Renomovaný fotograf Jakub Ludvík vyrůstal na Vinohradech. Dodnes tady žije a na Vinohradech pracuje v rozlehlém ateliéru, který je vytapetovaný jeho fotografiemi známých osobností.  Jsou mezi nimi umělci, politici, modelky, moderátorky a také spousta vzpomínek. Některé jsou z médií známé, o jiných hovoří poprvé v tomto rozhovoru.

Říká se o vás, že jste fotograf lidských duší. Když k vám někdo přijde do ateliéru, čeho si na něm všimnete nejdřív? 

Moc si ho nevšímám. Nechám lidi připravit se v šatně, svěřím je do rukou vizážisty, a teprve až zapnu světla a rozsvítím je, začnu naplno toho člověka vnímat. Dívám se na všechno a bavím se s ním o tom, co je cílem té fotky. Když lidi fotím, neberu to jen technicky, hodně se jim dívám do duše. A to není jen o tom, že se otevřou oni mně, ale také já se musím otevřít jim.  Fotografování na nejvyšší úrovni je intimní záležitost, a teď nemám na mysli akty, které mimochodem fotím docela často, třeba jako dárek nějaké ženy pro jejího přítele. Byly doby, kdy jsem fotil každý den, ale dneska mají lidi jiné priority než se nechat fotit. 

Pozná se na fotografii, že jste fotil někoho, kdo je vám nesympatický?

To se projevit nesmí. Opravdu dobrý fotograf je jako doktor – chirurg přece také nemůže operovat člověka s tím, že ho nechce zachránit. A stejně tak fotograf nemůže někoho fotit s tím, že mu chce udělat ošklivé fotky. 

Už se vám to někdy stalo? 

Ne, ale mrzí mě, že některé lidi jsem nestihl nafotit, dokud to ještě šlo. Třeba Jana Wericha bych moc rád fotil, musel být úžasně charismatická osobnost. 

Vyfotografoval jste spoustu jiných slavných lidí. Na koho z nich rád vzpomínáte? 

Fotil jsem Karla Gotta, dělal jsem obaly na desky Hany Hegerové, Petra Hapky a řady dalších, byli to kamarádi, ale nejvíc asi vzpomínám na Karla Svobodu. Do mého předešlého ateliéru v Celetné ulici často chodil jen si tak posedět. Vyřizoval si telefonáty, psal texty, koukal, jak fotím, a říkal: tak hezký prostředí není nikde. On to miloval, když mě mohl sledovat při práci, seděl, kouřil doutník a byl v tu chvíli šťastný. A v poslední době často vzpomínám na textaře Pavla Vrbu, který zemřel před dvanácti lety a bydlel v Dušní ulici. Říkal, že rukopis Jakuba Ludvíka je rozpoznatelný na první pohled. Dokázal napsat básně i na soubor mých fotek různých dívčích nohou.  Vznikly z toho knížky Nohy a Hříčky. 

Máte tady v ateliéru piano. Hrajete na něj? 

Ne. To je dekorace. 

A budete se na něj učit hrát? 

Ne, fotit lidi a ještě jim při tom hrát, to už by bylo fakt moc. 

Vy chvilku neposedíte. Kam jste to zase odběhl? 

Jdu vám ukázat negativy, abyste měla představu, jak to celé probíhalo před nějakými dvaceti lety. To jsem skoro deset let dělal všechno kolem focení pro Hanku Zagorovou a probíhalo to tak, že když se vybíraly například fotky na nosiče desky, tak jsme se s Haničkou sešli, na koberci rozložili hromadu nějakých 400, 500 fotek a jednu po druhé škrtali, až jsme vybrali finální fotku na desku.  To není jako dneska, kdy odevzdávám na nějakém nosiči nebo přes úschovnu všechno, co nafotím, a lidi si sami dělají konečný výběr. Třeba včera jsem fotil dvě mladý osmnáctiletý holky, dcery mého kamaráda, a ony přišly se třemi připravenými outfity a přesně věděly, co chtějí fotit. A byl jsem v šoku z toho, jak se vrací móda, holky měly zvonové džíny a džínové bundičky, které se nosily za mého mládí. Už se nechodí v minisukýnkách jako z filmu Filipa Renče Rebelové, dnes je móda spíš takový unisex. 

Když jste byl mladý, prožíval jste divokou pubertu? 

Ani ne, měl jsem jiné zájmy než kouřit v parku a v patnácti pít vodku. Sportoval jsem, hrál jsem fotbal. Za Viktorku Žižkov, za Hanspaulskou ligu (za olympijský výběr) a za Bohemku. Tu dodneška podporuju, je to můj klub a do smrti bude. Do kotle nechodím, ale až budu starší, asi tam chodit budu, abych si to víc užil.  

Takže jednou Klokan, vždycky Klokan? 

Já jsem prostě věrný. Jsem věrný lidem, svým názorům a klubu. My Klokani jsme věrní i tomu málu, co máme… Botič. U Ďolíčku teče špinavý Botič a vy to vnímáte jako posvátnou řeku, protože jste Klokan. Můžete být třeba pro smích, není to Slavie s bohatým cateringem,  je to spíš klobása, tlačenka a guláš, ale i na tu klobásu tam chodíme rádi.  Na Bohemku jsem chodil už s tátou do kotle, když jsem byl kluk. Chodili jsme tam pěšky přes Grébovku, tu mám taky pořád rád.  

Máte tady na stěně kříž s Kristem. Jste věřící? 

Ano. Teď chodím na katechismus a v květnu budu pokřtěn. K víře v Boha jsem postupně dospěl, to víte, za mého dětství byla jiná doba. Můj táta byl ředitel obchodní akademie na Vinohradské třídě, byl ekonom, přednášel i ve světě, no a kdo měl za minulého režimu vedoucí postavení, těžko mohl chodit do kostela, za to se stíhalo. Babička ale byla věřící, mám po ní tady tu sošku Panny Marie, ta chodila každou neděli do kostela. Mě  vychovali dědeček s babičkou, máma byla krásná, černovlasá – umřela, když mně bylo dvanáct.  

To muselo být pro vás těžké. Jak jste se s tím vyrovnával? 

To byla obrovská rána, ta její smrt. Táta zůstal na všechno sám. Babička s dědou si pro mě vždycky v pátek jezdili a brali si mě na víkendy k sobě do svého baráčku v Lysolajích.  Tehdy tam byly jen zahrádkářské kolonie a jenom můj děda a sochař Vácha, pozdější starosta, měli větší domky, jinak to byly takové kutlochy na nářadí. Moc rád na to vzpomínám, děda byl zručný truhlář a velký zahradník. Dodneška, když si kupuji u Vietnamců lusky, pokaždé si na něj vzpomenu. A strašně dlouho mi trvalo, než jsem ten barák po jejich smrti nechal zbourat a postavit tam nový. Já jsem se tam vracel do minulosti, a dokonce jsem tam fotil, třeba Jitku Zelenkovou nebo Filipa Renče, Zuzanu Norisovou, Ilonu Csákovou. Vracel jsem se tam, protože tam byla moje duše. 

Jak se kluk z Lysolají dostal k tomuhle krásnému vinohradskému ateliéru? 

Úplně náhodou. První ateliér v ulici Elišky Krásnohorské mi vyplavily povodně, v tom druhém v Celetné jsem vydržel třináct let, ale pak už jsem cítil, že potřebuju nějakou živou vodu. Tak jsem řekl mému ajťákovi Ivanovi, ať se podívá po zajímavých prostorech v Praze 2, klidně i bytech,  jiní fotografové, jako Jan Saudek nebo Robert Vano, běžně spali v ateliérech. A on našel tenhle prostor, v té době prázdný, v soukromém domě vráceném v restituci, byt, ve kterém původně bydlel majitel domu. Je ideálně řešený, z haly vejdete do každé místnosti, jsou tu dva balkóny, na tom větším do ulice se podával odpolední čaj, z toho menšího je výhled do vnitrobloků, to jsou staré, poctivé Vinohrady. A v tom výklenku, kde sedíme, sedával pan Morava, který nechal postavit celý dům, bylo to jeho oblíbené místo. 

Byl ve vaší rodině nějaký fotograf? 

Ne. Ptá se mě na to hodně lidí, za první republiky bylo několik fotografů Ludvíků, kteří něco dokázali, ale nemám s nimi nic společného. Pro tátu to asi bylo zklamání, chtěl, abych šel v jeho šlépějích a byl ze mě ekonom, ale já jsem odmalička chtěl být fotbalista. Nakonec mě tak trochu uklidili do Hloubětína na fotografickou školu, ale prosadil jsem se až po vojně.  

Kdo je váš nejbližší člověk? 

Byl to táta. Před dvěma roky umřel a moc mi chybí, nezůstal mi už z rodiny nikdo. Hodně teď pro mě znamená svatoludmilský farář Jakub Berka. Spousta důležitých věcí v mém životě se odehrála mezi vinohradským divadlem, bazilikou sv. Ludmily a Aromi, to je luxusní restaurace u vinohradského divadla. Po pohřbu táty jsme tam byli na rozloučení a v minulosti jsem tam párkrát pozval Haničku Maciuchovou, kterou jsem také fotíval, na oplátku za pozvání do vinohradského divadla. A byla to ona, kdo mi zahajoval před několika lety výstavu v bazilice sv. Ludmily. Mimochodem, nechcete taky vyfotit? 

Indiánské národy věřily, že fotografování krade lidem duši. Kradete lidem duši? 

Hm… no nevím. Ne že bych to chtěl, ale je to možné.    

Ptala se: kla

S Tomášem Baťou, Pavlem Nedvědem a Lucií Bílou

Foto: archiv Jakuba Ludvíka