly už zachránění,
několik dnů po povodni, protože ze stresu
přestaly přijímat potravu a odešly samy.
FOTO: LUKÁŠ HANUSEK
Symbolem povodní se stal lachtan Gaston
a jeho dobrodružná plavba za svobodou
na moře, která skončila tragicky. To byl váš
nápad dát ten příběh médiím?
Popularita zahrady nestála na tom, že něco
dáme nebo nedáme do médií. Nikdy jsme
veřejnosti nic netajili, ani nevnucovali. Včetně
příběhů se špatným koncem. Byla to prostě
realita. Nerovný boj s povodní byl realita, stejně
jako nutnost utratit některá zvířata, která mohla
uplavat a ohrozit lidi. Realitou byla i zničená
zahrada, i její následný obrovský rozvoj
po povodni. Byli jsme k lidem vždy otevření.
Petr Fejk