Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 10

10

ČÍSLO 3 – BŘEZEN 2021

KULTURA

FOTO: TIN

Samcovy obrazy

jako příslib naděje

jsou vkostele

Čtverec akříž jako silné náboženské symboly

využívá malíř Jan Samec ml. jako ústřední

téma některých svých abstraktních obrazů.

Jindy jsou zase jeho plátna napnuta načtver-

cový formát, kdy expresivní formě vyjádření

dává geometrická plocha pevnější formu.

Sdesítkou jeho pláten zposledních pěti let

se až dozačátku května můžete setkat nako-

morní výstavě vkostele sv. Ludmily naná-

městí Míru. Není to poprvé, kdy výtvarník

aředitel Galerie umění vKarlových Varech

vystavuje vsakrálním prostoru. Obrazy jsou

vlevé boční lodi, autor výstavu zpočátku

zvažoval. „ Zmého pohledu je to náročný

interiér, zaplněný gurálními výjevy, trochu

jsem váhal, zda tam mé obrazy patří. Nako-

nec mi to přišlo jako zajímavá nabídka odsva-

toludmilské farnosti vsituaci, kdy muzea

agalerie zůstávají zavřené,“ říká autor výstavy.

Současnou výstavu chápe nejen jako příspě-

vek kekřesťanskému pojetí chápání světa,

ale ivobecnější rovině. Čtverec znamená

vkřesťanství symbol stálosti, země, ukotvení,

vespojení skřížem je symbolem naděje. Tu

nyní potřebujeme všichni.

KLA

KDO JE

JAN DVOŘÁK

Narodil se vporodnici

UApolináře, dozáklad-

ní školy chodil vSo-

kolské aLegerově ulici, naVinohradech

bydlel doroku 2016, kdy se přestěhoval

doBrd. NaKarlově, Folimance, Ztra-

cence aVětrově zná každý kámen, ale

jak zjistíte znaší povídky, dobře to zná

inaokraji Prahy. Původním povoláním

je typograf, vyzkoušel si práci knihtiska-

ře ipředáka novinových rotaček astroj-

mistra knihařských linek. Jeho koníčkem

jsou vlaky aželezniční trati, této tema-

tice se věnuje vrůzných periodikách

odroku 1984. První povídky mu vyšly

vliterárních sbornících autorů Bene-

šovska vletech 1985 a1986. Zpodnětu

několika drážních zaměstnanců vroce

2005 napsal knížku povídek apříběhů

snázvem Veřejná doprava aneb čty-

řiadvacet cest. Roku 2018 se dostala

napulty knihkupectví knížka Než

vzniklo Československo aneb Každým

krokem číhala smrt, která popisuje život

našich legionářů adění kolem ruských

železnic. Posledních sedm let každo-

ročně uveřejňuje povídky sdopravní

tematikou vknižní sérii nazvané Literáti

natrati.

V7. třídě základní devítileté školy napražském

Karlově vLegerově ulici knám přišel nový žák.

Už odprvních chvil se nám zdál jako podivín, byl

zamlklý, tak trochu nesmělý, zkrátka divný, ale

nějakým vnitřním tajemnem přitažlivý. Časem

jsme zjistili, že poškolním vyučování občas, tak

jednou zadeset dní, někam odjíždí tramvají.

„Kam jezdíváš poškole zPavláku šestnáct-

kou?“ udeřil jsem naněj jednoho dne sedvěma

kamarády.

„Počkej, jednou vám to prozradím!“

Askutečně, asi zatýden se namé školní lavici

objevil složený papír ananěm napsáno: Jeďte

tramvají nanádraží Braník, zatratí naželezniční

most vylezte dolesíka nad starý lom, nakterém

roste borovice. Hledejte vkořenech jejího kmene.

Kpísmu byla nakreslena iona borovice snezvykle

pokroucenými větvemi.

Jednou poškolním vyučování jsme vyrazili,

Míla Hodík, Láďa Vališ ajá. Zakrásného letního

počasí jsme vyšplhali nad opuštěný lom apodle

kresby jsme našli mezi stromy onu nenormální

borovici avjejích obnažených kořenech další

list. Běžte přes železniční most doMalé Chuchle

apotom ponepoužívané staré silnici natramva-

jovou konečnou Hlubočepy. Pod skálou snápi-

sem BARRANDE je cíl – území Proklínadel.

Hledejte nápisy.

Cestou přes řeku Vltavu jsme si říkali, cože to

má znamenat, co tam bude, nikdo znás vtěchto

místech nikdy nebyl, maximálně každý znás

nedaleko kolem srodiči projel autobusem,

vlakem či parníkem někam navýlet.

Když jsme šli podél železniční trati zPrahy

doBerouna, pod skalními barrandovskými

masívy, rozhlíželi jsme se kolem dokola apak

jsme to uviděli. Naskále, ale hlavně nastarém

železném zábradlí byly nápisy červenou, žlutou

abílou barvou; asi emailem nebo latexem. Atak

jsme si četli: Dne 20. 6. 1970 proklínám Strašíko-

vou, to byla učitelka chemie, Proklínám Vícho-

vou 11. 10. 1969, to byla češtinářka, Miluji Dášu

Vanišovou, Ivan, léto 1970, to byla spolužačka,

Kdo to čte, je …(došla mi barva). „Vůl,“ řekl Míla

Hodík. „Ta tři písmena tam nemohl napsat, udělá

tu místo nich tečky, ale napíše tu vzávorce tři

slova, že mu došla barva.“ Namítl jsem, že je to

docela vtipné, ačetli jsme si dál adál.

Natéto stránce se budete vnásledujících měsících setkávat spovídkami

nebo fejetony, které jejich autoři napsali pro vás, čtenáře Novin Prahy 2.

Přejeme příjemné počtení abudeme se těšit navaši zpětnou vazbu.

Zkrátka, když našeho nového spolužáka

někdo naštval, třeba učitelé veškole špatnou

známkou, tak je sem jel písemně proklít. Obchá-

zeli jsme zobou stran staré zábradlí aani

nedbali naprojíždějící vlaky. Vjejich čelech byly

ještě parní lokomotivy spřezdívkami Albatros,

Šlechtična, Papoušek, Mazutka, Čtyřkolák, ty

nanás houkaly píšťalami, pouštěly nám pod

nohy páru azahalovaly nás dodýmu ze svých

komínů.

Před rozchodem donašich domovů naKar-

lově jsme si slíbili, že pod Barrandov zase někdy

vyrazíme abudeme hledat další neznámé

nápisy.

Proklínám Pražákovou, to byla naše třídní

učitelka. Melčovou proklínám, tu jsme měli

nafyziku. Proklínám Valeše, copak asi provedl

tělocvikář aučitel hudební výchovy, zamyslel

jsem se při další výpravě, kekteré jsme přizvali

navíc Honzu Koktu. Atak při hledání dalších

nápisů jsme byli už čtyři, adokonce jsme objevo-

vali vkamenech izkameněliny korýšů, hlavo-

nožců.

„Kluci, tady je nápis: Nesnáším elektrické

lokomotivy, ať žije pára. Avedle tu je napsáno:

Proklínám Brežněva.“

„Kluci, já našel trilobita!“

„Ajá mám asi orthocerase!“

„Ajá nemám nic!“

„Já taky ne!“

Každý měsíc jsme si dělávali sem výlety,

tramvají doHlubočep ze zastávek nanáměstích

Tylově či I. P.Pavlova; apak pěšky pod skály, ato

nejen zapřipsáním nějakého textu, ale izazka-

menělinami ataké zaparními vlaky, které nám

učarovaly, abylo nám jich líto, protože se chýlil

jejich konec stavbou sloupů pro trolej elektrické-

ho vedení pro lokomotivy elektrické. Stávali jsme

uzábradlí se štětci vrukou avyhlíželi vzdálený

kouř ahukot parních strojů. Uháněly doBerou-

na aZdic, Plzně aChebu.

„Jede, zase jede!“ ozývalo se znašich hrdel.

Kolikrát jsme si je kreslili. Kolikrát jsme se snažili

udělat, načernobílý lm starými fotoaparáty,

jejich poslední snímky pod již nataženými dráty

elektrické troleje. Opuštěné území pod skálami

pod Barrandovem, nedaleko odcentra Prahy, se

stalo napár let naším eldorádem.

Vzpomínka naHanu

Maciuchovou

Když jsem byl výběrovou komisí vybrán

namísto ředitele Divadla naVinohra-

dech, Hanička Maciuchová mi zavolala

adala si se mnou rande vkavárně

Slavia. To je herecká kavárna, kde se

už napočátku 20. století pořádaly

tzv. noremní dny – každý rok kolem

března se tam sešli ředitelé divadel

aherci aměnilo se angažmá, ředitelé

„nakupovali“ nové herce dosvých

souborů. Sešli jsme se tedy veSlavii,

Hanička byla noblesní, přinesla mi

kytičku alek apopřála mi hodně štěstí.

Anabídla mi – protože tehdy už nebyla

vDivadle naVinohradech vangažmá,

že pokud bych měl zájem, navino-

hradské jeviště by se vrátila.

Nabídli jsme jí postupně dvě role aona

obě přijala – Fanku vČapkově Loupež-

níkovi aMaude vkomedii C. Higginse

Harold aMaude. To byla její velká

poslední role avšichni diváci, kteří tuto

inscenaci viděli, nani vzpomínají.

My herci vrámci svého povolání jako

postavy najevišti umíráme často – já

jsem jako Kristián padl nabojišti vArra-

su minimálně 80x, 40x jsem zemřel jako

Glembay, přibližně 80x jako Cyrano

zBergeracu ivmnoha dalších inscena-

cích. Jakmile spadne opona, herec

vstane ajde se děkovat publiku, proto-

že ta smrt je „jenom jako“.

Maude se nakonci představení sHarol-

dem loučí, odchází aumírá. Bohužel,

Hanička se už děkovat nepřijde, proto-

že tentokrát smrt byla skutečná. Byl

bych proto moc rád, kdyby jí diváci

alespoň vduchu zatleskali.

Tomáš Töpfer,

ředitel Divadla naVinohradech

JAK TO BYLO DOOPRAVDY

Povídka napsaná pro Noviny Prahy 2 vznikla

nazákladě skutečných událostí

JAN DVOŘÁK zBrd

Jak jsme objevili Proklínadla

N

a zvrstvených, vté

době pustých chuchel-

ských skalách byl již před

více než 125 lety umístěn

nadesce veliký nápis

BARRANDE podle francouz-

ského učence Joachima

Barranda (1799–1883), který

se50 let života věnoval

studiu středočeských zka-

menělin. Území kolem této

památné skály snápisem

bylo oblíbeným místem

žáků ze ZDŠ Legerova

vpražské novoměstské

čtvrti Karlov. Vroce 1970 se

již dávno nepoužívaná stará

zbraslavská silnice, podél

železniční tratě naBeroun

azrušeného plaveckého

bazénu pod restaurací

Terasy, stala populární díky

železnému zábradlí oddělu-

jícímu starou vozovku

odželezniční trati. Časem

zábradlí zarostlo křovím,

náletovými dřevinami

avysokou trávou, několik

dílů zrezivělo aztrouchnivě-

lo, ale ještě v80. letech

20. století bylo patrno, co

zde bylo dne toho atoho

napsáno. Vnovém tisíciletí,

vlistopadu roku 2001, se

ještě dal přečíst zajiž nezná-

mým žlutým nápisem

poslední zbytek jednoho

data: únor roku 1971.

Dnes byste ho marně

hledali. Nahradilo ho nové

zábradlí, je tu rušno nanové

cyklostezce anaučné stezce

Chuchelský háj–Barrandov-

ské skály, ale místu už jeho

název Proklínadla zůstal.

Něco přece jen zůstalo: nápis

Barrande naskále, barran-

dovské Terasy konečně se

opravující aklukovské

vzpomínky. Vzpomínky

nacestu starou dřevěnou

červenou tramvajovou

soupravou nakonečnou

doHlubočep, se štětci

aplechovkou barvy, nachvil-

kový útěk zruchu velkoměs-

ta anazpůsob, jak se vypořá-

dat sněkdy nespravedlivými

známkami ze zkoušení či

zpísemných prací.

RED