Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 4

4

ČÍSLO 2 – ÚNOR 2019

Téma měsíce

Ptali jsme se nejen komunálních politiků, ale také známých tváří naší městské části i náhodných kolemjdoucích.

Odkaz Jana Palacha vesměs chápeme jako výzvu k prolomení lhostejnosti, k probuzení společnosti a aktivnímu odporu vůči zlu. Ani normalizačním

politikům se nepodařilo tento symbol pohřbít, i když reálnou situaci Palachův čin nezměnil. I dnes, po padesáti letech, si bezmeznou odvahu mladého

studenta připomínáme s veškerou úctou, která mu náleží. Kromě politického kontextu má i velký lidský rozměr. Připomeňme si ho ve vzpomínkách lidí,

kteří tehdy byli při tom, i v pocitech těch, kteří to pamatovat nemohou.

Příběh statečnosti starý 50 let

Stojím před budovou Rudol na na Palachově náměstí, tehdy

ještě náměstí Rudoarmějců. Je 25. leden 1969, den pohřbu Jana

Palacha, studenta, který se naprotest proti okupaci naVáclav-

ském náměstí uNárodního muzea upálil.

Moje známá Marta K. byla tehdy přímým svědkem studentova

činu anedávno mi otomto otřesném prožitku vyprávěla: „Tehdy

jsem šla s kamarádkou z Vinohrad na Václavské náměstí. Právě

jsme procházeli kolem kašny pod Muzeem, když tam přišel mladík,

který naobrubu kašny, napravé straně zpohledu odsochy Václava,

položil kanystr. Pak si svlékl bundu, nalil nasebe obsah kanystru

azapálil se! Hořící utíkal dolů ksoše sv. Václava. Tam byla, vpravo

před sochou, budka výhybkáře. Ubudky mladík upadl, výhybkář

vyběhl ven, strhl ze sebe ten dlouhý zimní kabát, jaký výhybkáři vzi-

mě nosili, azačal hořícího hocha hasit. Dodnes cítím ten hrozný

puch spáleného kabátu. Počase přijela sanitka amladíka odvezla.

Policie přijela namísto odost později. Moc lidí tam tehdy nebylo,

bylo tam dost prázdno. Před patnácti lety se mnou otom natáčela

televize urampy muzea reportáž, kde jsem otom všem vyprávěla.“

Tolik přímé svědectví o upálení Jana Palacha. Dvacetiletý stu-

dent opár dní později vnemocnici napopáleniny zemřel. Ná-

městí nanábřeží je narváno, odhaduji, že je nás tady před Rudol-

 nem snad až dvacet tisíc. Zaplněnými ulicemi odKarolina zvol-

na přichází pohřební průvod srakví.

Poslední rozloučení probíhá před  lozo ckou fakultou, kde Jan

Palach studoval. Shromážděný dav zpívá Kde domov můj alidé

poté tiše zvedají ruce kpřísaze. Mnozí drží v rukách zapálené

svíčky. Stmívá se. Zcela zaplněné náměstí, apřitom velké atotál-

ní ticho. A v tom hrobovém tichu přísahající ruce s véčkem

avlidských rukou planoucí svíčky… Nacelou scenérii padá šero

zimního večera. Nesmazatelně se mi ta scéna vrývá dopaměti.

Rakev je naložena napohřební vůz. Ten se davem zvolna rozjíž-

dí. Pohřební vůz se pomalu vzdaluje, ale ipo jeho odjezdu je

uRudol na hrobové ticho. Nikdo se nerozchází, lidé nadále zů-

stávají tiší a onen nad námi vztyčený les přísahajících rukou

dlouho, předlouho zůstává. Rychle se stmívá. My zde stále vda-

vu stojíme, stojíme amlčíme astále svými vztyčenými pažemi

a prsty přísaháme. Na náměstí i na nábřeží je téměř tma.

Dojemná anezapomenutelná chvíle. Teprve podlouhé chvíli se

tisíce lidí vsoumraku mlčky abeze slov rozcházejí. Smutný den.

Navíc přichází studená noc. Cítíme ji ajá navíc icítím pocit mar-

nosti. Ale jistě nejen já, to my všichni, shromáždění tam tenkrát

zaonoho chladného smutného lednového podvečera.

Později začasů normalizace si naty chvíle aten obraz mnoho-

krát vzpomenu. PoPalachově smrti se načelní straně sochy sv.

Václava naVáclavském náměstí objevil, mezi jinými, iručně na-

psaný transparent: LIDÉ, BDĚTE! ZEMŘEL ČLOVĚK.

Událo se to před půl stoletím, ale moje vzpomínka je idnes stále

jasná aživá.

Text afoto: Ivo Hudec

Jako dnes vnímám onen lednový den

roku 1969. Pohřeb Jana Palacha. Sro-

diči jsem tehdy stála uprostřed davu

lidí poblíž  lozo cké fakulty. Panovalo

nevlídné počasí. Paradoxně jsem měla

pocit, že mi to smutné mrholení dělá

dobře. Všude kolem bylo ticho. Hlubo-

ké, až děsivé ticho. Jak je možné, že tak

velké množství lidí může být tak tiché?

Ptala jsem se vduchu. Nechtěla jsem

splynout stím mlčenlivým davem, ne-

přišla jsem zlítosti ani ze zvědavosti.

Přišla jsem se rozloučit se statečným

mladým člověkem. Nevnímala jsem

smuteční projevy na ozvučeném ná-

městí. Až zvony rozeznělé vpravé po-

ledne mě vrátily doreality. Jejich fasci-

nující zvuk ve mně rozechvěl cosi

zvláštního… Cosi, co člověk v sobě

prožívá vosudových okamžicích své-

ho života, své vlasti... Stímto pocitem

jsem vzdala hold majestátnímu po-

hřebnímu vozu sbílou kyticí na víku

rakve, když projížděl těsně kolem nás.

Očima jsem se doněho téměř vpíjela.

Slíbila jsem v duchu tomu mrtvému

chlapci, že naněj nikdy nezapomene-

me. Lidé se rozešli, ale ticho nabité

srdcem zvonů mě bez přestání jitřilo.

Poprvotním otřesu z Palachova pro-

testu proti bezpráví jsem si uvědomo-

vala význam jeho činu. Jana Palacha

jsem neznala, ale jako studentka práv-

nické fakulty jsem ho možná potkáva-

la vaule naší fakulty, která tehdy byla

oblíbeným místem setkání vysoko-

školských studentů i z jiných fakult,

nejčastěji zblízké  lozo cké fakulty.

Čin Jana Palacha otřásl nejen námi, je-

ho vrstevníky, ale také vysokoškolský-

mi pedagogy. Když jsem vúnoru 1969

navštívila profesora Karla Svolinského

vjeho ateliéru naVysoké škole umě-

leckoprůmyslové, bylo naše setkání ji-

né, než ta předchozí. Pohnutí pana

profesora bylo nepopsatelné. Nemlu-

vili jsme moc, vše bylo napsáno vjeho

očích. Pamatuji se, jak pan profesor

náhle zvedl ruku k těžkým mrakům

zaoknem. Podívej, to dramatické nebe,

řekl. Když jsem pak odcházela, vtiskl

mi doruky velké desky. Byla vnich ko-

lorovaná kresba – akvarel, motivovaný

smrtí Jana Palacha; mužská tvář s tr-

novou korunou na hlavě… Ten chla-

pec je opravdový hrdina, nezapomeň

nato, dodal.

Ten obraz jsem doma nikdy nepověsi-

la. Byl pro mne příliš silnou vzpomín-

kou; nejen naJana Palacha, ale připo-

mínal mi itragédii posrpnových dnů.

Obraz jsem měla uložený vesvém do-

mácím depozitáři. Tam ale nepatřil.

Patřil domíst, kde Jan Palach studoval

akde zrála jeho osobnost – naFilozo-

 ckou fakultu UK. Vlednu 1990 jsem

podohodě s děkanem fakulty obraz

fakultě věnovala. Zajeho přítomnosti

obraz převzali dva studenti. O Janu

Palachovi téměř nic nevěděli. Nezlo-

bila jsem se, vždyť vyrůstali v době,

kdy se o něm a jeho činu nesmělo

mluvit. Zadívala jsem se na protější

budovu Vysoké školy uměleckoprů-

myslové, koknu ateliéru, kde mi pan

profesor Svolinský obraz v únoru

1969 předal. Smým rozhodnutím vě-

novat ho  lozo cké fakultě by určitě

souhlasil.

Marta Ehlová, 21. ledna 2019

Včele smutečního průvodu při pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969 ne-

chyběli zástupci vedení Univerzity Karlovy – byl mezi nimi itehdejší pro-

děkan Lékařské fakulty hygienické prof. Jaroslav Padovec (druhý zleva),

který patřil korganizátorům pohřbu anásledně byl vyhozen zuniverzity

amusel odejít zpozice přednosty gynekologicko-porodnické kliniky FN

Královské Vinohrady. „Prožívali jsme sebeupálení Jana Palacha dost inten-

zivně, táta zaním chodil došpitálu do Legerky napopáleniny,“ vzpomíná

dcera pana profesora Padovce Kateřina Vávrová, která se jako ředitelka zá-

kladní školy vKladské snaží předávat Palachův odkaz dětem všemi mož-

nými způsoby. Svědčí otom islova jedné zžaček Angeliky Dominikové:

„Naše škola své žáky seznamuje spříběhem Jana Palacha už odprvního stup-

ně. Především vlednových dnech jsme toto téma vždy probírali adiskutovali

oněm. Čím jsme byli starší, tím víc jsme se dozvídali atím víc nás příběh Jana

Palacha zajímal. Nazačátku školního roku jsme se šli podívat dokina nano-

vě natočený film ´Jan Palach´. Začíná už někdy vkvětnu 1968, takže se přes

okupaci pomalu dostaneme až kjeho upálení. Následně jsme zhlédli ifilm

´Hořící keř´, který vypráví převážně odobě pojeho upálení. Tuto dobu jsme

tedy poznali zobou dvou stran aměli možnost vše porovnat. Oba filmy byly

krásně ztvárněné aopravdu nám pomohly přiblížit se kudálostem let 1968

a1969.“ Jako každý rok šly děti z Kladské 16. ledna 2019 zapálit svíčku

naPalachově hrobě naOlšanech aodtud zamířily kpomníku naVáclavské

náměstí. Text: len, foto: Přemysl Hněvkovský

Tomáš Bím, malíř, čestný občan Prahy 2

Bylo by zbabělé nyní říkat, že to byla mar-

ná oběť, když si navíc moc dobře vzpomí-

nám, jak mě to zasáhlo. Tehdy to bylo něco

nepochopitelného aurčitě to mělo uvnitř

burcující výzvu, aby povstalo naše svědo-

mí. Apovstalo? Když si naten čas vzpome-

nu, tak si někdy říkám, že to byla marná

azbytečně krutá oběť. Co se změnilo? Vy-

dali jsme se cestou Palachova odkazu?

Jiřina Rybáčková, spisovatelka apub-

licistka, jedna ze zakladatelů Klubu

angažovaných nestraníků

Pro mě je odkaz Jana Palacha jednoznačný:

Účastněte se veřejného dění anevymlouvej-

te se, že to nejde. Někdy se sice zdá, že je to

nemožné, ale vždycky se najde nějaká cestič-

ka. Hledejte tedy cestičky, jak se angažovat,

apotom vám nezbude čas nakritizování.

Simona Postlerová, herečka Divadla

naVinohradech, patronka Nadačního

fondu Dvojka srdcem

Co jsem oJanu Palachovi četla, byl vysoce

inteligentní, hluboký, přemýšlivý kluk. Ajak

vidno, tehdejší politická situace ho dovedla

ktomu, aby dal oběť nejvyšší. Položil svůj

mladinký život, aby otevřel oči národu, kte-

rý zjevně velmi miloval. Rozhodl se kneuvě-

řitelně statečnému činu. Jeho konání ijeho

krátký život by se měl připomínat jak vevý-

uce, tak určitě doma. Připomínat izhledis-

ka pocitu odpovědnosti zasebe izadruhé.

Proto je určitě důležité číst, přemýšlet, vidět,

slyšet apak dobře volit. Nechť Jan odpočívá

vpokoji asvětlo věčné ať mu svítí!

Tomáš Töpfer, ředitel Divadla naVino-

hradech

Doufám, že takových obětí už nikdy nebu-

de zapotřebí.

Ema Blažková, farářka kostela sv. Václa-

va Na Zderaze

Chodívám uctít Jana Palacha do sv. Miku-

láše na Starém Městě. Letos tam nevystavi-

li posmrtnou masku, ale vlajku, kterou byla

přikryta jeho rakev. Myslím, že by i dnes byl

z mnohého zklamán. Velice si jeho oběti

vážím. V tomto roce se na něm tak trochu

“přiživili“ všichni. Příští léta bude zapotřebí

na hodnotu jeho oběti nezapomínat. To už

zase budou vzpomínat nemnozí... A ještě

důležitější bude stát za opravdovými hod-

notami, o které mu šlo.

Jiřina Nováková, CEELI Institut, prů-

vodkyně poGröbeho vile

Palachova ob

ěť byla činem výsostně vlaste-

neckým. Tento výraz se vdnešní době může

zdát nepatřičný, zastaralý, staromilský.

Přesto postupně stále více zřejmý nedosta-

tek vlastenectví vnašich zemích, patrný již

při reakci obyvatel napodpis Moskevských

protokolů tehdejšími nejvyššími představi-

teli státu, a i z dnešního pohledu těžko

omluvitelná rezignace občanů byly pro Ja-

na Palacha nepochybně velkým zklamá-

ním apokusil se tento stav zvrátit. Marně.

Palach zůstal se svou revoltou osamocen.

Jeho tichý pohřeb, ikdyž smasivní účastí ze-

jména mladých lidí, byl nadlouho jedinou

významnou známkou veřejného nesouhla-

su srealitou dní. Aodkaz pro budoucnost?

Vždy bude existovat základní hranice vyme-

zující, co ještě je aco už není morální. Kam

až lze zajít aneupadnout přitom dohanby.

Výšku laťky, pod kterou lidský život přestává

být důstojný, si pro sebe musí určit každý

sám. Kuhájení této hranice jsou někdy nut-

né ivelké osobní oběti. Palachův čin byl zce-

la výjimečným aabsolutním. Snad toho už

nebude zapotřebí. Mohla by dostačovat

ikaždodenní nekompromisní obyčejná lid-

ská slušnost azájem ověci veřejné.

František Moravec zPrahy 2

Domnívám se, že Palachův čin byl vý-

znamný vdobě, kdy se stal, ale výraznější

význam dostal téměř odvacet let později

– v letech 1988 a hlavně 1989. Lednové

události nakonci osmdesátých let spojené

svýročím sebeupálení Jana Palacha nepo-

chybně akcelerovaly politické změny, které

nakonci roku nastaly.

Magdaléna Vaňková zPrahy 2

Je mi moc líto jeho mladého života. Škoda, že

se tehdy nenašel nikdo, kdo by ho přesvědčil,

že svůj vzdor asílu může vyjádřit jiným způ-

sobem. Taková opravdovost se málokdy vidí.

Možná by jako živý dokázal víc, třeba by zněj

dnes byl dobrý politik nebo spisovatel.

Paní Jiřina zPrahy

Vsrpnu 1968 jsme bydleli kousek odVáclav-

ského náměstí, bylo mi tehdy deset. Tanky

nám jezdily pod okny, střílelo se, ale nikoho

z nás by nenapadlo se upálit. Jan Palach

musel být hodně zvláštní aasi iosamocený.

Obraz, jaký oněm dnes vydávají média, po-

dle mého neodpovídá skutečnosti.

Moje vzpomínka zůstává jasná a živá i po půl století

Náš statečný student Jan

Poslední cesta Jana Palacha

Leden 1969 u Národního muzea

Otázka pro vás Jak vnímáte odkaz Jana Palacha?