Noviny Prahy 2

Robert Čásenský (51) patří v Česku mezi novinářskou špičku. Dlouhá léta byl šéfredaktorem deníku MF Dnes, později začal vydávat časopis Reportér a od letošního ledna vede redakci serveru Seznamzprávy.cz. Od roku 2007 žije v Praze 2. V rozhovoru přidává své postřehy nejen k budoucnosti tištěných novin, ale také o úloze médií ve společnosti.

Nemrzí vás, že formát papírových novin, jaké jsme znali, pomalu mizí ze světa?

Jako staromilce mě to trochu mrzí, ale z pohledu uživatele to chápu. Tištěné deníky to mají velmi těžké. Na čerstvé zprávy jsou příliš pomalé a na to, aby přinášely dokonalejší a hlubší texty, zase vycházejí příliš často. Obdivuji každého, kdo i dnes dělá papírový deník, všem fandím a byl bych moc rád, kdyby Lidové noviny byly jediným deníkem, který v poslední době skončil. Ostatním bych přál, aby přežily. Sám moc rád čtu zahraniční papírové noviny, ale rozumím tomu, proč postupně vyklízejí pozice.

Je soumrak papírových novin nevyhnutelným trendem? Dá se ještě nějak zastavit?

Vždy budou lidé, kteří budou číst denní zprávy raději v papírové podobě. Otázka je, zda jich bude tolik, aby se takových novin uživilo dost. Ve Spojených státech regionální noviny vymizely výrazně. Podle světového vývoje se zdá, že daleko větší šanci na přežití mají časopisy. 

I vy sám jste před časem přešel z časopisu do elektronického média. Co vás k takovému přesunu vedlo?

Já jsem stále vydavatelem časopisu Reportér, byť vedení redakce převzal kolega Michal Musil. Zároveň jsem od ledna šéfredaktorem webu Seznamzprávy.cz. Pohybuji se tedy jak v online světě, tak ve světě „papíru“. Když se objevila nabídka vést jednu z největších online redakcí v ČR, řekl jsem si, že je to příležitost, jak na žurnalistiku dobře zapůsobit a přišlo by mi škoda to nezkusit.

Nezdá se vám, že v době sociálních sítí skomírají tradiční média jako taková, nejen ta tištěná?

I internetová média to dnes mají těžší. Na druhou stranu, když chcete nové, ověřené a spolehlivé informace, tak tradiční média, a to včetně internetových, hrají nezastupitelnou roli. Někdo musí ty informace zjistit, ověřit, někdo je musí napsat a zeditovat. A to je přece něco úplně jiného, než když napíšete na sociální sítě svůj názor, je to úplně jiný druh obsahu. Můžeme psát na sociální sítě, co si myslíme, to je naše nezadatelné právo, ale těžko to budou objektivní informace. Role novinářů, jakkoliv bývala prestižnější, je nezaměnitelná.

Významné množství lidí ovšem dnes bere tyto „názory na sociálních sítích“ jako objektivní realitu.

To nikomu neberu ani nevyčítám. Je ale užitečné rozlišovat mezi názory a informacemi, pokud se ve světě chcete alespoň trochu orientovat. Chcete-li spolehlivé informace, potřebujete spolehlivé zdroje. Když budu chtít vědět, jaká je sazba pokut za špatné parkování, mohu si buď přečíst názor souseda, který třeba řekne, že jsou pokuty moc vysoké, nebo si mohu ověřit, jak to doopravdy je. 

Věří dnes lidé médiím?

Věří jim mnohem méně než například před třiceti lety, a myslím, že si za to média mohou zčásti sama. Věřit čemukoliv bude čím dál tím těžší, zejména s nástupem umělé inteligence. Brzy se nebudeme moci spolehnout na něco, na co jsme byli po staletí zvyklí: a sice, že co vidíme a slyšíme na vlastní oči a uši, je realita. Už to tak být nemusí.

Může umělá inteligence v budoucnu nahradit novináře? Zprávu už napsat umí, komentář také.

To je pravda, zprávu i komentář AI napsat umí, ale také si umí vymýšlet. AI informace neověřuje, ale domýšlí si je. To je důležitá věc. Nedávno jsem na jedné přednášce ukazoval, že když AI zadáte, aby vyhledala největší skandály v českém zdravotnictví, tak když žádné nenajde, prostě si je vymyslí. Jeden nejmenovaný server takový článek dokonce publikoval – zřejmě omylem. Vyšlo tam, že doktoři ve Vinohradské nemocnici těží bitcoiny za pomoci brýlí, a ukládají si je na Seychely. Nic z toho samozřejmě není pravda. AI v současném stavu není schopná nahradit živého člověka. Může pomoci s rešeršemi, při spoustě dílčích činností, ale bez lidského mozku to zatím nefunguje.

Zatím, to je důležité slovo.

Může to tak být, ale kritická úvaha člověka bude hrát svou roli ještě docela dlouho.

Zmínil jste, že média si částečně mohou sama za to, že jim lidé nevěří. Můžete být konkrétní?

Důvodů bych mohl vyjmenovat celou řadu. Velmi stručně řečeno: novináři dělají chyby a provozovatelé mediálních domů se na nich snaží spíš šetřit. A čím méně obsazené redakce máte, tím větší bývá náklonnost k chybám. Druhá věc je politické zaměření novinářů. Dobře to bylo vidět už při první přímé prezidentské volbě, kdy před druhým kolem velká většina médií výrazně fandila Karlu Schwarzenbergovi před Milošem Zemanem, a není divu, že část veřejnosti pak měla pocit, že média „nepískají rovinu“. Sebekriticky musím přiznat, že i Mladá fronta DNES, kterou jsem tehdy vedl, také dost držela Schwarzenbergovi palce, byť jsme v té době mysleli, že jsme objektivní. Zpětně viděno to ale na obsahu bylo znát.

A je to vůbec špatně, když se médium přihlásí k podpoře politického směru? V USA některé noviny otevřeně podporují demokraty, jiné republikány.

Musíme rozlišovat mezi zpravodajstvím a komentářem. Zmiňujete-li média v USA, tak je třeba říct jedno: já rozhodně nepatřím k fanouškům Donalda Trumpa a nikdy jsem k nim nepatřil, ale už během prvního Trumpova období jsem viděl, že co jsou o něm některá média schopná napsat, to by o žádném jiném prezidentovi nenapsala. Jeden z problémů médií spočívá v tom, když vás politická preference – nebo obava – svede z objektivního přístupu ke zpravodajství. Komentáře jsou jiná věc, mně byla vždy sympatická britská tradice „endorsementu“, kdy jednotlivé tituly před volbami vyzývaly k volbě buď konzervativců nebo labouristů. V Česku taková tradice ovšem není. Některé ty britské endorsementy byly velmi zajímavé politické komentáře.

Nemají lidé třeba pocit, že se je média snaží vychovávat?

Část čtenářů může určitě zlobit, když se je média snaží vychovávat nepřiznaně, například v kulturně-společenské oblasti. Obecně si myslím, že pro masová média s velkým dosahem by mělo platit, že se mají snažit popisovat svět jaký je, a ne jaký by chtěla, aby byl. Což je v řadě případů rozdíl.

Dá se s dezinformacemi bojovat jen vzděláním? Protože to je běh na dlouhou trať.

S dezinformacemi se dá bojovat více způsoby. Vzdělání je samozřejmě obecně velmi dobrý statek pro schopnost vyhodnocovat informace. S dezinformacemi se dá bojovat i určitou zdravou skepsí: člověk má být ostražitý vůči tomu, co vidí, a má si informace ověřovat. Platí poučka, že čím víc je informace šokující, tím větší je pravděpodobnost, že není pravdivá. 

Společnost se polarizuje, cílem útoků ze strany politiků už začali být i novináři. Nemáte z toho obavy?

Obecně mám obavy ze sílících útoků uvnitř společnosti navzájem. V Česku zatím spíše verbálních, ale atmosféra, ve které jsme si odvykli vzájemně poslouchat a snažíme se jeden druhého jen přeřvat, není úplně dobrá. S tím souvisí i útoky na novináře. Organizace Mezinárodní tiskový institut (IPI), v níž se angažuji, se zabývá tím, jak kolegům v případě takových útoků pomáhat. Vyzývali jsme politiky, aby ve volební kampani, která bude sama o sobě emotivní, takových útoků ubrali. Pokud představitel hnutí Stačilo! říká o novinářce, že by ji měl někdo hodit do vysoké pece nebo do Macochy, nebo když pan Turek vyzývá k tomu, aby jeho příznivci dali konkrétnímu novináři pěstí, tak jsou to opravdu nešťastné výroky. Kdyby to někdo vzal vážně, zbytečně by mohlo dojít k neštěstí. Představte si, že by to bylo obráceně, že by nějaký novinář veřejně napsal, ať někdo dá pěstí Filipu Turkovi. To by bylo haló… Určitě by neškodilo, kdyby se jak politická, tak mediální scéna zvládla trochu zklidnit. Můj slavnější kolega Jindřich Šídlo rád používá výraz „balon na zem“. Kdybychom často dokázali dát balon na zem, bylo by to fajn. 

Na závěr pojďme rozhovor trochu odlehčit: jak se vám žije na Dvojce?

Skvěle. Žiju v Mánesově ulici od roku 2007, před třemi lety jsme se v rámci ulice přestěhovali asi o tři sta metrů, a až nás opustí děti, plánujeme se přestěhovat zase zpátky. Pokud by to bylo na mně, rád bych se z Mánesovy ulice nepřesouval jinam už nikdy. Dokud budu schopen vyjít aspoň do mezipatra k výtahu, tak to nechci měnit.

Ptal se: Jan Martinek