Z Encyklopedie Prahy 2

Antonín Barvitius (14. 7. 1823 – 20. 7. 1901) 

Před 200 lety se narodil významný český architekt, představitel novorenesance. Jeho nejvýznamnější stavbou v Praze 2 je Gröbeho vila v Havlíčkových sadech.

Pražský rodák Antonín Viktor Barvitius byl jedním z devíti dětí pokladníka hraběcí rodiny Buquoyů. Jeho nejmladší bratr Viktor se stal malířem a sestra Terezie se provdala za architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna, přítele a kolegu Antonína Barvitia. 

Antonín původně studoval filozofii a práva, brzy se však rozhodl stát se malířem. Dva roky navštěvoval malířskou akademii v Praze, ale poté se rozhodl pro architekturu. Vzdělával se na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zkušenosti získával i na svých cestách po Rakousku a Itálii – zvláště ta mu byla později velkou inspirací.

Barvitius patřil k prvním moderně smýšlejícím konzervátorům památek a své studie a projekty představil v roce 1867 na Světové výstavě. V témže roce  se vrátil do Prahy a svou praxi začal právě se svým švagrem  Ignácem Ullmannem. Společně (a ještě s Josefem Schulzem) projektovali a vybudovali v letech 1870–1874 vilu Moritze Gröbeho a také Viniční altán v Havlíčkových sadech. Je autorem i romantické grotty a jejího okolí. Společným dílem byla také původní, dnes již neexistující, budova nádraží Františka Josefa I. (hlavní nádraží), ale i řada dalších staveb. 

Antonín Barvitius se rovněž účastnil společenského a veřejného života; byl předsedou uměleckého odboru Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta, předsedou Křesťanské akademie, konzervátorem Ústřední komise pro zachování uměleckých památek a také byl zvolen členem České akademie věd a umění. Zajímal se také o archeologii a v tomto oboru se uplatnil i v praxi. V roce 1882 ho jako znalce křesťanské archeologie vyznamenal papež Lev XIII. rytířským řádem sv. Řehoře.