Pospolitost a komunita mě dělá šťastnou

Sopranistka Tereza Mátlová, absolventka pražské AMU a Bach-Akademie ve Stuttgartu zpívá v opeře, operetě i muzikálu. Jako sólistka vystupuje na předních našich i zahraničních divadelních scénách, vyniká v rolích Rusalky, La Traviaty, Gildy, Čardášové princezny a mnoha dalších, zpívá hlavní ženské role v muzikálech Bídníci nebo Noc na Karlštejně… Je ale také vinohradskou patriotkou a s Prahou 2 je spojená nejen svým bydlištěm. Náš rozhovor se odehrával v kavárně nedaleko náměstí Míru, v místech, které má ráda. 

z koncertu v bazilice sv. Ludmily

v  roli Rusalky s Danielem Hůlkou (vodník) na MHF Trutnovský podzim

(foto: Miloš Šálek)

Narodila jste se do umělecké rodiny (tatínek sbormistr Lubomír Mátl, maminka hudební teoretička Jiřina Mátlová, pozn. red.) jako druhá ze šesti sester. Jaké jste měla dětství? 

Žili jsme ve velkém bytě v Pařížské ulici. Před námi tam bydlela herečka Jiřina Šejbalová. Nedávno jsme se dočetla, že byla také zpěvačka, a říkala jsem si: neuvěřitelná náhoda. Dnes si vůbec nedovedu představit tolik lidí v jednom bytě, rodiče, šest sester, babička, pejsek… Moje dětství bylo krásné, plné hudby, z bytu neustále zněly všemožné hudební nástroje. Měli jsme ale chápavé sousedy, byl to takový dům navzájem se tolerujících, hudbymilovných lidí. 

Přemýšlím o tom, jak může fungovat soužití šesti děvčat…   

Samozřejmě se stalo, že jsme se pohádaly. Ale hromada sester má tu výhodu, že když zrovna s některou nemluvíte, je tam vždycky někdo, s kým mluvit můžete. Vyrůstaly jsme vlastně v konkurenčním prostředí, a v dospělém věku jsme se všechny našly. Myslím si, že teď máme nejhezčí vztah. V dětství jsem často toužila být jedináček a mít maminku jen pro sebe. A teď mě mrzí, že nemám víc dětí. Vždycky jsme si říkala, počkám, co život přinese, ale ono se tomu musí jít trochu naproti, a to jsem neudělala. Velká rodina je požehnání, je to krásné. 

Všechny jste muzicírovaly? Měly jste nějaký svůj domácí sbor? 

Ne, ale někdy si říkám, že dnes by to dobrý producent mohl pojmout jako Kelly Family. Tenkrát to byla rarita, šest krásných holek, všechny s hudebním nadáním nebo aspoň sluchem…

Byli na vás rodiče přísní? Nebo jste byli spíš bohémská rodina? 

Spíš to druhé. Tatínek byl hodný, i když mi říkal: jsi z hudební rodiny, musíš být lepší než ostatní, aby si nemysleli, že jsi protekční dítě. V tom byl přísný. Rodiče nám dali hudební vzdělání, to je základ a je úplně jedno, jestli se tomu budete věnovat profesně nebo ne. Hudba, jazyky, sport, a pak si z toho vyberete… Podobně vedu i svoji patnáctiletou dceru Emilku. Něco ji baví a něco ne, ale má příležitost si to vyzkoušet. Moji rodiče nám to také dopřáli. 

Jaká jste maminka? 

Rozmazlující. Láska musí být na prvním místě. Sama na sebe jsem přísná, ale dceru velmi podporuji. Je šikovná, a tak nemám příliš prostoru ke kritice. Spíš ona mě vidí jako velmi nedokonalou. Chodí na moje představení, Rusalku zná pozpátku a pozná, když udělám chybu, když je něco jinak. Emilka je kritická, ale mně se to líbí. Zlepšuje mě. 

Rusalka je vaše stěžejní role. Máte ji ráda – jako postavu? 

Přiznám se, že když mi roli Rusalky nabídli poprvé, nechtěla jsem ji zpívat. Nerozuměla jsem jí – jejímu způsobu lásky, jejímu rozhodnutí, tomu, jak se zachovala, že nebojovala. Ale když tato příležitost přišla znovu, byla jsem už v životě jinde, prožila jsem lásku, zklamání, narodila se mi dcera… Díky zkušenostem jsem mnoho věcí pochopila, a nic bych neměnila. Jak jsem se učila roli, začala jsem Rusalce rozumět, chápat jednotlivé tóny, proč jsou tak napsané. Pro mě je to výjimečná role a naprosto se s ní ztotožňuji. Rusalka je mi neobyčejně blízká, sama jsem vlastně Rusalka. I když doufám, že partnery nestahuji pod vodu, ale dávám jim, stejně jako ona, na výběr. Nevnímám ji jako tragickou postavu.   

Máte nějakou vysněnou roli? 

Já si vlastně sny plním. Verdiho Traviata byla moje vysněná role, a tu zpívám, stejně jako Pucciniho Vlaštovku… Čeká mě vysněná role Toscy, kterou budu zpívat ve Wroclawi, na to se neuvěřitelně těším, a Rosalinda v Straussově operetě Netopýr. Tam jsem dříve zpívala Adélu, náctiletou služtičku, Rosalinda je už ctěná paní. 

Potřebujete jako profesionál hudbu k životu, nebo si odpočinete v tichu? 

Potřebuji slyšet koncerty jiných umělců. Nejen zpěv, ale i orchestrální koncerty. Je to pro mě inspirace. Miluju klasiku, Bacha, klavírní tvorbu. Když jedu autem, poslouchám pop – osmdesátky, devadesátky, mám ráda swing… Hudba je vášeň, způsob života. Když se mi narodila Emilka, dlouho jsme ji kojila a přes dva roky jsem s ní byla doma. To je pro zpěvačku nemyslitelné, profesně jsem se zabrzdila déle, než jsem předpokládala. Byla jsem šťastná matka, ale po nějaké době jsem cítila, jak mi moje povolání chybí. Jako kdyby vám někdo usekl ruce.  

A jak pečujete o svůj hlas? Pro operní pěvce a zpěváky vůbec musí být představa, že se jim něco stane s hlasem, noční můra…

Na to nesmíte ani pomyslet. Jen jednou jsem měla rýmu a odřekla jsem představení, ale to jsem měla alternaci. Musíte myslet pozitivně a pečovat také o svou duši. Psychická nepohoda se odrazí na všem, i na hlase. Je důležité mít dobré přátele a dobře si vybírat své okolí a lidi, kterými se obklopujete.  

Před dvanácti lety jste se stala obyvatelkou Prahy 2. Byla to náhoda nebo výběr? 

Mám ráda centrální část Prahy, kde je všechno v dosahu, a taky potřebuji žít v kulturním prostředí. Když jsem přemýšlela, kde bych se chtěla usadit, volila jsem Vinohrady. Je tady všechno, co potřebuji k životu, zeleň a parky, moje srdcovky – náměstí Míru, vánoční trhy, bazilika – kde se můžu vědomě zastavit a srovnat si myšlenky. Jsem tu doma. V okolí se všichni známe, jsou tu starousedlíci, funguje tu pospolitost, komunita. To je to, co mě dělá šťastnou.

V bazilice sv. Ludmily jste také nedávno zpívala, na koncertě k jejímu 130. výročí. Jaký to byl zážitek? 

Obecně v kostele zpívám velmi ráda, je tam krásná akustika a prostor, který inspiruje. V bazilice jsem zpívala poprvé, s kolegy Pavlínou Senić a Michalem Bragagnolo jsme si nádhernou atmosféru moc užili. Zpívání s doprovodem dětského sboru Vratislavka byla pro mě zajímavá zkušenost. A musím říct, že tam mají velmi talentované děti. 

A na co se těšíte v novém roce? 

Je toho víc: Novoroční koncert s brněnskou filharmonií, Tosca, Rosalinda, Rusalka a Mařenka v produkci Severočeského divadla, cyklus Opera lidem, kde budeme s kolegy cestovat a zpívat na různých scénách, těším se na koncert do Žiliny… A nově zastávám roli umělecké ředitelky multižánrového Dvořák ART Festivalu. Velmi mě baví vybírat dobré hudebníky a spoluorganizovat, i když hlavní část produkce je v rukou mého kolegy a partnera Mirka Dvořáka. Festival uvede během roku deset koncertů na různých místech tady i v zahraničí, taky na letní scéně Vyšehradu. Jedním z cílů je podpořit mladé talentované umělce, proto také spolupracujeme s Pražskou konzervatoří. Rozhodně to bude výjimečná hudební akce, a jsem ráda, že můžu být u toho. 

Přemýšlela jste o tom, co byste dělala, kdybyste nemohla zpívat? 

Samozřejmě, že mě to napadlo. Možná právě hudební produkci, náš festival je něco, co mě baví a naplňuje. Klasika, muzikál… Práce s umělci je krásná, ale někdy složitá. Třeba když se ráno vzbudíte a máte pocit, že jako Libuše se zrovna necítíte (smích). Umělcům musíte rozumět a být tolerantní. A to si myslím, že jsem.

ptala se: mab 

Rusalka na Dvořákově festivalu (zdroj: www.dvorakuvfestival.cz)