Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 4

4

ČÍSLO 2 – ÚNOR 2018

Prahy

Noviny

2

Téma měsíce

ZVyšehradu na Karlov aneb Zkopce na kopec

Praha odtud vypadá jako mýtické město schoulené vdlani Vltavy, které toužíte obejmout.

Vyšehrad. Každý zná siluetu dvou štíhlých věží baziliky sv. Petra a Pavla, jak se tyčí na

mohutné skále nad Vltavou, na místě opředeném legendami o věštbách bájné kněžny

Libuše, spojeném spanováním několika českých králů. Ale patrně ještě hezčí, než pohled na

Vyšehrad, je pohled zVyšehradu. Atak naše putování za nekrásnějšími památkami Prahy 2

začíná právě tady.

Putování za pamětihodnostmi Prahy2

Nad Prahou se tyčí hrad, je to slavný

Vyšehrad

Nevšedních míst svyhlídkami je na Vyše-

hradě několik. „Mám slabost pro chrám

karlovský, ale i pro Apolináře, obě ty siluety

při pohledu zVyšehradu jsou nesmírně dra-

matické a nenahraditelné,“ řekl našemu

měsíčníku spisovatel Miloš Urban, který

se zlásky kPraze 2 vyznal knížkou Sedmi-

kostelí.

My ale začneme naše putování u novogo-

tické vyšehradské baziliky. Od svého za-

ložení kolem roku 1070 knížetem Vratisla-

vem II. postupně prošla několika úprava-

mi. Naposledy ji upravil do současné po-

doby v19. století Josef Mocker a František

Mikš. Vpravé lodi baziliky zve kzamyšlení

a modlitbě Obraz Vyšehradské madony,

odedávna nazývaný Madona dešťová.

K cennému deskovému obrazu se váže

stará lidová legenda. „Zastavení zde vybíd-

ne knavázání na víru, naději a lásku kJeží-

šově matce, kterou zde vmodlitbě prožívaly

nespočetné generace před námi,“ říká

probošt Vyšehradské kapituly Mons. Aleš

Opatrný. Baziliku nemůžeme minout,

spolehlivě nás k ní dovede hlas některého

z 21 zvonků vyšehradské zvonkohry,

umístěných v jižní a severní věži a sank-

tusní věžičce této majestátní stavby. Tisíc-

krát pozdravujeme Tebe, kolik Čechů ještě

tuhle líbeznou mariánskou píseň z 18.

století zná? Melodie vpodání zvonkohry

nezní úplně čistě, ale to jí rádi promine-

me, když je tolik krásy všude kolem.

Celý areál Vyšehradu zaujímá plochu více

než 13 hektarů a asi 6 kilometrů hradeb.

Přemyslovský hrad tu už dávno nestojí,

ale srdce milovníka historie tančí. Sakrál-

ní stavby, historické domy, portály, Mysl-

bekovy plastiky a socha Bendlova i Bro-

ko ova, slavný hřbitov s ještě slavnější

hrobkou Slavín, zbytky hradeb, podzem-

ní prostory – památky tu můžeme počítat

na desítky.

Knejstarším patří románská rotunda sv.

Martina z poslední třetiny 11. století.

VPraze jsou jen dvě další ztéto doby. Tra-

duje se, že pražské rotundy vznikaly na

výjimečných místech, jakýchsi magic-

kých liniích Prahy. Někteří fantastové do-

konce věří, že se při zvláštním souběhu

okolností mohlo vlokalitách s rotundami

projít do jiných světů či dimenzí, faktem

však zůstává, že senzitivní lidé na těchto

místech cítí silnou pozitivní energii. Tako-

vých magických míst je na Vyšehradě ví-

ce. „Už samotná procházka Vyšehradem je

krásná vkteroukoliv roční dobu, je to, jako

kdybyste se procházeli vparku,“ říká ředitel

NKP Vyšehrad František Stádník a upo-

zorňuje na další turistické magnety. „Asi

nejoblíbenější vyhlídka je Šemíkův skok na

nároží nad Starým purkrabstvím v místě,

odkud měl podle pověsti skočit Šemík sHo-

rymírem. Pro turisty je úžasným překvape-

ním prohlídka podzemních kasemat. Na-

konec je přivádí do sálu Gorlice, 12metrů

vysokého a 48 metrů dlouhého, sněkolika

barokními originály sousoší, která sem byla

přenesena zKarlova mostu. Je to něco, co

se jinde nevidí,“ dodává.

Opustit Vyšehrad lze několikerými cesta-

mi, my zahneme knice se sochou sv.Lud-

mily a vrátky ve zdi projdeme na Libušin-

ku, schodiště svyhlídkou a dvěma odpo-

čívadly. Právě odtud Praha vypadá jako

schoulená do vltavského klubíčka. Dole

se ocitneme vjiném světě, směr – vltav-

ské nábřeží.

Skvosty předválečného kubismu

„Ornament je zločin,“ tvrdil architekt Adolf

Loos. Tato věta se vybaví při pohledu na

Kovařovicovu vilu (Libušina ulice č. 3),

nádherné dílo architekta Josefa Chochola,

vrchol českého kubismu. Žádná zdobnost,

pouze přímé linie, geometrické tvary,

šikmé plochy, využití odlesků světla –

jednoduchá krása v dokonalosti. Dnes

slouží podnikatelským účelům, ale veřej-

nost se vloni mohla podívat dovnitř při

Dnu architektury 2017. Bohužel z kubis-

tického uspořádání zahrady nezůstalo

nic.

Když už budeme pod Vyšehradem, má-

me možnost si prohlédnout slavný vilový

trojúhelník. Tedy i další dvě vily, které re-

prezentují jiné charakteristické směry

české architektury 10. let minulého stole-

tí. Pár metrů odtud Mrázkovu vilu, kte-

rou si nechal postavit známý pražský lé-

kař. Je ve stylu klasicizující secese, skubi-

stickými detaily a navrhl ji architekt spo-

hnutým osudem Emil Králíček, autor jedi-

né kubistické lampy na světě (na Novém

Městě). A do třetice ve Vnislavově ulici Se-

quensovu vilu od architekta Otakara

Novotného, postavenou jako výrazné dí-

lo moderny. Milovníci českého kubismu,

kteří se sem za architekturou Josefa Cho-

chola sjíždějí zcelého světa, tu mají i dvě

další lákadla: rodinný trojdům na Rašíno-

vě nábřeží 6, 8 a 10 a nájemní dům pro

majitele stavební  rmy Hodka vNeklano-

vě ulici.

Nechme se v těchto místech inspirovat

dobou, kdy se architekti nebáli být od-

vážní. Proč odvážní? Musel to být obrov-

ský posun vmyšlení a čase, ještě před 150

lety bychom v této lokalitě nepotkávali

kultivovanou střední vrstvu intelektuálů

a podnikatelů, stavebníků těchto výsost-

ně moderních rezidencí. Žila tu osobitá a

pracovitá pražská chudina – ledaři, píska-

ři, dřevaři, převozník, byl tu slyšet vorař-

ský slang mezi domky slepenými ksobě

jak vlaštovčí hnízda, s dřevěnými ohrada-

mi a přístavy pro vory. Rázovité Podskalí

ve 20. století zaniklo. Ustoupilo nejen

skvostným kubistickým vilám, ale i stroje-

ným palácům ministerstev a dalších úřa-

dů. A také secesním činžovním domům

na nábřeží.

Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by

plakali

Podskaláci byli na svůj původ odjakživa

patřičně hrdí. Ani jejich intenzivní lokální

patriotismus nezabránil pražské asanaci,

korigování Vltavy a rozvoji města, takže

zrázovité vorařské osady zůstaly pouhé

tři stavby. Je to velká škoda, dnes by Pod-

skalí bylo turistickým magnetem. „Se sta-

rým Podskalím zanikly ipůvodní podskal-

ské hospůdky. Nejznámější byly U Koppů,

UHejduků (narohu nynějšího Rašínova ná-

břeží aPlavecké ulice) aUpěti králů (naro-

hu ulic Vyšehradské aNaHrobci). Pulzovaly

rázovitým životem, málo známá je napří-

klad skutečnost, že vedvoře hostince UHe-

jduků bývalo provozováno kluziště pro

bruslení na koleč-

kových bruslích,

takže se bruslilo

nejen vzimě na Vl-

tavě, ale i v létě,“

přibližuje zmizelý

život jeden znej-

aktivnějších sou-

časných Podska-

láků Otto Ho -

mann.

Poslední trojici

podskalských

staveb poznáte

podle toho, že

dvě z nich stojí poměrně nízko, vpůvodní

úrovni terénu, takže působí utopeně

vzhledem kokolní zástavbě. Blízko Želez-

ničního mostu se dochovala Podskalská

celnice na Výtoni, vníž vminulosti pul-

zoval životem legendární hostinec

U Koppů. Je to stavba ze 16. století, která

fungovala jako celnice, šenkovna a útulek

pro plavce. Původně tu však stála pouze

ohrada na dřevo sjednoduchým objek-

tem pro úřad výběrčích, kterým se platilo

mýto ze dřeva připlaveného po Vltavě na

pražský trh. Nyní je tam expozice o říční

dopravě a historii Podskalí a restaurace.

Když poodejdeme od Vltavy a vydáme se

směrem k centru, můžeme vejít do areálu

Emauzského kláštera a podívat se na dal-

ší solitér Podskalí, barokní kostelík sv.

Kosmy a Damiána. Může-

me ho snadno přehléd-

nout, i když procházíme

kolem něho, nemá věž,

jen sanktusní věžičku a

pozornost na sebe strhává

sousední velkolepý chrám

Panny Marie, sv. Jeronýma

a slovanských patronů za-

ložený Karlem IV. Podskal-

ský kostel však stojí za po-

všimnutí, podle pověstí jej

založil Václav IV. a mše zde

sloužili čeští patroni sv.

Vojtěch a sv. Prokop. Po

založení kláštera benediktinů však zůstal

ve stínu sousedního chrámu a pustl. Ro-

ku 1657 byla stará románská stavba zbo-

řena a na jejích základech vyrostl nový

svatostánek v barokním slohu. Dnes je

kostel přizpůsoben byzantskému obřadu

řeckokatolické církve.

Obejdeme Emauzský klášter a ocitneme

se v tichéTrojické ulici před kostelíkem

Nejsvětější Trojice. Když vznikl, žádné

domy v jeho

okolí nestály, i

proto v sou-

časnosti pů-

sobí poněkud

skromně. Je

to jen zdání.

Má krásný in-

teriér, zacho-

valo se barok-

ní zařízení

převážně

z 18. století,

barokní var-

hany z téže

doby a několik oltářů. Traduje se, že jeho

stavba nestála ani groš, protože byl po-

staven řemeslníky, kteří stavěli Emauzský

klášter, z ušetřeného materiálu v jejich

volném čase. SPodskalím je pevně spo-

jen, po zániku ostatních podskalských

kostelů se stal jeho duchovním centrem.

Vté době byl nazýván Plaveckým koste-

lem Nejsvětější Trojice vPodskalí. Několi-

krát mu hrozila zkáza, ale vše přežil a do-

dnes zvou na bohoslužbu zvony od zvo-

naře Brikcího z16.století.

Inspirace pro učence i milence

Zvony podskalského kostela, pamětníka

zlaté éry vorařů a plavců, možná zaslech-

neme i pár kroků odtud, vBotanické za-

hradě. To ale bude jediné vyrušení, jaké-

ho se v téhle zelené oáze můžeme do-

čkat. Vstupní brána zulice Na Slupi nás ja-

ko mávnutím proutku přenese do světa

beze spěchu, do kouzelné říše rostlin. Pů-

vodně tady zahrada vůbec být neměla.

Tu Marie Terezie nařídila založit v roce

1775 na místě tzv. Jezuitské zahrady na

Smíchově. Ukázalo se ale, že ani časté zá-

plavy, ani kouř ztováren rostlinám vůbec

nesvědčí. Tak se někdy v letech 1897–

1898 pražská univerzitní zahrada přestě-

hovala sem k nám na druhý břeh. A to

jsme opravdu rádi…

Svůj tichý půvab si Botanická zahrada Na

Slupi uchovává i v dnešních hektických

časech. Stačí projít kolem skleníků, stře-

žených rozložitým jinanem, dát se alejí

rozkvetlých pěnišníků, azalek a rododen-

dronů a mezi záhony bylinek a kvítků vše-

ho druhu se proplést kpostrannímu vý-

chodu, aby se člověk cítil jako znovuzro-

zený. Doporučujeme také posedět ve

společnosti mlčenlivých soch v refugiu

nebo si udělat exkurzi po venkovních ex-

pozicích, kde je povětšinu roku něco po-

zoruhodného. Touto dobou ale můžeme

spíš jen tušit, co se ukrývá pod krustou

promrzlé hlíny, a na exotické subtropické

rostliny si musíme počkat do „zmrzlých

mužů“, až je budou stěhovat ze skleníků.

Návštěvu skleníku si ale vtuto roční dobu

rozhodně dopřát můžeme. Při troše štěstí

třeba zrovna pokvete nádherná Victorie

královská, jeden z největších leknínů svě-

ta. VBotanické zahradě také poradí spěs-

továním nebo určováním rostlin, podob-

ně jako to dělají vmykologické poradně

na Malé Straně. Kytičková poradna fun-

guje každé úterý od 10 do 12 hodin.

Co se skrývá za klášterní zdí

Zelený ráj opustíme malou brankou ve-

doucí do Benátské ulice, a tou se vydáme

vzhůru. Možná ve stopách Alberta Ein-

steina, který tudy před více než sto lety

po tři semestry chodil vyučovat na ně-

meckou část pražské univerzity. I on tedy

musel obdivovat štíhlou siluetu kostela

sv. Kateřiny Alexandrijské, čnící nad

střechami okolních budov. Klášterní za-

hrada (Kateřinská zahrada)za mohutnou

zdí je dalším z mála pražských zákoutí,

kde na libovolně dlouho můžeme ztratit

pojem o čase a okolním světě. Snad proto

tu Neurologická klinika působí tak pří-

hodně.

Samotný kostel a přilehlý ženský klášter

sv.Augustina souvisí se vznikem Nového

Města pražského. Karel IV. nechal chrám

zasvětit sv. Kateřině za záchranu svého ži-

vota vbitvě u San Felice a vroce 1367 ho

vysvětil arcibiskup Jan Očko zVlašimi.

Za husitských bouří byl klášter vypálen,

sestry se sem vrátily až vroce 1439. Po-

slední převorka zemřela v roce 1565

a pak byl klášter ve správě malostran-

ských augustiniánů poustevníků usv. To-

máše. Ti se vroce 1718 rozhodli celý kon-

vent zrenovovat ve stylu vrcholného ba-

roka. Což provedl, a vroce 1737 dokončil,

Kilián Ignác Dienzenhofer.

Vzácná je vnitřní výzdoba kostela, jen

fresky Václava Vavřince Reinera by vydaly

na samostatnou přednášku. Patronka je

vyobrazena na hlavním oltáři vdíle Gre-

gora Guglielmiho „Glori kace titulární

světice sv. Kateřiny s většinou ze Čtrnácti

pomocníků“.

Klášter potkal za josefínských reforem

stejný osud, jako ostatní konventy, vroce

1787 sem byl umístěn institut pro výcho-

vu vojenského dorostu a od roku 1826 tu

byl ústav pro choromyslné. Vroce 1841

byl kostel znovu vysvěcen a bohoslužby

se tu konaly až do roku 1950. Pak dlouho

ne, obnoveny byly až vroce 2010.

Jakýmsi zázrakem se dochovala většina

původní výzdoby kostela i unikátní var-

hany mistra Martina Janečka z18. století.

Vzácný nástroj přežil zlé i dobré časy té-

měř nedotčen. Vdobách komunismu se

na varhany nehrálo vůbec, a když byly po

letech zprovozněny, volaly po restauro-

vání. Vroce 2015 začal na jejich obnově

pracovat varhanář Dalibor Michek. Vkos-

tele se nyní konají nejen liturgické obřa-

dy, ale i oblíbené koncerty duchovní

hudby.

Přes ráj pražské galerky kporodnici

Od sv. Kateřiny naše cesta pokračuje

Viničnou ulicí až na křižovatku sApolinář-

skou. Tady bychom měli chvíli postát, při

troše soustředění na místě zvaném

Větrov zaslechneme hlasy ze starých ča-

sů. Kousek od kostela sv. Apolináře stáva-

la legendární Jedová chýše, hospoda

snejdelší historií na území Prahy. Hostem

tu často býval i král Václav IV., jehož ná-

vštěvy možná mají na svědomí nevábný

název krčmy. Podle pověsti tu král odhalil

své vrahy a nechal jim do vína nalít jed.

Také se ale tvrdí, že hospůdka dostala

jméno podle experimentů studentů

zokolních špitálů. Nebo že by tam přes

oblaka dýmu zcigár hostů nebylo vidět

na špičku nosu? V Jedové chýši hodně

strašilo a krčma přitahovala nekalé živly.

V19.století zní udělali vykřičený podnik

němečtí buršáci, ve 20. a 30. letech 20.

století se o špatnou pověst postarala

pražská galerka. Kvůli častým krádežím

se tady lžíce přivazovaly řetězem ke stolu

a polévka nalévala do důlků, vyhloube-

ných ve stole. Jedová chýše dosloužila

v roce 1933 a na jejím místě dnes stojí

funkcionalistický dům.