Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 9

9

ČÍSLO 5 – KVĚTEN 2021

TÉMA

Že to veslo nezlámu?

Tuším asi sedmého listopadu 1935 ploul jsem

jako plavec skamarádem Františkem Pisinge-

rem zDoubravy. Když jsme jeli zKrálovské

kŠtěchovickým (Svatojánským) proudům,

voda byla pěkná, síly jsme měli jako lvi – však

nám taky nebylo nikomu zdaleka ani třicet let.

NaMoráni nám šenkýřka Tonička Vodrážko-

vá vyvezla každému litrovou ašku piva

adohromady půl litru rumu. Právě jsme dopili,

když jsme přijížděli keskále zvané Čubka. Byl

večer, stmívalo se už silně. Podjeli jsme Čubku,

objíždíme Štěňata, abychom nemuseli moc

„jezdit“, přibírali jsme čtyřma kládama mrtvou

vodu. Předák jen šeptal, my si hověli, voda

sama zanás odjížděla.

Akce vrámci oslav

 Výstava Vltavané – tradice

plaveckých spolků, Musaion

Národního muzea vKinského

zahradě, stále čeká nanávštěvníky,

zatím marně

 Oblíbená společenská akce

Country parník, před prázdninami

podle možností, zatím

bez přesného termínu

 Projížďky šífem Vltavan,

náplavka vPodskalí, vlétě,

zatím bez přesného termínu

 Slavnostní mše, katedrála

sv. Petra aPavla naVyšehradě,

září

 Nazáří jsou připraveny

odložené slavnostní akce

spojené se založením spolku

 Slavnostní krojovaný

průvod Podskalím

 Jubilejní valná hromada

aveselice nanáplavce uVýtoně

 Odhalení pomníčku naCísařské

louce, připomínající začátek

„potahové stezky“, kterou se

vracely šífy dojižních Čech

Vrámci zasedání vedení Mezinárodní

vorařské asociace bude 4. září městské

části Praha 2 předán čestný titul Vorařská

obec. Vokrese Praha-západ bude odha-

len opravený Ferdinandův sloup nad

bývalými Svatojánskými proudy uŠtěcho-

vické přehrady.

Nevím, co to tenkrát Frantu napadlo.

Najednou povídá: „Že to veslo nezlámu.“

Azabral vší silou. Já naněj křiknul: „Neblbni!“

ale Frantina zabral ještě jednou, veslo opravdu

ruplo apůlka ho už ploula okolo nás. Byli jsme

pět set metrů před proudama aivtěhle

místech objíždět Horní aProstřední

sklenici vlevo atu spodní vpravo neby-

la žádná legrace. Vyhodil jsem opačinu

vboku, rychle jí dal předák. Karel

utíkal pro zadákovu opačinu, tu jsme

dali doboku ato zlámané veslo Karel

naplátoval adalo se nazadák, protože

ze Štěchovic bylo nutné. Dnes už jen

vzpomínám, jak by se nám tenkrát

lehko vymstil rum.

Co vorař, to pořádný chlap – ale?

Mezi Vltavany se traduje řada historek olidech

„odvody“. Jednu takovou ráda vyprávěla

vltavanská sestra Anička Otčenášková, která

nás opustila před několika lety vesvých

103 letech jako nejstarší občanka Prahy 2.

Odní převzal příběh její manžel, malíř Jaroslav

Otčenášek, velký příznivec Vltavanu, který,

jako jeden ze skupiny Sedmilhářů jej vyprávěl

vroce 1969 vrozhlase.

Stalo se to již dávno. Anikdo ani neví, jestli

se to opravdu stalo. Vté době užíval spolek

Vltavan jen jeden prapor aměl jen jednoho

praporečníka, který se oněj staral, nějakého

Tesárka. Byl to mladý svobodný vorař, krásný

aurostlý chlap, všechny ženské zPodskalí

poněm pokukovaly se zalíbením. Měl jen

jednu velikou chybu – práce mu nevoněla.

Vté době se mu doživota namotala jedna

vdova, ještě celkem mladá, říkalo se jí paní

Bábinka. Byla celkem zámožná, pracovitá

ašikovná, měla stánek vtržnici. Brzo se

domluvili aTesárek se kní isvltavanským

praporem nastěhoval. Čas plynul aoba byli

spokojení. On nic nedělal, procházel se jen

skamarády, chodil si pozábavách anechával

se odšťastné paní Bábinky živit.

Vorařství míří

mezi živé

tradice UNESCO

V

orařství je nominováno naRepre-

zentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví UNESCO. Otom,

zda se naseznam takových historic-

kých rarit nakonec skutečně dostane,

bude jasno nakonci příštího roku.

Ikdyž voroplavba vedruhé polovině

20. století zanikla, tradice sní spojené

se stále předávají mladším generacím.

Nejde jen ořemeslné postupy při

stavbě voru, ale ioznalosti spojené

sjeho plavením pořece. Svorařstvím

je také spojená specická kultura

sosobitými zvyky avorařskou sloves-

ností tak, jak ji známe zplaveckých

písní aplaveckého slangu.

RED

V

ltavan vPraze je nejstarším existujícím

profesním spolkem. Byl založen vPodskalí

11. června 1871 pod názvem Vzájemně se

podporující spolek plavců, rybářů apobřež-

ných Vltavan. Spolupracuje sdalšími vltavan-

skými spolky, jako je Purkarec, Davle aŠtěcho-

vice, snimiž tvoří spolek Vltavan Čechy. Jeho

členové se vzájemně oslovují bratře, sestro.

Naprvní pohled upoutá jejich slavnostní

kroj inspirovaný uniformami francouzského

námořního obchodního loďstva 18. století.

Pražští Vltavané nosí nahlavách tvrdý, černý,

nízký lakovaný klobouk seširokou modrou

stuhou. Košile je zčerveně abíle pruhované-

ho plátna, doplňuje ji krátká černá kravatka.

Tmavomodré sako zdobí zlaté knoíky, naklo-

pách zlaté kotvy, nalevé straně spolkový

odznak, kalhoty jsou bílé aod1. října do

konce dubna černé. Významným doplňkem je

červená šerpa. Ženský kroj je jednodušší:

červenobílá pruhovaná košile sčernou krava-

tou, odznak, skládaná sukně bílá či černá

ačervená šerpa.

Ze života Vltavanů

Vorařské historky

Najednou ale začala poveselém fešákovi

házet očkem jedna velmi mladá asvobodná

ošetřovatelka. Tesárkovi to lahodilo azane-

dlouho se kní odpaní Bábinky přestěhoval,

zase ispraporem. Ale ta dívka byla velmi

náročná, on neměl žádné peníze, atak musel

jít pracovat. Sehnal však jenom velmi těžkou

práci. Začal všeho hořce litovat, atak šel

zapaní Bábinkou sprosíkem, aby se kní směl

vrátit. Ta mu konečně odpustila asvolila. Ale

pod podmínkou, že si zbytu té ošetřovatelky

odnese prapor ksobě domů ona sama!

Tesárkovi nezbylo než souhlasit.

Atak jednoho dne, bylo to právě vneděli,

kráčela paní Bábinka přes celé Podskalí

svltavanským praporem, aby všichni viděli,

atudíž rázem pochopili, jaké to mezi ní

akrásným Tesárkem zase je.

Ikdyž pravidelná plavba vorů skončila dokončením přehrady Orlík

vroce 1960, vorařství jako řemeslo nezaniklo. Mezi Vltavany,

zejména těmi zPurkarce, najdeme idnes takové, kteří řadu vorů

postavili. Aprotože plují dokonce daleko zahranicemi, je zřejmé,

že dodnes plavci–voraři existují. Učí se také odtěch dřívějších.

Jedním zposledních žijících „vrátných“ (vedoucí vorařské party) je

více než devadesátiletý, ale stále svěží Václav Husa zpočetné

vorařské rodiny. Přinášíme krátké vzpomínání jeho otce Vojtěcha

zknihy Plavecké historky, které připomene nejen určité furianství,

ale především těžkou anebezpečnou práci plavců.

Josef Tesárek se stal modelem Jarosla-

vu Brůhovi pro sochu voraře, která je

umístěná nanároží domu čp. 2042

vLadově ulici vPodskalí.

Vorařský slovníček

ŠREKAŘ

plavec napředposledním voru

PLAVÁČEK, HORÁČEK

hliněný hrnek navaření navoru

COLAŘ

ten, kdo platí zadruhé vhospodě

PUMAŘINA

legrace

ŠÍF

nákladní loď

PRVNÍ VODA

první splutí řeky najaře

HODNÁ VODA

klidná voda bez vln

OPAČINA

protisměrné, obrácené veslo