VÝLETY DO HISTORIE

ČÍSLO 6 – ČERVEN 2020

FOTO: WIKIPEDIE

Plavci na voru (asi v roce 1927),

který se blíží na pražskou Výtoň.

Ze snímku je vidět, že na vorech

si plavci i vařili jídlo.

Vorařské blues

U vltavských břehů se na území Prahy nalézalo několik vorařských

přístavů, v Praze 2 se nacházel ten největší. Byl ve známém, dnes již

zaniklém Podskalí.

de, kdy a kdo na světě svázal první vor,

už asi nezjistíme. Pravdou je, že vory

byly pro Prahu od nepaměti velmi důležité.

První doložená zpráva o voroplavbě na Vltavě je z roku 1316, ale vory připlouvaly

do Prahy o mnoho desetiletí dříve. Většina

z nich končila svoji pouť pod Vyšehradskou

skálou na soutoku Botiče s Vltavou. Proto

zde vyrostla čtvrť Podskalí a vorový přístav,

který plně sloužil ještě na začátku 20. století, ale

vory pluly velmi často do Prahy až téměř do poloviny 20. století. Ještě za 2. světové války byla

voroplavba důležitá.

Nejvíce vorů sem připlouvalo ze střední Vltavy a z dolních toků Berounky, Lužnice, Malše,

Otavy a Sázavy. Plavba vorů byla prohlášena

za svobodnou roku 1783, kdy byl zrušen plavecký cech v pražském Podskalí. Voroplavba

S K RY T É P Ř Í B Ě H Y D O M Ů

Dům Knihovny na Vinohradech na Vinohradské třídě

Knihovna na Vinohradech dnes vypadá jako čtenářsky přívětivé místo, které láká přízemními okny

s vyhlídkou na regály plné knih. Jako instituce zažila ovšem odbojovou činnost za druhé světové války, kdy

se v ní skladovaly zbraně i zakázané knihy, stejně jako loupež v relativně nedávné době. Má již sto třicet pět

let a v domě na Vinohradské třídě č. 69 sídlí od roku 2007.

S

amotný dům na Vinohradské třídě vznikl

na místě někdejší populární zahrady

zvané Kanálka. Ta se rozkládala zhruba mezi

dnešní ulicí Na Kanálce a Italskou ulicí, patřila do ní i část někdejších Riegrových sadů.

Její stavitel, hrabě Josef Emanuel Canal de

Malabaila, ji koncem 18. století vybudoval

na místě někdejších usedlostí s poetickými

názvy Saracinka, Kuchyňka, Švihanka... Vybavil ji sady, zahradními altánky, botanickým ústavem i malou zoo. V druhé půli

19. století byla rozdělena na pozemky

a vznikl na ní jeden z neorenesančních činžovních domů, které jsou typické pro vinohradský stavební boom konce 19. století.

Ve druhé půli 20. století bydlela v domě

sestava hudebníků: flétnista Jiří Válek, kytarista Jiří Jirmal, hráč na lesní roh Emanuel

Hrdina, hobojista František Kimel. Věnovali

se klasice i jazzu, skladbě i pedagogice. Žila

zde novinářka a disidentka Anna Marvanová, takže v domě probíhaly také schůzky

disidentů.

Samotná Knihovna na Vinohradech má

přibližně stejně starou historii jako dům,

kde sídlí. Vznikla totiž už v roce 1885 jako

odborová knihovna zaměstnanců pošt a telegrafů. Sloužila zřejmě k jejich sebevzdělávání a vůbec k ušlechtilé spolkové činnosti.

Ta nabrala ještě dramatickou podobu

za druhé světové války, kdy se stal jejím ředitelem Josef Mleziva. Tehdy se v ní skladovaly zbraně pro odboj, stejně jako nacisty

Termín „vorař“ je drsné české slovo,

do světových jazyků nepřeložitelné. Chlapům

na vorech se říkalo plavci a vorem se nazýval

vorový pramen. Plavci poražené kmeny

v lese odvětvili, zbavili kůry a dovezli k řece

na vaziště. Práce na vorech začínala již v zimě,

kdy se kácely stromy a z malých smrčků byly

po napaření točeny houžve, kterými se pak

na vazišti svazovaly vorové tabule za pomoci

dřevěných kolíků. Přední konec voru se spojoval pomocí vařin (smrkové tyčky) a zpevňoval se jochy (příčné klády). Zadní konec

voru byl svázán houžvemi a stažen pomocí

příčné klády. To už bylo na jaře, když z řeky

odešly ledy. Spojené vory, čili pramen, byly

běžně dlouhé až 150 m a široké 5–6 metrů.

První vor v prameni se nazýval předák, druhý

slabák a třetí zadák. Když bylo vorů víc, nazývaly se ještě přední a zadní šrekovej. Celý

pramen se udržoval v rovnosti pomocí rozvor

spojujících jednotlivé tabule a řídil se pomocí

vesel. Na předáku byla dvě vesla vpředu (rudlata) a jedno v jeho zadních patrech (veslo

ve slabejch). Na zadáku bylo jedno veslo

(opačina).

V čele vorařské party stál vrátný, který

prošel zkouškami a zodpovídal za celkovou

bezpečnost voru. Musel být z party nejzručnější, nejzkušenější a musel znát řeku.

Osádka voru se skládala obvykle ze čtyř

plavců. Šťastné splutí pak parta oslavila

v plavecké hospodě; v Praze to bylo především v Podskalí. S vory má mnoho společného i křižovatka v místech dnes zaniklé

čtvrti Podskalí s názvem Výtoň. Z každého

voru se totiž vybíralo clo, po dlouhá staletí

placené v naturáliích, a to tak, že se vyťala

z voru určitá část kmenů, nazývaná výtoň –

odtud název křižovatky a dnešní tramvajové

zastávky.

JAN DVOŘÁK

V ÝR O Č Í M Ě S Í C E

ČERVNA

3. 6. 1745

Před 275 lety se narodil botanik,

mecenáš a humanista Josef

Emanuel hrabě Canal

de Malabaila, zakladatel zaniklé

zahrady Kanálka

10. 6. 2015

Před 5 lety zemřel bojovník proti

nacismu Vladimír Kotinský,

čestný občan Prahy 2, autor

knihy o Pražském povstání

12. 6. 2010

zakázané knihy. To byla ještě umístěná na Senovážném náměstí.

Po válce přesídlila do Radiopaláce na Vinohradské třídě, tehdy také spojila své jméno se

jménem básníka Petra Bezruče, zjevně z toho důvodu, že básník byl hrdým příslušníkem pošťáckého cechu. Knihovna tehdy zasílala básníkovi

zdravice, ovšem on sám ji zřejmě nikdy nenavštívil. Zato propůjčil knihovně svůj znak – ještěra dýmkou, který byl na papírových průkazech knihovny ještě na začátku 21. století.

Bezruč sám sebe charakterizoval právě jako nevrlého starého ještěra s kuřáckým návykem.

S nevrlým bardem kontrastuje skutečnost, že už

v poválečných letech knihovna začala organizovat čtenářské přednášky a besedy.

Z Radiopaláce se knihovna přestěhovala

do Národního domu na náměstí Míru (tehdy

Ústředního kulturního domu železničářů). Důvodem bylo zřejmě to, že se po válce dostala

pod správu Svazu odborových zaměstnanců

v dopravě. Na náměstí Míru začala její pravidelná spolupráce se školami. V roce 1996 se

stala obecní knihovnou Prahy 2 a přestěhovala

se na Korunní třídu. Tam ji ovšem v roce 2006

navštívili lupiči, kteří odcizili počítače. Knihy nechali na pokoji, jako by se od doby, kdy se zakazovaly, změnila jejich důležitost. Totiž, ne tak

docela. Knihovna na Vinohradech se ve svém

nynějším působišti zaměřuje na bohatou činnost pro veřejnost, zcela v souladu se současnými trendy, které pojímají knihovnu jako komunitní a kulturní centrum. Z jejích více než tří

tisíc kmenových čtenářů jsou zhruba polovina

děti, fond se blíží šedesáti tisícům titulů

a během jednoho roku se uskuteční přibližně

padesát tisíc výpůjček. Zásluhou zdejšího týmu,

jehož součástí je i básník Robert Wudy, se zde

konají také profilované večery současné prozaické a básnické literatury.

Knihovna na Vinohradech nepatří do sítě

Městské knihovny v Praze, ale mezi knihovny

jednotlivých městských částí. V Praze jich je

na čtyřicet, ovšem jen dvě, včetně Knihovny

na Vinohradech, mají právní subjektivitu.

MAREK TOMAN, SPISOVATEL

Před 10 lety zemřel divadelní

historik a kritik František Černý,

čestný občan Prahy 2

17. 6. 1960

Před 60 lety zemřela Růžena

Nasková, herečka a spisovatelka

18. 6. 1942

Před 78 lety v boji s nacisty

zahynuli v kostele sv. Cyrila

a Metoděje parašutisté ukrytí

po útoku na Reinharda Heydricha

27. 6. 1950

Před 70 lety byla komunisty

popravena Milada Horáková,

právnička, politička, bojovnice

za práva žen, symbol odporu

proti totalitě

27. 6. 1945

Před 75 lety zemřel Emil Hácha,

právník, politik, prezident

pomnichovské Česko-Slovenské

republiky a státní prezident

protektorátu

ZDROJ: ENCYKLOPEDIE PRAHY 2

K

byla tehdy významnou složkou plavby a sloužila nejen dopravě palivového a stavebního

dříví, ale i dopravě zboží, především soli. Jen

do Prahy bylo např. v roce 1709 připlaveno

po Vltavě na 4500 vorů s 432 tisíci tun dřeva.

Maxima bylo dosaženo v letech 1890–1910

(ročně 500 000 m3 dřeva). V té době vznikla

v Podskalí i profese hlídač vorů, mezi nimiž vynikala i jedna žena – paní Hájková. V Praze většina dřeva končila a odvážela se ke zpracování.

Zbytek se převazoval a plul dál, hodně toho

bylo do Německa. Zánik voroplavby začal

stavbou první přehrady na Vltavě. Řeka se

s posledním normálním vorem rozloučila

12. 9. 1960 na přehradě Orlík, když poslední

vory propluly Prahou v roce 1947.

13