Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 4

4

ČÍSLO 8 – SRPEN 2018

Téma měsíce

V letech končících osmičkou se za posledních sto let v této zemi událo dost změn, které nadlouho poznamenaly osud

jejích obyvatel azměnily chod dějin. Začalo to pádem habsburské monarchie aosamostatněním Čechů aSlováků vroce

1918, což je vesměs vnímáno jako pozitivní změna. Pak už ale přišlo jen několik posobě následujících pohrom. Mnichovská

zrada vroce 1938, Únor 1948, kdy bylo totalitnímu režimu pod jinou značkou dopřáno dalších čtyřicet let, smalou pauzou

nakonci let šedesátých. Rok 1968 má pochopitelně nejvíc pamětníků. Prožitá traumata zůstávají nadobro vpaměti,

ikdyž je převálcovalo půl století jiných událostí. Osobní vzpomínky nazmar nadějí tohoto národa mají mnohem silnější

výpovědní hodnotu, než historická fakta. Také proto jsme uspořádali soutěž „osmičkové roky“ aděkujeme zavšechny

příspěvky, které knám doredakce došly. Ať už to jsou příběhy, fotogra e nebo dětské kresby. Jak jsme slíbili, stanou se

součástí publikace „Jsme s vámi, buďte s námi“, kterou městská část právě připravuje kvydání. Redakce vybere výherce

všech tří kategorií a ti budou odměněni při slavnostním zahájení Vinobraní naGrébovce v sobotu 21. září.

Atady je malá ochutnávka.

Osmičkové roky ve vzpomínkách a představách Soutěž vrcholí

Ráno 21. srpna roku 1968 mne něco vy-

trhlo ze spánku. Byl to zapnutý radiopři-

jímač vevedlejší kuchyni apláč žen. Ač

rozespalý, snažil jsem se zaposlouchat

avnímat vsedě naposteli. „… aokupač-

ní vojska států Varšavské smlouvy stále

přecházejí naše hranice asměřují dovnit-

rozemí,“ znělo zrádia.

Vkuchyni, vevesnické chalupě urádia,

seděli moji rodiče a naši vzdálení pří-

buzní, ukterých jsme byli nadovolené

vOrlických horách. Přišel jsem mezi ně

aslyším: „Právě nás obsazují cizí vojska.“

Dotoho zvoní telefon. Volali odhranic

vhorách, že polská vojska právě překro-

čila hranice amusí jet kolem nás vKun-

valdě. Vyběhli jsme na blízký kopec

a v dálce byla skutečně vidět oblaka

prachu, který rozvířila vojenská kolona.

Hranice překročila mimo přechod

(vblízkém okolí se ani žádný nenacházel)

a na okresní silnici přijela po lesních

apolních cestách. Uplynulo asi pět mi-

nut akolona byla pod námi, směřovala

do nitra Čech. Po jejím průjezdu jsme

teprve šli nasnídani.

Noviny, až nadeník Pochodeň, nebyly

ksehnání žádné, atak se stále poslou-

chal rozhlas. Jedno srpnové odpoledne

jsem navypůjčeném kole vyrazil smíst-

ními lidmi na svahy hrabat seno. Před

obědem jela další polská kolona a již

z dálky byla slyšet střelba z kulometů.

Díval jsem se ze stráně na obrněné

transportéry pomalované bílým pru-

hem, v horních poklopech byli vojáci

astříleli naslepo dovzduchu. Načelech

kolových transportérů byly upevněny

kytice lučního kvítí. Zalehl jsem dotrá-

vy adíval se nasilnici, kde asi třicet me-

trů ode mne jela střílející kolona. To vše

nejspíš mělo znamenat, že přijíždí smí-

rovými úmysly. Když přejela, vzal jsem

jízdní kolo aujížděl zarodiči dochalu-

py. Nasilnici jsem potom našel nějaké

papíry, které jsem si schoval napamát-

ku. Bylo to jakési smuteční oznámení

(parte) oskonu přátelství Čechoslováků

se Sověty, pak dopis pro náš lid, jak by

se měl zachovat v těchto těžkých

dnech, ataké zpráva ztiskové konferen-

ce šéfredaktorů listů spředsedou vlády

Ing.Černíkem, která mi vlastně vysvětli-

la, oč jde. Jinak mne politika vůbec ne-

zajímala, měl jsem své klučičí starosti.

Protože bylo nutné, abych opět zasedl

dolavic základní školy vPraze arodiče

šli do práce, museli jsme

odjet z Orlických hor, což

nebylo vůbec snadné. Vla-

ky měly zpoždění a ten

náš pochopitelně taky. Jeli

jsme ze Žamberku, který

byl pomalován nápisy od-

suzujícími okupaci. Všude

poničené směrovky, aby

okupační vojska byla zma-

tena vpostupu dovnitrozemí.

Blížilo se září avPraze už bylo po„boji“.

Dne 21. srpna 1968 tady zahynulo mno-

ho lidí. Občas přejela poměstě menší

kolona sovětských vojenských vozidel.

Poprvé jsem je viděl vBělehradské ulici

anaTylově náměstí avšude si vojáci vy-

nucovali přednost v jízdě. Mluvilo se

o škodách napáchaných cizími vojsky,

atak jsem chodil poměstě asledoval

jeho stav. Nepěkně působil pohled

narozstřílenou fasádu Národního mu-

zea na Václavském náměstí. Prý snad

odtud někdo ze vzduchovky na oku-

pační vojáky vystřelil aoni ho „pokropi-

li“ ze samopalů, jak se aspoň tehdy říka-

lo. Depresivně působil ipohled naroz-

bité a vypálené domy naVinohradské

ulici urozhlasu. Podle zničených domů

a stromů jsem si v dětské hlavě dělal

obrázek, jak to tady asi muselo vypadat,

když já vklidu hrabal seno nastráních

Orlických hor. Také jsem si zakoupil

ustánku naulici několik fotogra í zdra-

matického dne 21. 8. 1968, národní tri-

koloru aněkolik odznaků (státní vlajku,

portréty Svobody aDubčeka). Další den

se muselo doškoly a my žáci si hned,

ještě naškolní chodbě, vyměňovali zá-

žitky ze srpnových okupačních dnů

a zjišťovali, kdo nedorazil z venku

doPrahy kvůli vojenským akcím.

Sovětská vojska cestou naPrahu zaba-

vovala automobily zvojenského icivil-

ního sektoru, ato především vprvních

hodinách invaze. Vojenská vozidla čes-

koslovenské armády byla zabavována

pravděpodobně mimo kasárna, někde

nasilnici či naulici. Těch ale bylo mimo-

řádně málo. Mnohem více sovětská ar-

máda zabavovala různé podnikové ná-

kladní automobily. Nejčastěji typy Ško-

da 706 Liaz, Praga S5 ajako perličku je

možné uvést, že Sověti ukořistili istarou

porouchanou Pragu RN, kterou táhl

tank T-55. Důvodem zabírání vozidel

byla malá mobilita sovětské okupační

armády. Kapacita invazních transport-

ních letounů An-12 byla plně vytížena

přepravou mužstva a bojových pro-

středků ana ty dopravní jim nezbýval

prostor. Cesta kjejich cíli ovšem nebyla

jednoduchá, téměř na celém území

Československa byly přesměrovány,

odstraněny nebo přemalovány směrov-

ky nakřižovatkách silnic ivulicích měst.

Také se objevovaly nové cedule snápi-

sy ašipkami směr: Moskva, Kyjev, Varša-

va, Budapešť, Leningrad…

Počty sovětské letecké techniky, nasa-

zené do invaze, byly mohutné. Podle

údajů zpravodajské správy generálního

štábu čsl. armády se naletištích, využí-

vaných čsl. vojenským letectvem, prav-

děpodobně nacházelo 639 letounů

společně s blíže neuvedeným počtem

vrtulníků. Nezjištěný počet letadel An-

12 se ještě vyskytoval naletištích vBra-

tislavě apražské Ruzyni.

Vojáci invazních vojsk neměli zpočátku

pobyt nanašem území snadný. Lidé jim

dávali najevo antipatie. Někteří ani ne-

věděli, kde jsou aproč tu jsou (domní-

vali se např., že jsou už vzápadním Ně-

mecku nebo nacvičení). Neměli kde se

vyspat, umýt, najíst. Jak to asi pojejich

odjezdu vypadalo vmístech jejich no-

cování, si každý dovede představit. Cizí

armády (polská, bulharská, východoně-

mecká, maďarská) se ponějakém čase

vrátily zpět domů nasvá území, ale po-

četné skupiny sovětských vojsk vČes-

koslovensku zůstaly. Některé útvary

naší armády se musely ze svých kasá-

ren přestěhovat jinam a uvolnit místo

Sovětům. Než se tak stalo, byla sovět-

ská vojska uhnízděná, kde se dalo:

na ulicích, v lesích, na letištích, podél

silnic apod.

Odtéto doby sovětská okupační vojska

zůstala nanašem území až dopoloviny

roku 1991, což je v podstatě doba,

zakterou vyspěje jedna generace.

Jan Dvořák

Bylo pět hodin ráno, když zazvonil tele-

fon. To mě vzbudilo, ale stejně jsem měl

zachvíli vstávat achystat se navlak. Měl

mě odvézt – coby studenta prvního roč-

níku elektroprůmyslovky (chtěl jsem jít

naúplně jinou školu, ale rodiče byli silnější)

– doKněževsi uRakovníka nachmel. Te-

lefon zvedla máma apodivuhodně dlou-

ho doněj mlčela. Pak se rozbrečela aza-

věsila.

„Spi dál, nikam nepojedeš. Jsme obsazený.

Jsou tu ruský tanky,“ vzlykala. Byla středa,

21. srpna 1968. Mně bylo 15 let a23 dny.

Amůj život se vydal úplně jinou cestou,

než nakterou se asi měl původně vydat.

Byla to pro mě nečekaná facka. Velkej

brácha navojně vLitoměřicích pod Ra-

dobýlem (tehdy to ještě nebyl hajzl aba-

chař), máma brečela kvůli tomu. Malej

brácha byl ubabičky navenkově, ségra

L., moje odeset minut starší dvojče, byla

stejně jako já vPraze. Měla jet nachmel

jinam, jen opár kiláků vedle, aasi odva

dny později. Opolitice jsem tehdy nevě-

děl nic, ale bylo mi jasný, že tohle teda

vpořádku není. Co je komu dotoho, co

se tu děje? Rusákům? Rázem jsem je za-

čal nenávidět aktomu iruštinu.

Táta hned v těch pět ráno hysterčil, že

musí dopráce aže nepojedou tramvaje.

Kolem šestý vypad zbytu avydal se pěš-

ky po Černokostelecký, po který straši-

delně rachotily tanky jeden za druhým,

přes Vinohradskou (tedy spíš přilehlýma

ulicema) směr Václavák a pak do Vladi-

slavky, kde tehdy pracoval vkrejčovským

družstvu Moděva. Když se začalo uMu-

zea střílet – jak vyprávěl večer – upaloval

průchodama přes Blaník až do Štěpán-

ský. Já aL. jsme hned ráno po dohodě

s mámou vyrazili na nákup základních

potravin, protože doma žádné zásoby

nebyly. Vefrontě nabrambory uzeleniny

vKrátké ulici jsme dělali, že se neznáme,

abychom oba dostali pět kilo brambor.

Nad hlavami nám hučela těžká nákladní

letadla, která se řadila z husího letu

dohusího pochodu napřistání vRuzyni.

Máma se strašně bála, že se nám něco

stane. Objevili se první mrtví urozhlasu,

nikam jsme vlastně nesměli. Atak jsme –

já aL. – měli první brigádu: chodili jsme

s mámou do práce a v planogra ckým

oddělení jsme množili na odporným

čpavkovým stroji plány pro budování so-

cialismu s lidskou tváří socialistickýho

podniku Inženýrské a průmyslové stav-

by. Pak začala škola.

Veškole to bylo super. Vůbec se neučilo,

byla nás tam půlka – zbytek byl nachme-

lu (někteří přeci jen odjeli). Školu řídily ma-

řeny ze čtvrťáku.

„Nazdar bažanti, dneska se neučí, ale stáv-

kuje. Prostě dneska je stávka. Zamknem

školu adodvanácti nepude ven ani noha.

Jinak si dělejte, co chcete,“ řekl nejvyšší ře-

ditel stávky svlasy popás.

„Dobře,“ souhlasil skutečný ředitel školy

Dvořák. A tak to trvalo, dokud nepřijeli

ostatní spolužáci zchmelu. Byla to krás-

ná idivně hnusná doba.

VJečný jsme neměli jídelnu, mohli jsme

chodit do Moravský na učňák, nebo

doKřemencový nachemickou průmku.

Vlednu 1969 jsem přestal chodit sdalší-

mi čtyřmi pěti kluky naobědy doMorav-

ský, protože tam naučňáku odporně va-

řili, azačali jsme chodit doKřemencárny.

Pak jsem chodil naVáclavák natramvaj.

Večtvrtek 16. ledna nás naVáclavák ale

nepustili policajti. Nevěděli jsme, co se

stalo, ale byla to hrozná věc. Ten den při-

šel kekašně pod rampou Národního mu-

zea Jan Palach, polil se benzínem azapá-

lil. Poznamenalo mě to nacelej život.

Petr Tomíšek

V roce 1968 jsem byla přijata na FF UK

a v létě jsem měla zajímavou brigádu.

Pracovala jsem vsekci ubytování Čedoku

(tehdy vPanské ulici). Ubytování tam teh-

dy hledali hlavně členové německých ro-

din z rozděleného Německa, kteří se

mnohdy pomnoha letech znovu setkali.

Pamatuju si, že tam několik dní před oku-

pací přišel člověk zRakouska apřinesl ně-

jaké noviny, kde napřední straně byl ob-

rázek Pražského hradu, nakterý mířil tank

srudou hvězdou, aptal se, jestli se nebo-

jíme, že se to stane. Nám mladým to při-

šlo tehdy směšné. No azaněkolik dní už

bylo všechno jinak. Moje brigáda skonči-

la, ale měla jsem pocit, že musím něco

dělat, ašla jsem nadalší brigádu nachi-

rurgické oddělení donemocnice naKar-

lově náměstí – uklízela jsem aroznášela

jídlo. Tehdy tam byli ipostřelení lidé. Ok-

na chodby chirurgie vedou přímo dopar-

ku naKarlově náměstí. Atam byl několik

dní ruský vojenský tábor. Bohužel jsem

tenkrát neměla foťák, takže to nemohu

doložit. Tábor poměrně rychle odtud

zmizel, netuším, kolik dní to bylo. Odté

doby marně pátrám, jestli tuhle fotku ná-

hodou někdo neudělal. Už jsem toho

prohledala dost anikde není knalezení.

Dokonce si nato prakticky nikdo nevzpo-

míná. Loni jsem ale dělala nějakou vy-

cházku pro Prahu 2, atam mi to jedna pa-

ní potvrdila, takže jsem si to opravdu ne-

vymyslela. Ajsem moc zvědavá, jestli se

najde ještě někdo stouto vzpomínkou…

Jinak jsem potom zažila demonstraci

orok později naVáclavském náměstí islz-

ný plyn. To mám zase spojeno shrůzným

pokřikem tehdejší policie, kdy nás hnali

ulicí ařvali nanás „los“ a„schnell“. Apak

další demonstrace včetně roku 1989 (tak-

že naNárodní byli idřívější „studenti“). Ale

to už je jiná historie.

Jiřina Chrastilová

Křižovatka Vinohradské a Italské ulice po vzplání ohňů, což odnesly autobusy MHD

Foto: archiv J. Dvořáka

21. srpen 1968 a další dny

Vzpomínka na smutný rok 1968

Jizva na duši pro celý život

Malé vítězství v beznaději – Češi zapálili

několik ruských tanků na Vinohradské

Foto: archiv T. Veselého

Před budovou Československého rozhla-

su 21. 8. 1968 Foto: archiv J. Dvořáka