Dvaatřicetiletý architekt Jiří Kotal je vedoucím projektu studie revitalizace Sadů bratří Čapků, který chystá MČ Praha 2. Pracoval na něm s týmem kolegů z U/U studia, kde architekty a inženýry spojuje společná vášeň pro skateboarding a snaha zapojit freestylové sporty do plánování měst tak, aby veřejný prostor vybízel k sociální interakci.

Redakce Novin Prahy 2 mu položila tři otázky:

Čím jsou Sady bratří Čapků specifické?

Stejně jako podobné parky v Praze nabízejí občanům prostor pro odpočinek, hru a venčení pejsků, tady je to v klesajícím svahu orientovaném směrem na jih. V tomto případě však dochází k velké koncentraci různých zájmových skupin na poměrně malém místě, a tím dochází k negativním interakcím mezi občany, což je hlavní důvod chystané  revitalizace Sadů Bratří Čapků. Další jejich specifičnost vnímám v elementu ulice uprostřed sadů, na kterou je již dlouhou dobu znemožněný vjezd automobilů, takže si na ní hrají děti ze sousední základní školy. Tato skutečnost v nás vyvolává vzpomínky na dětství, na dobu, kdy frekvence automobilů nebyla tak vysoká a ulice byla i místem pro hru, jako součást veřejného prostoru. 

Jaký máte k této lokalitě vztah?

Při studiích na vysoké škole jsem bydlel nedaleko ve spolubydlení. Často jsem jimi procházel dolů do Vršovic a zase zpět, a občas se zastavil v hospodě uprostřed sadů na pivo. Již tenkrát mě mrzel zanedbaný stav veřejného prostranství a nevyužitý potenciál „nefunkční“ komunikace.

Jak se ve vaší práci projevuje to, že jezdíte na skateboardu?

Když jedete na prkně, vnímáte každou spáru v prasklé komunikaci, každou spáru v dlažbě, každý schod nebo jinou bariéru. Kromě toho nás ježdění na prkně naučilo využívat a vidět potenciál v místech, která se pro ostatní zdají být nudná, nezajímavá, a kterými lidé obvykle jen procházejí z bodu A do bodu B. Ježdění na prkně nám dodává stálé spojení s komunitou mladých a zranitelnějších skupin obyvatel a při navrhování nám pomáhá se na svět dívat jejich očima.                              

Ptala se: kla