8

TÉMA

ČÍSLO 11 – LISTOPAD 2020

Místa v Praze 2 spojená se

17. listopadem 1989

Proč si připomínáme 17. listopad

Byt Václava Bendy, Karlovo nám.

V bytě chartisty se plánovala studentská demonstrace, která rozžehla sametovou revoluci.

Na pozvánce stála výzva, aby si každý vzal s sebou

květinu. „Chceme se aktivně přihlásit k ideálům

svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali

své životy (míněny protinacistické demonstrace

28. října 1939, při nichž přišel o život student Jan

Opletal – pozn. red.). Neboť i dnes jsou tyto ideály

vážně ohroženy a my se nechceme dát zahanbit

svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před

50 léty odvážně vystoupili,“ stálo na pozvánce

na demonstraci. Demonstrace byla překvapivě

povolena, místo Václavského náměstí však

na Albertově. Byt Bendových byl útočištěm lidí

z disentu.

Hlávkova kolej, Jenštejnská ulice

Svátek 17. listopadu je především připomínkou dvou generací vysokoškolských studentů

a jejich odporu proti totalitnímu režimu, který každá po svém podstoupila. Historické události

z let 1939 a 1989 jsou přímo spojené s místy nacházejícími se na území městské části Praha 2.

N

a pražském Albertově se 15. listopadu

1939 uskutečnil pohřeb medika Jana

Opletala, který byl 28. října 1939 postřelen

do břicha během protinacistických demonstrací v centru Prahy. Na následky tohoto

zranění zemřel 11. listopadu 1939. Poslední

rozloučení, kterého se zúčastnily tisíce

studentů, se stalo manifestací odporu proti

okupaci. Nacisté se pomstili uzavřením

českých vysokých škol, odvlečením více než

1200 studentů do koncentračních táborů

a popravou devíti představitelů studentských

organizací. Tradičně bývají tyto kruté události

připomínány u Hlávkových kolejí, kde bydlel

Jan Opletal a odkud byla 17. listopadu 1939

odvlečena do Sachsenhausenu část studentů.

Při příležitosti druhého výročí těchto

tragických okolností byl v Londýně na zase-

dání Mezinárodní studentské rady vyhlášen

17. listopad jako Mezinárodní den studentstva. O půlstoletí později se na Albertově sešli

na památku svých předchůdců studenti,

z nichž se někteří po několika hodinách stali

obětí brutálního zásahu bezpečnostních

složek na Národní třídě. Tato tragická událost

se stala příslovečnou poslední kapkou, kterou

přetekl pohár trpělivosti většiny společnosti

s komunistickým režimem.

V letošním roce si 17. listopadu připomeneme ještě jedno výročí, které je rovněž

spojené se studenty. Před šedesáti lety byl

v podzemí pankrácké věznice oběšen poslední protikomunistický odbojář Vladivoj Tomek,

který 16. prosince 1952 jako student gymnázia přepadl se třemi vrstevníky vojenskou

hlídku, jíž chtěli sebrat samopaly. Mladíci při

přestřelce vedle Nových židovských hřbitovů

jednoho z vojáků zastřelili a dalšího těžce

zranili. Tomek, který v letech 1949–1953

studoval gymnázium v Truhlářské ulici

v Praze 2, plánoval také různé odbojové akce,

včetně výbuchu v budově ÚV KSČ. Zatčen byl

v roce 1959. Jeho poprava se odehrála

ve stejný den, kdy byl změněn státní znak.

Místo královské koruny tehdy dostal český lev

pěticípou hvězdu. Vladivoj Tomek nemá hrob,

jeho popel byl podle pramenů patrně zničen.

Jeho památku připomíná pouze pamětní

deska v domě v ulici Dukelských hrdinů

v Praze 7, kde bydlel se svojí matkou. Pravidelně se zde 17. listopadu koná již řadu let

pietní vzpomínka na statečného odbojáře.

Letos začne v půl dvanácté.

PETR BLAŽEK, HISTORIK

Studentské svátky na Albertově budou letos jiné

V letošním pandemickém roce je bohužel velmi obtížné organizovat jakékoliv studentské připomenutí výročí 17. 11. To je státní svátek, který je přímo pupeční šňůrou spojen s Albertovem a se studenty. V roce 1939 to byli studenti, kteří byli obětí nacistické agrese, v roce 1989 to zase byli studenti, kteří se na Albertově a pak v celé Praze postavili komunistické zlovůli. Je důležité, že tento

státní svátek si právě studenti mimořádně připomínají. Vždyť současná generace vysokoškoláků se

narodila někdy okolo roku 2000 a výročí 1989 je pro ně vlastně dávná minulost a prehistorie.

P

rávě proto se na Albertově

studenti setkávají a připomínají si události roku 1939 a především

roku 1989. Studenti Přírodovědecké fakulty již několik let pořádají

diskuzní setkání na fakultě, kam

zvou své současné pedagogy, kteří

v roce 1989 byli u toho jako

studenti. Výměna informací,

zkušeností, zprostředkování

tehdejších pocitů, ale i popis reality

všedního dne z pozdního totalitního období umožňuje mnohem

autentičtěji pochopit a poznat

tehdejší dobu i nástroje moci

a zvůle vládnoucí diktatury.

Studenti se velmi zajímají právě

o osobní příběhy, o drobné

maličkosti každodenního života

studentů v 80. letech a neznají

důvody nebo atmosféru té doby,

kdy jsme byli studenty my.

V roce 2019, tedy v roce

30. výročí, se ve velké aule

Přírodovědecké fakulty konala

diskuze s názvem Zapomínáme!

se zástupci studentů té doby,

kteří byli ve stávkovém výboru

Přírodovědecké fakulty nebo kteří

se v průběhu sametové revoluce

zapojili do veřejného dění

a mnozí následně i do politiky.

Diskutovat loni přišli bývalí

studenti Přírodovědecké fakulty

Alexandr Vondra, Michaela

Marksová-Tominová, Neela

Winkelmann-Heyrovská, Jan

Kára, Jan Černý. Diskutovat přišel

také jeden z vůdců studentské

stávky Martin Mejstřík a prorektor

Jan Konvalinka. Plná aula nostalgicky vzpomínala na revoluční

dny a přítomní studenti nevěřícně kroutili hlavami, když se

dozvěděli, že zprávy a informace

se šířily ústně, a ne po sociálních

sítích, mailem nebo telefonem.

Kromě této velké akce se také

na Albertově koná pravidelný

koncert pro studenty, kdy na místě, kde v roce 1989 začínala

sametová revoluce, stojí pódium

a Albertov se nadšeně raduje

se zpěváky známých hudebních

skupin, které rády na tomto

legendárním místě vystupují.

K pamětní desce, kterou radnice

Prahy 2 umístila na fasádu

Přírodovědecké fakulty „Kdo, když

ne my, kdy, když ne teď“, se

kladou nejen oficiální věnce

institucí sídlících na Albertově, ale

také mnoho svíček, květin

a dalších drobností na připomínku a poděkování všem, kteří se

podíleli na pádu totality.

Jsme na Albertově všichni

velmi rádi, že se toto místo

nestalo (až na jeden fatální omyl

prezidenta Zemana) místem

oficiálních a formálních oslav, ale

že je to místo neformálního

setkávání, které patří studentům.

V roce 2020 bohužel akce

a oslavy „nejstudentovatějšího“

státního svátku zmizely v covidové mizérii. Nouzový stav a omezení studentských aktivit a akcí

neumožňují pořádat žádné

společenské akce a happeningy,

a nebude tak možné důstojně

spolu se studenty oslavit tento

den. Uznejte sami, že virtuální

on-line oslava není nejlepší

nápad. Přesto věřím, že po skončení restriktivních omezení se

Albertov znovu vrátí studentům

a že bude možné zase připomínat, proč se právě studenti

bouřili jak v roce 1939, tak

i v roce 1989.

Z PRÁZDNÉHO ALBERTOVA

TEXT NAPSAL RADIM PERLÍN,

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA UK

Vysokoškolská kolej ČVUT, pojmenovaná po mecenáši Josefu Hlávkovi, jenž zde zřídil ubytování

pro chudší studenty. Právě zde bydlel Jan Opletal,

smrtelně zraněný při demonstraci 28. října 1939.

Nacisté Hlávkovu kolej stejně jako vysoké školy

zavřeli, studenty pozatýkali a mnohé z nich poslali

do koncentračních táborů. Je to jedno z pietních

míst při oslavách 17. listopadu.

Patologický ústav

(Hlavův ústav) na Albertově

Jedna z mnoha budov v univerzitním Albertově je

pojmenována po lékaři a patologovi Jaroslavu

Hlavovi. Právě odtud se 17. listopadu 1989 vydal

mohutný studentský průvod, k němuž se cestou

přidávali další a další lidé. Na Albertov dorazilo

podle odhadů 15 tisíc lidí. Měli vlajky a transparenty s hesly Máme toho dost, Jakeše do koše.

Po několika projevech se průvod vydal na cestu

historickým centrem, která skončila krvavým

zásahem na Národní třídě.

Slavín na Vyšehradě

Studentský průvod se vydal podle plánu k hrobu

Karla Hynka Máchy na Vyšehradě. Lidé cestou

zapalovali svíčky, nálada byla euforická. Průvod se

vydal z Albertova k ulici Na Slupi, dále Přemyslovou

a Slavojovou do Lumírovy ulice. Ulicí V Pevnosti se

dostal do prostoru Vyšehradského hřbitova.

U Máchova hrobu zpívali písně a státní hymnu,

na hrob položili květiny. Pietní akt v 18 hodin končí,

nikomu se ale domů nechce. Pokračují Vyšehradskou ulicí do centra. Už ve Vyšehradské ulici narazí

na policejní kordon, dav ho ale protrhne. Tou

dobou už je na Karlově náměstí připraven pohotovostní pluk se štíty a bílými helmami. To je však nic

ve srovnání s tím, co se později stalo na Národní

třídě. Těch několik hodin změnilo naše dějiny.

Pamětní deska na Albertově

Je umístěna na albertovském děkanátu Přírodovědecké fakulty UK, přibližně v místech, kde

17. listopadu 1989 stálo řečnické pódium. Stojí

na ní: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď! a datum

památného dne. Za inspirátorku hesla je považována Květoslava Morávková, absolventka geobotaniky Přírodovědecké fakulty UK. Autorem desky

je Slovák Peter Oriešek, též autor busty Václava

Bendy na Karlově náměstí. Desku nechala na své

náklady instalovat městská část Praha 2. Radní

Prahy 2 v čele s tehdejším starostou Michalem

Baschem a místostarostkou Janou Černochovou

vybrali nadčasové heslo.

KLA