Slovo úvodem

Vážení čtenáři, milí sousedé,

rád bych vás pozdravil z Vyšehradu, který mám tu čest čtvrtým rokem spravovat z pozice ředitele Národní kulturní památky Vyšehrad. O něm ale dnes psát nebudu. Tématem tohoto čísla je vztah města k řece, proto se nad ním chvíli zamyslím. 

Vltava je prvním architektem Prahy. Dávno předtím, než do pražské kotliny přišli první lidé, modelovala spolu se svými přítoky zdejší krajinu. Zařezávala se stále hlouběji do svého podloží, formovala říční terasy, meandry a ostrovy. Nechala vyniknout terénní dominanty, strmé svahy a skalnaté vrchy. Vytvořila úchvatnou scenérii, do které pak generace lidí vkládaly svá díla. Praha tak za svou jedinečnou atmosféru a podobu vděčí své řece.  

Vztah města k řece byl ale po celá staletí dvojaký. Vltava představovala dopravní tepnu a zároveň překážku, zdroj pitné vody i odpadní stoku, hnací sílu mnoha živností i neustálou hrozbu v podobě povodní. Po celá staletí se město k řece obracelo zády. Vltavské pobřeží bylo periferií. Nacházely se zde mlýny, hlučná a špinavá řemesla, skladiště a chudinské čtvrti. Situace se zcela změnila v polovině 19. století, kdy začala vznikat pražská nábřeží propojená nádhernými mosty. Město se obrátilo k řece čelem. Na nábřežích lemovaných stromořadím vyrostly reprezentativní veřejné budovy a luxusní činžovní domy. Vltava se stala součástí obrazu vnímaného z nadhledu nábřežních zdí.  

Dnes se k řece opět vracíme. Scházíme z nábřeží k vodní hladině, abychom vnímali její přítomnost. Oživujeme její pobřeží, ostrovy a náplavky. Vltava je dnes klíčovým veřejným prostorem města, který patří všem.

Přeji vám příjemnou procházku po vltavských březích.

Petr Kučera, ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad