Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

Mohla byste představit projekt Vyšeart?

Jedná se ospolupráci Akademie múzických

umění, Akademie výtvarných umění aUM-

PRUM. Šlo oto rozhýbat výtvarné ahudební

kruhy. Zhudební avýtvarné sekce se daly

dohromady dvojice, jeden hudebník ajeden

výtvarník, avypravily se naVyšehrad. Každá

dvojice měla vytvořit umělecké dílo adostala

nastarost jeden malý úsek, který se vněm měl

odrážet. Lidé budou procházet smobilním

telefonem abudou si umělecká díla prohlížet

pomocí QR kódů.

Čím vás projekt jako klasickou klavíristku

zaujal? Evidentně jste se nezapojila svaším

nástrojem, ale úplně jinak?

Ano, smikrofonem, počítačovým uměním,

zvukovým střihačstvím atd. Byla to pro mě pří-

ležitost kvýstřednostem aexperimentům.

Hned jsem věděla, že se nezapojím obvyklým

sezením uklavíru, ale iněčím novým. Spolu

sMatějem Liškou jsme tvořili formou „sound

scape“, což vpřekladu znamená zvuková

krajina, anahráli zvuky ztoho místa. Jinak

zněla lavička ajinak odpadkový koš, jinak

studna. Matěj ktomu dělal záběry přes

zamžené sklo. Je to velmi rozmanité. Všichni

zúčastnění to pojali novým, avantgardním

způsobem, protože věděli, že se mohou pustit

doněčeho, kde obvykle netvoří.

Jak vás osobně vkariéře zasáhla vlna

koronaviru?

Hodně. Jediné, co se děje, jsou streamy,

nakteré jsem si ještě nezvykla. Učím online,

vtom mám vlastně výhodu, že nemusím

nikam jít aučím zdomova skafem. Ale osobní

kontakt je nenahraditelný aučení osobně

naživo je rychlejší, konzistentnější. Tahle doba

má nevýhody hlavně psychické. Ztratila jsem

motivaci, protože není pro koho hrát akde

koncertovat. Když jsem měla naplánovaný

koncert, cvičila jsem jak mourovatá, ale pak se

zrušil kvůli opatřením. Je to taková práce pro

nic, nemá to ten drive, tah nabránu. Cítím se

jako fotbalista, který se těsně před brankou

zastaví anekopne doní ten gól. Musela jsem

změnit způsob cvičení, svůj denní režim. Mně

pomáhalo to, že jsem měla dalšími událostmi

přesně „nalajnováno“, kolik mám času. Ale ty

tam teď najednou nejsou. Myslím, že trpí ipan

profesor, protože nedokážu odvádět výkony,

které bych měla achtěla.

Dá se podle vás vtéto době najít něco

pozitivního?

Staly se idobré věci. Dostala jsem zaměstnání,

které můžu dělat zdomova. Pracuji na

přepisech not pro nevidomé pro nadaci

Mathilda. Co je vydírkované napapíře,

převádím dopočítače, aby si to každý mohl

vytisknout. Ataké jsem se seznámila snovou

láskou. Nemůžu si jenom stěžovat.

Přítel je také hudebník?

Jen koníčkový, hraje nakytaru, má rád metal

afolk. Vážnou hudbu ale umí ocenit.

Říkala jste mi, že vyučujete studenty

také online. Jaké to je sabsolutním

sluchem poslouchat hudbu přes telefon,

notebook?

Při online výuce je absolutní sluch klíčovou

výhodou, okamžitě poznám chybu. Starším

teenagerkám nakážu, aby mi nahrály skladby

navideo, aby přenosem neztrácely nakvalitě,

unich jde už ojemnější odstíny avýraz. Moje

výhoda je, že dotěch počítačů aspoň

nemusím koukat. Ale je to úplně jiné nasou-

středění, nemůžu třeba doprovázet žáky. Když

se žák naučí novou písničku, snažím se ho

nápaditě doprovodit, což při online výuce

nejde, protože vpřenosu je zpoždění.

Jako malá jste začala hrát naklavír

ainazobcovou étnu. Vosmi letech

zvítězil klavír. Proč? Je zatím nějaká

konkrétní skladba, která rozhodla, že

klávesy zvítězily?

Zvítězil až vpatnácti. Vjedenácti letech jsem

ještě chodila naGymnázium Jana Nerudy

naobor klasický klavír azpěv, atehdy jsem se

rozhodla, že mě klavír baví víc.

Dokážete zahrát inaétnu?

Ano, dokážu, loni včervnu jsem skládala pro

nakladatelství Tympanum. Jedna desetiletá

slečna, Viktorie Seifertová, si plnila sen tím, že

načetla knihu pro děti. Vybrala si odVěry

Noskové titul Kamarád Jak ajá nato skládala

hudbu. Aprávě tam jsem použila zobcovou

étnu avšechny možné nástroje zkláves.

Zmínila jste, že ráda skládáte, to jste jistě

podědila?

Ano, oddědečka. Otec mého otce, Karel

Sklenička, byl skladatel duchovní hudby,

zacož byl perzekuovaný komunisty, protože ji

vté době zakazovali. Jeho hudba je také

taková těžce výstřední, ale když to někdo

zahraje dobře, tak umí jímat isrdce nehudeb-

níků. Je to průnik doněčeho, co není úplně

obvyklé, ale je to poslouchatelné.

Vy sama také ráda experimentujete se

zvuky.

Nebráním se ani syntetické hudbě. Kolikrát

máte kdispozici inehudební zvuky, jako

kosmické hučení, azacházíte snimi jako

snotami. Chystám se dotoho proniknout víc.

Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo vydat

album ROBOLAX, což je zkratka dvou slov –

robotic relax, kde jsem se snažila najít hranice,

kdy zvuk je přiznaně vysoce technický

azároveň relaxační. Představuje, že se sondy

adroidi vracejí zvesmíru klidem stím, co

vyzkoumali. Zjistili, že pro ně je vlastně

nejlepší mír, harmonie astabilita, kterou

načerpali zvesmíru. Je to vlastně něco mezi

eso asci-.

To je odklasiky hodně vzdálené.

To jo… Myslím, že pan profesor Klánský cítí, že

mu tak trochu utíkám, anevím, co si otom asi

myslí. Doufám, že ho nezklamu, protože on mi

dal tolik znalostí ahlavně mě psychicky

vytrénoval. Koncertování je dobré pro

nevidomého, kterého lidé obdivují ještě

trochu víc. Nemám zas tak těžké unormálních

koncertů sklidit úspěch. Ale pokud chodím

nasoutěže, tak tam to zas tak snadné není,

protože porotci se snaží hodnotit objektivně.

Auž cítím, že mě to zté AMU táhne maličko

jinam. Nebudu pianista, který žije sérii

koncertní síň – letiště – hotel – koncertní síň.

To jsem vlastně nikdy neplánovala být. Chtěla

jsem něčeho dosáhnout vinterpretaci. Zjistila

jsem třeba, že skladby Josefa Myslivečka

nikdo nenahrál, chtěla bych nahrát jeho

kompletní dílo.

Domnívala jsem se, že vsoučasné době

není problém pro nevidomé studenty

hudby sehnat noty vBraillově písmu. Ale

není to tak docela pravda. Jak tedy

studujete nové skladby?

Takt potaktu si musím noty přejet prstem.

Kdyby nevidomý nehudebník začal číst zápis

not vBraillu, tak bude číst úplné nesmysly.

Třeba Q je půlové F. Takže je to úplně jiný kód.

Aprotože je složité noty vBraillu sehnat,

hodně se angažuju vjejich přepisování

dodigitálu. Chci také založit facebookovou

skupinu propojující nevidomé, kteří potřebují

noty vBraillu, slidmi, kteří ovládají běžné

notační programy amohli by je pro ně

digitalizovat, pak už je snadné to převést

doBraillova notopisu.

Rok jste studovala veFinsku, kam jste se

toužila dostat. Čím vás tato země uchvátila?

Vpatnácti letech jsme měli čtenářský deník

amě zaujal starověký Egypt. Atak jsem si

řekla, že Egypťan Sinuhet bude asi hezká

knížka, což byla. Zjistila jsem, že to napsal Fin,

tak jsem se podívala, jak vlastně zní nština.

Abyla to láska naprvní poslech, je to

nádherný jazyk!

Finština vás dostala zvukově?

Přesně tak.

Vněkolika rozhovorech jste řekla, že

si plníte sny. Jaké sny nejen hudební,

ale iosobní máte?

Osobní sen je mít dítě arodinu, protože

spousta lidí tvrdí, že nevidomí ji mít nemůžou.

Je to tedy výzva. Asi to úplně není brnkačka,

ale tak postupně zjišťuju, že to je sen, který je

splnitelný, auž je iským. Ztěch profesních

bych si chtěla zahrát samerickým klavíristou

Garickem Ohlssonem nebo sMuraym

Perahiou. Je to teď kvůli covidu těžké, ale

mám kontakty, tak začnu vyjednávat.

Uvidíme, jestli se mi to podaří.

Milujete sport, například lezení.

Lezu svidomými parťáky, jistíme se navzájem,

ale znám pár nevidomých bláznů, kteří chodí

sami, protože stěnu znají. Sama chodím

dodvou bazénů, protože si pamatuju interiér.

Nedávno se mi dokonce zdálo, že jsem si byla

podlouhé době zaplavat. Moc mi to chybí.

PTALA SE: JE

Vzpomínáte si nasvůj první „velký“

klavírní koncert? Jakou skladbu jste hrála?

Vosmi letech jsem hrála nasoutěži hudebních

škol avyhrála jsem. Doteď si pamatuju, že mi

úplně vypadlo, co mám zahrát. Že jsem tam

seděla, měla hrát ještě jednu skladbu, ale co

to bylo? Paní učitelka mě podpořila ařekla:

„Ráchelko, ještě bourrée nám zahraj.“ Ajá celá

šťastná začala hrát. Pak jsem si říkala, tak to je

jasné, to nemůžu vyhrát. Anakonec jsem

získala první místo.

Jak bojujete strémou? Jestli se vás týká.

Tréma se mě týká hodně, dokonce mi dříve

ipotila ruce. Odté doby, co jsem začala dělat

věci mimo hudbu atrochu pracuji navlastním

sebevědomí amedituji, tak se mi najednou

hraje jinak. Pokud tréma neovlivňuje pohyby

těla atělesné funkce, tak vlastně nepřekáží,

aje zdravá adobrá, protože člověka udrží

vsoustředěnosti. Asi nejvíc mi pomohla

modlitba, ato doslova. Mám křesťanskou víru,

takže si před koncertem doslova říkám: Bože,

půjč si moje ruce askrz mě hraj!

Mnohokrát jste hrála sorchestry, například

vrámci festivalu Pražské jaro sorchestrem

PKF – Prague Philharmonic. Jak funguje

spolupráce mezi nevidomým sólistou

adirigentem orchestru?

Natento koncert se nezapomíná. Většina

spolupráce se odehrává napoli hudby. Slyšela

jsem osobě takové věci, že slyším svist

taktovky atelepaticky se napojuji. (smích) Ale

je to realističtější, než jak to bylo vněkterých

rozhovorech popsáno. Nejčastější spolupráce

probíhá nahudebním poslechu. Když hraje

nějaký hráč shudebním ansámblem, tak

idokáže také zavřít oči aslyší nádechy

spoluhráčů nebo hudbu, která se odehrává

před tím, než hraje on. Většina je takto

realistická. Jednou jsem měla ukázat nástup

já, protože jsem začínala, atak dirigent řekl, já

budu dirigovat, alevy ukažte první takt.

Většinou to dirigenti nechávají namně, když

se jedná omísta, kde hraju první, nebo kdy

začínáme dohromady. Jednou pan dirigent

Steven Mercurio tak vehementně dupal, když

se schylovalo kforte, že se pode mnou začal

chvět klavír. Cítila jsem, jak se vibrace

přenášejí namě, tak jsem se musela trochu

smát, což byl uvolňující zážitek, který mě

osvobodil odtrémy.

Energická klavíristka Ráchel Skleničková miluje Finsko, kávu avoblasti

hudby ráda experimentuje. Vkvětnu se proto zapojila doprojektu

Vyšeart. Studuje hru naklavír uprofesora Ivana Klánského naAMU

aletos ji čekají státnice. Nevidomá klavíristka ale nechce žít život mezi

letišti, hotely akoncertními sály.

Jsem jako fotbalista, který těsně

před bránou nekopne gól

Narodila se 21. 6. 1992

vPraze jako nevidomá.

Je absolventkou

Konzervatoře Jana

Deyla voboru klavír.

Má zasebou již celou

řadu hudebních

úspěchů, vystupuje

nainterpretačních

soutěžích doma

ivzahraničí. Skladby

studuje zpřepisů

doBraillova písma

hmatem. Mluví

několika světovými

jazyky včetně nštiny,

kterou se naučila

zarok. Koncertovala

naPražském jaru adal-

ších festivalech vážné

hudby, vystupovala se

Symfonickým orches-

trem Českého roz-

hlasu, sČeským

národním symfo-

nickým orchestrem

aveslavném londýn-

ském studiu Abbey

Road nahrávala

sMiroslavem Žbirkou.

Ráchel

Skleničková

5

ČÍSLO 5 – KVĚTEN 2021

ROZHOVOR