Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

5

ČÍSLO 8 – SRPEN 2018

Téma měsíce

Bratříčku, zavírej vrátka, tato noc nebude krátká

„Huú, huúú, huúúú…“ Hukot, hukot

azase hukot... Co to je, co se to děje? To

jsou letadla? Jsou první noční hodiny

středy 21. srpna 1968.

V našem bytě na Vinohradské se po-

stupně všichni probouzíme. Ještě je

noc, hodina či dvě popůlnoci… Vyklá-

níme se z oken a díváme se vzhůru

na oblohu. Nad námi nad domy řvou

aburácejí motory obřích, nízko letících

velkých dopravních letadel. Přelétávají

nad našimi střechami směrem kletišti

v Ruzyni. Jedno letadlo hučí za dru-

hým, aje to právě tato pravidelnost je-

jich přeletů, která je děsivá! „Huú, huúú,

huúúú…“ A další přelet a další a další

a další… Naší tmavou ulicí jede taxík

ajeho klakson naplno houká. Pochvil-

ce další auto aopět ijeho řidič houká

jako blázen.

Copak se všichni zbláznili?

Postupně se rozsvěcují světla vdomech

naproti. Zanedlouho všechna domovní

okna všude svítí acelá Vinohradská ulice

je vzhůru.

Táta zapíná rádio usvé po-

stele. My pak shrůzou slyšíme neustále

opakovanou zprávu hlasatele ovstupu

zahraničních vojsk: „Včera dne 20. srpna

1968 okolo 23. hodiny večer překročila

vojska Sovětského svazu, Polské lidové

republiky… Stalo se to bez vědomí presi-

denta republiky, předsedy vlády… Naše

armáda, bezpečnostní síly nebo lidové

milice nedostaly příkaz bránit vlast.“

Běhá mi mráz pozádech. Dodnes, když

si naono noční probuzení vzpomenu,

cítím ono tehdejší zamrazení. Tak to

přece jen provedli!

Tramvaje ráno jezdit vůbec nezačaly.

Pokládám však za svou povinnost se

dostavit dopráce. Zdomu tak pěšmo

vyrážím na 5 km dlouhou cestu

doStrašnic. Je teprve něco posedmé,

ale před potravinami se již začínají tvo-

řit dlouhé fronty. Když docházím kOl-

šanům, slyším blížící se hřmot tanko-

vých motorů. Panebože, tak oni už jsou

istanky jedoucími odhranic skutečně

tady vPraze… Takhle brzo!

Proti mně snad nekonečná kolona so-

větských tanků podél hřbitovních zdí

míří docentra města. Zatanky následu-

jí ženijní vozidla, na autech zahlédnu

i složené pontony. Patřím zatím mezi

pár prvních ranních chodců, kteří shrů-

zou sledují tento invazní předvoj vojsk

Varšavské smlouvy. Z práce jsme

po chvíli vzrušeného debatování zase

všichni odešli. Nikdo nevěděl, co se bu-

de dít, nikdo nedává jasné instrukce.

Jen jsme se domluvili, že se zítra vto-

várně opět sejdeme. Nazpátek domů

na Vinohrady přirozeně opět pěšky.

Oproti ránu se obrázek nanaší hlavní

ulici však již výrazně změnil. Tanky

naVinohradské třídě obsadily její důle-

žitější křižovatky ateď tam jako železná

monstra stojí. Jednotlivé stojící tanky

jsou ale všude obklopeny hučícími da-

vy Pražanů. Všichni se najednou snaží

mluvit rusky.

„Ukažte jim to! Koukejte, tohle … zlaté

prsteny jsme dobrovolně dávali státu!“

Lidé ukazují své prstýnky ařvou navy-

děšené vojáčky na tanku. „Počemu vy

prichodili?“ snažím se také vést diskusi

svojáky natancích. Sovětští vojáci jsou

výhradně jen na tancích, mimo ně se

nevyskytují. Vyděšený mladý voják se-

dící natanku svírá svůj samopal. Rozha-

zuje rukama a odpovídá mi, že neví,

proč tu je.

„Znáješ, kde ty nachodíš sa?“ ptám se.

„Ja něznaju…“ odpovídá mi, že neví,

kde je.

Páni, on snad ani neví, kde je… Vevěži

tanku se objevuje důstojník. „Přišli jsme

vám napomoc, uvás je kontrarevoluce,“

říká nám. Tak tenhle aspoň ví, kde je,

pomyslím si. Ale jak tak nejistě vyhlíží,

je zřejmé, že už ani on tomu, co vidí, ne-

rozumí. Dav, obklopující jeho tank,

však vodpověď řve, ať se podívá kolem

sebe, kde že je tady nějaká kontrarevo-

luce. Důstojník znejistí a raději zalézá

zpět dotanku. Podobný obrázek vidím

ivšude kolem dalších tanků. Okolo kaž-

dého tanku je hrozen rozčilených Pra-

žanů. Všichni se snaží navojáky mluvit

rusky, mluvit jejich řečí. Někde se vojáci

začínají před rozzlobenými lidmi raději

zavírat dosvých tanků. Začíná to vypa-

dat na invazní  asko. Byť máme holé

ruce, tak jsme vpřevaze, nebo to ty prv-

ní hodiny alespoň tak vypadá. Musí

přece vidět, že to vše je obrovský omyl!

Doma se jen otočím. Naši mají neustále

zapnuté rádio, zněhož se právě ozývá

dramatická reportáž: „Jsou pod okny

našeho rozhlasu. Už přicházejí, slyšíme

střelbu nachodbách… Ať žije svobodné

Československo.“ Poslední slova dozní

a zaznívá hymna Kde domov můj.

Pochvilce pauzy však se oba hlasatelé

opět ozývají. Zřejmě se Sovětům stále

nepodařilo přerušit naše vysílání.

Sbratrem někdy před 11. hodinou vy-

rážíme dolů před rozhlas. Vinohradská

je již přehrazena prvními narychlo vy-

tvořenými barikádami. Jak teď tady

naulici chybí ty překrásné pražské dla-

žební kostky, co tu kdysi bývaly. Ale náš

táta vždy přece říkával, že tu Vinohrad-

skou pod námi asfaltují, abychom jed-

nou nemohli stavět u rozhlasu z dla-

žebních kostek barikády, tak jako oni

vpětačtyřicátém. Ta chvíle pro bariká-

dy je opět tady. Ale to už tu stojí napříč

ulicí dokonce itramvaj – jak ji tam lidé

jen dostali? Přicházíme kbarikádě nad

tunelem u rozhlasu právě v čase, kdy

směrem odVáclaváku přijíždějí sovět-

ské tanky. Stojíme sbratrem ubariká-

dy. Tanky zaváhají však jen chvilku, pak

začnou jejich pásy drtit auta ionu tram-

vaj abarikádu prorážejí. Chybí tu ty po-

řádné dlažební kostky, kdyby byla ulice

zpořádných dlažebních kostek, tak by

to nebylo tak jednoduché, říkám si.

Mám zkušenosti, jsem přece tankista

apřed čtyřmi roky jsem stankem T 34

porážel istromy, když jsem se sním řítil

při výcviku polesní cestě. Ale stankem

dodlažebních kostek, to by tak jedno-

duché nebylo…

Všichni naně řveme ahrozíme holýma

rukama. „Fůj! Hanba!“ Křičíme ařveme

na uzavřené tanky: „Hanba! Fuůj! Fuu-

ůj!“ Slyší však vojáci vtancích naše na-

dávky? Dav sice před pásy jedoucích

tanků prchá, ale když se uzavřené tan-

ky zastavují, tak je hned opět lidi obkli-

čují. Je zde ubudovy rozhlasu naněko-

lik set lidí. Náhle zaznívá ostrá střelba.

Doopravdy slyším svištění kulek. Oni

skutečně do nás začali z tanků střílet!

Ze samopalů donás střílejí ostrými. Ni-

kdy jsem nic podobného nezažil, nikdy

jsem nic takového neviděl anikdy bych

to už znovu zažít nechtěl. Lidé se vdě-

su doslova pošlapávají, když se při

střelbě bezhlavě vrhají dovchodů okol-

ních domů a dveří obchodů. Střelba,

svištění kulek, třeskot rozbíjených

oken, hysterický jekot žen a zděšený

křik mnoha set lidí. Během chvilky je

lidský dav doslova narvaný vokolních

domech aobchodech. Vpár desítkách

sekund je ulice pod rozhlasem prázd-

ná. Zbytek lidí se naulici plazí po ze-

mi… Oproti tankům zůstávám vztyče-

ný stát. Teprve dnes si uvědomuji, že

odsmrti mě tenkrát možná dělil jen ne-

patrný zlomek času. Stojím tam, nehý-

bám se adívám se nalidi ležící aplazící

se pozemi aříkám si, že kvůli nim přece

pozemi nepolezu.

Kmé hrůze vtomto okamžiku zjišťuji,

že se mi můj mladší bratr René během

střelby vtom nastalém zmatku ztratil.

Marně se poněm ohlížím. Zprotilehlé

strany rozhlasu se navíc rovněž ozývá

střelba. Pak náhle se situace ještě více

zhoršuje. „BUM! BUUM!! PRÁSK!!!“ Se-

shora náhle zaznívají obrovské dělové

rány adetonace.

Později se odkamaráda, který tam nad

tím vším bydlel, dozvídám, že lidé tam

na rohu Italské a Vinohradské zapálili

sovětský muniční vůz se střelivem pro

děla tanků. Jak nákladní vůz vzplanul,

sovětská posádka od něj okamžitě

uprchla. Munice teď navoze zahrozi-

vého třesku vybuchuje, rozlétá se

navšechny strany azapaluje tak celou

řadu přilehlých domů. Ulicí dolů knám

se započne valit mohutný oblak kouře

adýmu, který vše zakrývá… Kamarád

Jirka mi později vypráví, že je hasiči

zjejich domu č. 23 zachraňovali cestou

přes střechy domů. Naštěstí se domy

zbloku zrovna opravovaly, atak zevnitř

bloku stálo lešení. Jeho stará babička

utrpěla šok amuseli ji nést. Ze šoku se

už neprobrala aněkolik dní poté naje-

ho následky zemřela. Tak se iona stala

obětí invaze.

Ivo Hudec

Pozn. red.: Druhou část této autentické

vzpomínky, stejně jako další soutěžní

příspěvky, najdete v příštím čísle Novin

Prahy 2.

Srpen ’68 na venkově

Naděje neumírá nikdy

Jako každé léto jsem i léto roku 1968

trávil srodiči nachalupě. Já byl před-

školáček aspartou dětí ze sousedství

jsme lezli pookolních stromech ajezdi-

li nakole. Až do21. 8. 1968. Asi v5 ho-

din ráno nás vzbudila stará sousedka

bušením naokno avoláním: „Vstávejte,

obsadili nás. Honem.“ „Kdo nás obsadil,

paní Tišerová?“ říká moje rozespalá ma-

minka. „Všichni, Rusáci, Němci, Maďaři,

Rakušáci.“ „Když iRakušáci, tak to je dob-

rý!“ komentovala zprávu maminka, ale

přesto si šla pustit pro jistotu rádio.

Pak jsme již sledovali kolony aut, nákla-

ďáků, tanků ajiná pro děti velmi exotic-

ká auta, jak se valí pookresce směrem

dále nazápad.

Postupně jsme zřečí dospělých vytuši-

li, že asi není něco vpořádku, atak, aby-

chom se také zapojili, zalehli jsme

na zahradě za ležící proutěné křeslo

a každá noha – hlaveň – směřovala

k silnici s vojáky a my jsme statečně

zakřeslem hubou pálili naprojíždějící

vozy. Doté doby, než nás maminka za-

hnala s křikem domů. Naštěstí nikdo

zprojíždějících vojáčků naši palbu neo-

pětoval.

Domů jsme se vraceli zchalupy otýden

později a v našem embéčku (Škoda

1000 MB) jsme jeli s rodiči, babičkou

a dědečkem a prababičkou. Prarodiče

si velmi dobře pamatovali, jak vypadala

okupace v roce 1939. Cestou domů

mezi tanky arůzně rozvalenými vojáky

vautě nikdo nepromluvil.

Z jedné tehdy dvanáctitelé holčičky,

která snámi zkřesla – virtuálního kulo-

metu – střílela na projíždějící armády,

se později stala kádrovačka vjednom

velkém severočeském podniku. Jestli-

pak si zapsala dopapírů, jaký měla vro-

ce 1968 vztah kbratrské pomoci?

Radim Perlín

Polesí, hotel Černá louže, koupání vná-

drži před místním krámkem, nádherné

výlety smilujícími rodiči, pod laskavým

dohledem tajnosnubného Ralska ane-

tušenými hlavněmi tanků vpřilehlých

lesích, euforie nadějí, svobody.

„Pavle, okamžitě domů,“ přivolával pu-

bertálního syna silným hlasem plným

strachu soused, příslušník StB, když vy-

stresovaní vojáci vobrněncích ostražitě

zvedali zbraně amířili navše živé ivtak

nenápadné uličce.

Na té hlavní šlo o životy i charaktery.

A ty se měnily. Pomníček obětí brzy

zmizel. Literárky atiskoviny té doby se

ukryly zaskříní, moravští příbuzní emi-

grujících sousedů odvezli unás schova-

ný nábytek adalší osobní drobnosti. Es-

tébák se těšil. Inahokejové zápasy. Jak

to těm hajzlům natře. Jak fanoušky

zmlátí.

Naše příbuzné ipříležitostné návštěvy

dlouhé roky vítal varovný prst na ús-

tech, bezelstný výrok kamaráda, syna

známého spisovatele a disidenta, od-

půrce režimu, že půjde na hnojárnu,

protože... byl násilně utlumen dveřmi.

Nachodbě se opravdu nemluvilo.

Osudové osmičky mého otce architek-

ta se naplnily odeset let později. Nene-

chal se zlomit. Ani zpartajničit. „Zamě

mluví práce,“ říkal. Vždy. Všem. Vpade-

sáti se nemá umírat. Ani člověk, ani svo-

boda.

Pár tátových projektů unás ivzahrani-

čí zůstalo. Vůni prázdnin roku 1968 cí-

tím dodnes. Naděje neumírá nikdy.

Marcela Limprechtová

21. srpen 1968 – pohled z bytu na Vinohradské na první tanky Foto: Ivo Hudec

21. srpen 1968 na Vinohradské třídě Foto: Ivo Hudec

Improvizovaná barikáda v Balbínově ulici Foto: archiv T. Veselého

22. srpen 1968 u sochy sv. Václava Foto: Ivo Hudec

V roce 1968

Ať vypadnou ty myši z našeho domečku!

Myši v uniformách mluvily rusky.

V Rígráku navždy zůstaly vtisky

do asfaltu. Bylo to tenkrát pro kočku.

Můj táta mi tehdy dal čokoládu.

„Až ji sníš, tak všechno pochopíš...“

Velkou skříň tre la jedna myš!

Schovali jsme se pod oknem, vzadu.

Ten sen byl o domě celém jen z lešení.

Na Vinohradské hořela drogerie.

Ve školce jsme se (jako) stříleli.

„Nedělejte to, copak jste šílený?“

A na balkóně morče. Asi to nepřežije.

Zelený tank stojí v rozhlasovém průčelí.

Daniela Vodáčková,

sonet z knihy „Z období prvních řas“