Naše školy očima žáků

V tomto seriálu dáváme slovo žákům základních škol. O tradičním běhu po schodech na ZŠ Londýnská v tomto čísle reportuje Leontýna z osmého ročníku.

Londýnské schody

V podzimním dni 14. 10. se v ZŠ Londýnské odehrála každoroční tradice: Londýnské schody. I tentokrát se na jejich organizaci zásadně podílel osmý ročník. Pohodlně se usaďte a nechte se unést závodním duchem jednoho říjnového dne.

Už týdny předem jsme pilně trénovali. Náš ročník také dbal na dekorování chodeb. Běžící panďuláci vyrobení z papíru a barevná písmena, které půlka z nás ztratila. Nakonec jsme potřebná slova poskládali, bylo vyzdobeno. Už zodpovědněji jsme si rozdělili funkce, co kdo bude dělat, a den D mohl začít. 

Ráno vypadalo jako každé jiné, ale vzduch voněl jinak. Potem a… zatuchlými ponožkami. Běhali jsme hned ráno (díky Bohu!). Když jste se připravovali na startovní čáře, nervozita vám svírala vnitřnosti. Plně jste se soustředili na jediné, co pro vás v tu chvíli bylo nejdůležitější… Slovo „Start”. Hned jak bylo jedním z vašich spolužáků vyřčeno, bleskově jste položili svou tenisku na první schod, a pak už jste kmitali nahoru s jediným přáním „Prosím, ať tady nikde neuklouznu!” Protože kdyby jo, ve zpomaleném záběru byste viděli, jak bych třeba já udělala několik obličejů, máchala rukama jako bych zaháněla neviditelnou mouchu a podobně. Možná bych se jako šunka rozplácla na tvrdých schodech. A že jsou docela bytelné! 

Myšlenku rychle zaženete a pokračujete dál v udýchaném běhu. V druhém patře si myslíte, že možná opravdu otestujete tvrdost schodů, a když konečně vyběhnete nahoru, uvědomíte si, že jste přežili, a najednou jste vděčni za všechno, co v životě máte. Samozřejmě tu jsou tací, kteří schody nejen přežijí, ale dokonce je vyběhnou v rekordním čase. To já osobně opravdu obdivuji. 

Zbytek dne jsme organizovali běhy všech dalších my. Koordinovali jsme třídy, měřili čas, vše pečlivě zapisovali. Já jsem se ujala uspořádání dětí do řady tak, aby běžely podle abecedy. Což spočívalo v tom, že jste deset minut volali jednoho člověka, který se neozýval. Když už jste ho konečně našli a chtěli zařadit za dítě před ním, to dítě tam nebylo! Po chvílí volání a hledání se zatoulané dítě naštěstí našlo.

Večer probíhal kulturní program s tanečním a pěveckým vystoupením. Moderátorkami byly moje spolužačky, které to zvládly velmi dobře. Za mě to byla moc vydařená akce, kterou jsem si náramně užila.

Leontýna M. Hochová, 8. třída, ZŠ Londýnská