VÝLETY DO HISTORIE
ČÍSLO 6 – ČERVEN 2020
FOTO: WIKIPEDIE
Plavci na voru (asi v roce 1927),
který se blíží na pražskou Výtoň.
Ze snímku je vidět, že na vorech
si plavci i vařili jídlo.
Vorařské blues
U vltavských břehů se na území Prahy nalézalo několik vorařských
přístavů, v Praze 2 se nacházel ten největší. Byl ve známém, dnes již
zaniklém Podskalí.
de, kdy a kdo na světě svázal první vor,
už asi nezjistíme. Pravdou je, že vory
byly pro Prahu od nepaměti velmi důležité.
První doložená zpráva o voroplavbě na Vltavě je z roku 1316, ale vory připlouvaly
do Prahy o mnoho desetiletí dříve. Většina
z nich končila svoji pouť pod Vyšehradskou
skálou na soutoku Botiče s Vltavou. Proto
zde vyrostla čtvrť Podskalí a vorový přístav,
který plně sloužil ještě na začátku 20. století, ale
vory pluly velmi často do Prahy až téměř do poloviny 20. století. Ještě za 2. světové války byla
voroplavba důležitá.
Nejvíce vorů sem připlouvalo ze střední Vltavy a z dolních toků Berounky, Lužnice, Malše,
Otavy a Sázavy. Plavba vorů byla prohlášena
za svobodnou roku 1783, kdy byl zrušen plavecký cech v pražském Podskalí. Voroplavba
S K RY T É P Ř Í B Ě H Y D O M Ů
Dům Knihovny na Vinohradech na Vinohradské třídě
Knihovna na Vinohradech dnes vypadá jako čtenářsky přívětivé místo, které láká přízemními okny
s vyhlídkou na regály plné knih. Jako instituce zažila ovšem odbojovou činnost za druhé světové války, kdy
se v ní skladovaly zbraně i zakázané knihy, stejně jako loupež v relativně nedávné době. Má již sto třicet pět
let a v domě na Vinohradské třídě č. 69 sídlí od roku 2007.
S
amotný dům na Vinohradské třídě vznikl
na místě někdejší populární zahrady
zvané Kanálka. Ta se rozkládala zhruba mezi
dnešní ulicí Na Kanálce a Italskou ulicí, patřila do ní i část někdejších Riegrových sadů.
Její stavitel, hrabě Josef Emanuel Canal de
Malabaila, ji koncem 18. století vybudoval
na místě někdejších usedlostí s poetickými
názvy Saracinka, Kuchyňka, Švihanka... Vybavil ji sady, zahradními altánky, botanickým ústavem i malou zoo. V druhé půli
19. století byla rozdělena na pozemky
a vznikl na ní jeden z neorenesančních činžovních domů, které jsou typické pro vinohradský stavební boom konce 19. století.
Ve druhé půli 20. století bydlela v domě
sestava hudebníků: flétnista Jiří Válek, kytarista Jiří Jirmal, hráč na lesní roh Emanuel
Hrdina, hobojista František Kimel. Věnovali
se klasice i jazzu, skladbě i pedagogice. Žila
zde novinářka a disidentka Anna Marvanová, takže v domě probíhaly také schůzky
disidentů.
Samotná Knihovna na Vinohradech má
přibližně stejně starou historii jako dům,
kde sídlí. Vznikla totiž už v roce 1885 jako
odborová knihovna zaměstnanců pošt a telegrafů. Sloužila zřejmě k jejich sebevzdělávání a vůbec k ušlechtilé spolkové činnosti.
Ta nabrala ještě dramatickou podobu
za druhé světové války, kdy se stal jejím ředitelem Josef Mleziva. Tehdy se v ní skladovaly zbraně pro odboj, stejně jako nacisty
Termín „vorař“ je drsné české slovo,
do světových jazyků nepřeložitelné. Chlapům
na vorech se říkalo plavci a vorem se nazýval
vorový pramen. Plavci poražené kmeny
v lese odvětvili, zbavili kůry a dovezli k řece
na vaziště. Práce na vorech začínala již v zimě,
kdy se kácely stromy a z malých smrčků byly
po napaření točeny houžve, kterými se pak
na vazišti svazovaly vorové tabule za pomoci
dřevěných kolíků. Přední konec voru se spojoval pomocí vařin (smrkové tyčky) a zpevňoval se jochy (příčné klády). Zadní konec
voru byl svázán houžvemi a stažen pomocí
příčné klády. To už bylo na jaře, když z řeky
odešly ledy. Spojené vory, čili pramen, byly
běžně dlouhé až 150 m a široké 5–6 metrů.
První vor v prameni se nazýval předák, druhý
slabák a třetí zadák. Když bylo vorů víc, nazývaly se ještě přední a zadní šrekovej. Celý
pramen se udržoval v rovnosti pomocí rozvor
spojujících jednotlivé tabule a řídil se pomocí
vesel. Na předáku byla dvě vesla vpředu (rudlata) a jedno v jeho zadních patrech (veslo
ve slabejch). Na zadáku bylo jedno veslo
(opačina).
V čele vorařské party stál vrátný, který
prošel zkouškami a zodpovídal za celkovou
bezpečnost voru. Musel být z party nejzručnější, nejzkušenější a musel znát řeku.
Osádka voru se skládala obvykle ze čtyř
plavců. Šťastné splutí pak parta oslavila
v plavecké hospodě; v Praze to bylo především v Podskalí. S vory má mnoho společného i křižovatka v místech dnes zaniklé
čtvrti Podskalí s názvem Výtoň. Z každého
voru se totiž vybíralo clo, po dlouhá staletí
placené v naturáliích, a to tak, že se vyťala
z voru určitá část kmenů, nazývaná výtoň –
odtud název křižovatky a dnešní tramvajové
zastávky.
JAN DVOŘÁK
V ÝR O Č Í M Ě S Í C E
ČERVNA
3. 6. 1745
Před 275 lety se narodil botanik,
mecenáš a humanista Josef
Emanuel hrabě Canal
de Malabaila, zakladatel zaniklé
zahrady Kanálka
10. 6. 2015
Před 5 lety zemřel bojovník proti
nacismu Vladimír Kotinský,
čestný občan Prahy 2, autor
knihy o Pražském povstání
12. 6. 2010
zakázané knihy. To byla ještě umístěná na Senovážném náměstí.
Po válce přesídlila do Radiopaláce na Vinohradské třídě, tehdy také spojila své jméno se
jménem básníka Petra Bezruče, zjevně z toho důvodu, že básník byl hrdým příslušníkem pošťáckého cechu. Knihovna tehdy zasílala básníkovi
zdravice, ovšem on sám ji zřejmě nikdy nenavštívil. Zato propůjčil knihovně svůj znak – ještěra dýmkou, který byl na papírových průkazech knihovny ještě na začátku 21. století.
Bezruč sám sebe charakterizoval právě jako nevrlého starého ještěra s kuřáckým návykem.
S nevrlým bardem kontrastuje skutečnost, že už
v poválečných letech knihovna začala organizovat čtenářské přednášky a besedy.
Z Radiopaláce se knihovna přestěhovala
do Národního domu na náměstí Míru (tehdy
Ústředního kulturního domu železničářů). Důvodem bylo zřejmě to, že se po válce dostala
pod správu Svazu odborových zaměstnanců
v dopravě. Na náměstí Míru začala její pravidelná spolupráce se školami. V roce 1996 se
stala obecní knihovnou Prahy 2 a přestěhovala
se na Korunní třídu. Tam ji ovšem v roce 2006
navštívili lupiči, kteří odcizili počítače. Knihy nechali na pokoji, jako by se od doby, kdy se zakazovaly, změnila jejich důležitost. Totiž, ne tak
docela. Knihovna na Vinohradech se ve svém
nynějším působišti zaměřuje na bohatou činnost pro veřejnost, zcela v souladu se současnými trendy, které pojímají knihovnu jako komunitní a kulturní centrum. Z jejích více než tří
tisíc kmenových čtenářů jsou zhruba polovina
děti, fond se blíží šedesáti tisícům titulů
a během jednoho roku se uskuteční přibližně
padesát tisíc výpůjček. Zásluhou zdejšího týmu,
jehož součástí je i básník Robert Wudy, se zde
konají také profilované večery současné prozaické a básnické literatury.
Knihovna na Vinohradech nepatří do sítě
Městské knihovny v Praze, ale mezi knihovny
jednotlivých městských částí. V Praze jich je
na čtyřicet, ovšem jen dvě, včetně Knihovny
na Vinohradech, mají právní subjektivitu.
MAREK TOMAN, SPISOVATEL
Před 10 lety zemřel divadelní
historik a kritik František Černý,
čestný občan Prahy 2
17. 6. 1960
Před 60 lety zemřela Růžena
Nasková, herečka a spisovatelka
18. 6. 1942
Před 78 lety v boji s nacisty
zahynuli v kostele sv. Cyrila
a Metoděje parašutisté ukrytí
po útoku na Reinharda Heydricha
27. 6. 1950
Před 70 lety byla komunisty
popravena Milada Horáková,
právnička, politička, bojovnice
za práva žen, symbol odporu
proti totalitě
27. 6. 1945
Před 75 lety zemřel Emil Hácha,
právník, politik, prezident
pomnichovské Česko-Slovenské
republiky a státní prezident
protektorátu
ZDROJ: ENCYKLOPEDIE PRAHY 2
K
byla tehdy významnou složkou plavby a sloužila nejen dopravě palivového a stavebního
dříví, ale i dopravě zboží, především soli. Jen
do Prahy bylo např. v roce 1709 připlaveno
po Vltavě na 4500 vorů s 432 tisíci tun dřeva.
Maxima bylo dosaženo v letech 1890–1910
(ročně 500 000 m3 dřeva). V té době vznikla
v Podskalí i profese hlídač vorů, mezi nimiž vynikala i jedna žena – paní Hájková. V Praze většina dřeva končila a odvážela se ke zpracování.
Zbytek se převazoval a plul dál, hodně toho
bylo do Německa. Zánik voroplavby začal
stavbou první přehrady na Vltavě. Řeka se
s posledním normálním vorem rozloučila
12. 9. 1960 na přehradě Orlík, když poslední
vory propluly Prahou v roce 1947.
13