Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

5

ČÍSLO 4 – DUBEN 2023

ROZHOVOR

Říká se ovás, že jste fotograf lidských

duší. Když kvám někdo přijde doateliéru,

čeho si naněm všimnete nejdřív?

Moc si ho nevšímám. Nechám lidi připravit se

všatně, svěřím je dorukou vizážisty, ateprve

až zapnu světla arozsvítím je, začnu naplno

toho člověka vnímat. Dívám se navšechno

abavím se sním otom, co je cílem té fotky.

Když lidi fotím, neberu to jen technicky,

hodně se jim dívám doduše. Ato není jen

otom, že se otevřou oni mně, ale také já se

musím otevřít jim. Fotografování nanejvyšší

úrovni je intimní záležitost, ateď nemám

namysli akty, které mimochodem fotím

docela často, třeba jako dárek nějaké ženy

pro jejího přítele. Byly doby, kdy jsem fotil

každý den, ale dneska mají lidi jiné priority

než se nechat fotit.

Pozná se nafotogra i, že jste fotil někoho,

kdo je vám nesympatický?

To se projevit nesmí. Opravdu dobrý fotograf

je jako doktor – chirurg přece také nemůže

operovat člověka stím, že ho nechce

zachránit. Astejně tak fotograf nemůže

někoho fotit stím, že mu chce udělat ošklivé

fotky.

Už se vám to někdy stalo?

Ne, ale mrzí mě, že některé lidi jsem nestihl

nafotit, dokud to ještě šlo. Třeba Jana

Wericha bych moc rád fotil, musel být úžasně

charismatická osobnost.

Vyfotografoval jste spoustu jiných

slavných lidí. Nakoho znich rád vzpomí-

náte?

Fotil jsem Karla Gotta, dělal jsem obaly

nadesky Hany Hegerové, Petra Hapky ařady

dalších, byli to kamarádi, ale nejvíc asi

vzpomínám naKarla Svobodu. Domého

předešlého ateliéru vCeletné ulici často

chodil jen si tak posedět. Vyřizoval si

telefonáty, psal texty, koukal, jak fotím,

aříkal: tak hezký prostředí není nikde. On to

miloval, když mě mohl sledovat při práci,

seděl, kouřil doutník abyl vtu chvíli šťastný.

Avposlední době často vzpomínám

natextaře Pavla Vrbu, který zemřel před

dvanácti lety abydlel vDušní ulici. Říkal, že

rukopis Jakuba Ludvíka je rozpoznatelný

naprvní pohled. Dokázal napsat básně

inasoubor mých fotek různých dívčích

nohou. Vznikly ztoho knížky Nohy aHříčky.

Máte tady vateliéru piano. Hrajete naněj?

Ne. To je dekorace.

Abudete se naněj učit hrát?

Ne, fotit lidi aještě jim při tom hrát, to už by

bylo fakt moc.

Vy chvilku neposedíte. Kam jste to zase

odběhl?

Jdu vám ukázat negativy, abyste měla

představu, jak to celé probíhalo před

nějakými dvaceti lety. To jsem skoro deset let

dělal všechno kolem focení pro Hanku

Zagorovou aprobíhalo to tak, že když se

vybíraly například fotky nanosiče desky, tak

jsme se sHaničkou sešli, nakoberci rozložili

hromadu nějakých 400, 500 fotek ajednu

podruhé škrtali, až jsme vybrali  nální fotku

nadesku. To není jako dneska, kdy ode-

vzdávám nanějakém nosiči nebo přes

úschovnu všechno, co nafotím, alidi si sami

dělají konečný výběr. Třeba včera jsem fotil

dvě mladý osmnáctiletý holky, dcery mého

kamaráda, aony přišly se třemi připravenými

out ty apřesně věděly, co chtějí fotit. Abyl

jsem všoku ztoho, jak se vrací móda, holky

měly zvonové džíny adžínové bundičky,

které se nosily zamého mládí. Už se nechodí

vminisukýnkách jako z lmu Filipa Renče

Rebelové, dnes je móda spíš takový unisex.

Když jste byl mladý, prožíval jste divokou

pubertu?

Ani ne, měl jsem jiné zájmy než kouřit

vparku avpatnácti pít vodku. Sportoval

jsem, hrál jsem fotbal. ZaViktorku Žižkov,

zaHanspaulskou ligu (zaolympijský výběr)

azaBohemku. Tu dodneška podporuju, je to

můj klub adosmrti bude. Dokotle ne-

chodím, ale až budu starší, asi tam chodit

budu, abych si to víc užil. 

Takže jednou Klokan, vždycky Klokan?

Já jsem prostě věrný. Jsem věrný lidem, svým

názorům aklubu. My Klokani jsme věrní

itomu málu, co máme… Botič. UĎolíčku

teče špinavý Botič avy to vnímáte jako

posvátnou řeku, protože jste Klokan. Můžete

být třeba pro smích, není to Slavie sbo-

hatýmcateringem, je to spíš klobása,

tlačenka aguláš, ale inatu klobásu tam

chodíme rádi. NaBohemku jsem chodil už

státou dokotle, když jsem byl kluk. Chodili

jsme tam pěšky přes Grébovku, tu mám taky

pořád rád. 

Máte tady nastěně kříž sKristem. Jste věřící?

Ano. Teď chodím nakatechismus avkvětnu

budu pokřtěn. Kvíře vBoha jsem postupně

dospěl, to víte, zamého dětství byla jiná

doba. Můj táta byl ředitel obchodní aka-

demie naVinohradské třídě, byl ekonom,

přednášel ivesvětě, no akdo měl zaminu-

lého režimu vedoucí postavení, těžko mohl

chodit dokostela, zato se stíhalo. Babička ale

byla věřící, mám poní tady tu sošku Panny

Jsem Klokan aBotič je pro mě posvátná řeka 

Renomovaný fotograf Jakub Ludvík vyrůstal naVinohradech. Dodnes tady žije anaVinohradech pracuje vrozlehlém ateliéru, který je

vytapetovaný jeho fotogra emi známých osobností. Jsou mezi nimi umělci, politici, modelky, moderátorky ataké spousta vzpomínek.

Některé jsou zmédií známé, ojiných hovoří poprvé vtomto rozhovoru.

Marie, ta chodila každou neděli dokostela.

Mě vychovali dědeček sbabičkou, máma

byla krásná, černovlasá – umřela, když mně

bylo dvanáct. 

To muselo být pro vás těžké. Jak jste se

stím vyrovnával?

To byla obrovská rána, ta její smrt. Táta zůstal

navšechno sám. Babička sdědou si pro mě

vždycky vpátek jezdili abrali si mě naví-

kendy ksobě dosvého baráčku vLysolajích.

Tehdy tam byly jenzahrádkářské kolonie

ajenom můj děda asochař Vácha, pozdější

starosta, měli větší domky, jinak to byly

takové kutlochy nanářadí. Moc rád nato

vzpomínám, děda byl zručný truhlář avelký

zahradník. Dodneška, když si kupuji uViet-

namců lusky, pokaždé si naněj vzpomenu.

Astrašně dlouho mi trvalo, než jsem ten

barák pojejich smrti nechal zbourat

apostavit tam nový. Já jsem se tam vracel

dominulosti, adokonce jsem tam fotil, třeba

Jitku Zelenkovou nebo Filipa Renče, Zuzanu

Norisovou, Ilonu Csákovou. Vracel jsem se

tam, protože tam byla moje duše.

Jak se kluk zLysolají dostal ktomuhle

krásnému vinohradskému ateliéru?

Úplně náhodou. První ateliér vulici Elišky

Krásnohorské mi vyplavily povodně, vtom

druhém vCeletné jsem vydržel třináct let, ale

pak už jsem cítil, že potřebuju nějakou živou

vodu. Tak jsem řekl mému ajťákovi Ivanovi, ať

se podívá pozajímavých prostorech vPraze 2,

klidně ibytech, jiní fotografové, jako Jan

Saudek nebo Robert Vano, běžně spali

vateliérech. Aon našel tenhle prostor, vté

době prázdný, vsoukromém domě vráceném

vrestituci, byt, vekterém původně bydlel

majitel domu. Je ideálně řešený, zhaly

vejdete dokaždé místnosti, jsou tu dva

balkóny, natom větším doulice se podával

odpolední čaj, ztoho menšího je výhled

dovnitrobloků, to jsou staré, poctivé

Vinohrady. Avtom výklenku, kde sedíme,

sedával pan Morava, který nechal postavit

celý dům, bylo to jeho oblíbené místo.

Byl vevaší rodině nějaký fotograf?

Ne. Ptá se mě nato hodně lidí, zaprvní

republiky bylo několik fotografů Ludvíků,

kteří něco dokázali, ale nemám snimi nic

společného. Pro tátu to asi bylo zklamání,

chtěl, abych šel vjeho šlépějích abyl ze mě

ekonom, ale já jsem odmalička chtěl být

fotbalista. Nakonec mě tak trochu uklidili

doHloubětína nafotogra ckou školu, ale

prosadil jsem se až povojně. 

Kdo je váš nejbližší člověk?

Byl to táta. Před dvěma roky umřel amoc mi

chybí, nezůstal mi už zrodiny nikdo. Hodně

teď pro mě znamená svatoludmilský farář

Jakub Berka. Spousta důležitých věcí vmém

životě se odehrála mezi vinohradským

divadlem, bazilikou sv. Ludmily aAromi, to je

luxusní restaurace uvinohradského divadla.

Popohřbu táty jsme tam byli narozloučení

avminulosti jsem tam párkrát pozval

Haničku Maciuchovou, kterou jsem také

fotíval, naoplátku zapozvání dovinohrad-

ského divadla. Abyla to ona, kdo mi

zahajoval před několika lety výstavu

vbazilice sv. Ludmily. Mimochodem,

nechcete taky vyfotit?

Indiánské národy věřily, že fotografování

krade lidem duši. Kradete lidem duši?

Hm… no nevím. Ne že bych to chtěl, ale je to

možné.

Ptala se: kla

FOTO: ARCHIV JAKUBA LUDVÍKA

S Tomášem Baťou, Pavlem Nedvědem a Lucií Bílou