V úterý 16. května o půl jedenácté dopoledne se hlediště Národního divadla otevřelo veřejnosti a smutečním hostům. Přišli sem položit květiny a rozloučit se s velkou divou českých i světových jevišť, operní pěvkyní a herečkou Soňou Červenou. Zemřela 7. května ve věku 97 let. 

Uznávaná osobnost mezi světovou uměleckou elitou a držitelka mnoha významných ocenění se proslavila v široké škále rolí, od klasického operního repertoáru až po autory 20. století. Po emigraci v 60. letech zpívala ve významných světových operních domech v celé západní Evropě a Severní Americe. Mimořádné výkony podávala v operách Richarda Wagnera a Leoše Janáčka. Její nejslavnější rolí byla ale Carmen, tu zpívala na předních světových scénách více než stopadesátkrát. Spolupracovala s mnoha pěvci, dirigenty a režiséry světových jmen. Na jeviště Národního divadla se vrátila v roce 2002, účinkovala v opeře i v činohře. Naposledy veřejně vystoupila v roce 2022. Do posledních chvil svého dlouhého a nevšedního života inspirovala okolí šarmem a vitalitou.

Na jevišti Národního divadla se na čestné stráži u katafalku postupně vystřídaly desítky osobností z kulturní scény: generální ředitel České televize Petr Dvořák, generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, prezident Herecké asociace Ondřej Kepka, režisérka Olga Sommerová, pěvkyně Kateřina Kněžíková, herec Jiří Štěpnička, divadelní režisér Michal Dočekal, muzikolog Aleš Březina nebo generální ředitel České filharmonie David Mareček. Smuteční řečníci, kolegové a přátelé z divadelní branže vzpomínali na Soňu Červenou nejen jako na bytostnou umělkyni a profesionálku, ale především jako na přátelskou, oduševnělou a inspirativní osobnost, která si navzdory těžkým životním zkouškám zachovala optimismus a nadhled. „Prostě žít, dělat to nejlepší, co umím, nešidit a jít pořád dál,“ zazněla vzpomínka na její slova. „Přála si rozloučit se s námi právě na tomto jevišti, kde se cítila nejvíce doma,“ řekl generální ředitel Národního divadla Jan Burian, a připomněl emigraci Soni Červené z totalitního Československa v 60. letech. „Její útěky nejsou projevem strachu, ale odvahy bojovat za život, ve kterém se nemají dělat kompromisy,“ prohlásil.  

Když se v závěru posledního rozloučení spustila opona, hledištěm Národního divadla se rozezněl dlouhý potlesk. A neustal, dokud rakev neopustila budovu. 

Vážená Dámo české kultury, čestná občanko Prahy 2, bylo nám ctí!                                      

mab