Choďme s dětmi ven, i když fouká nebo prší

Děti by měly mít pohybovou přípravu, než budou skákat na trampolíně či parkour, míní Petr Hanzlík, trenér a organizátor mnoha dětských sportovních aktivit nejen v Praze 2. Aby děti během letních měsíců nezlenivěly, budou některá školní hřiště otevřena i o prázdninách.

Na co by si rodiče měli dát na hřištích největší pozor?

Z mého pohledu je nejdůležitější, aby rodiče měli na hřišti děti pod kontrolou. Často vídáme, že maminky se zapovídají a netuší, co jejich potomci zrovna dělají. Rodiče by měli také pohlídat, zdali některé herní prvky nejsou poškozené, tak se stane nejvíc úrazů. Co se týče sportovišť, valná většina prvků je zkonstruovaná takovým způsobem, že na nich dítě stejně potřebuje asistenci rodiče nebo jiného dospělého. Bezpečnost je zkrátka alfou a omegou. 

Hodně se mluví o trampolínách, že mohou být pro dítě nebezpečné…

Obecně je nejdůležitější, aby dítě, co chce skákat na trampolíně, mělo už nějakou zkušenost s pohybem. Když nemá řádné pohybové aktivity, nemá dopadovou a odrazovou přípravu, a vběhne na trampolínu, může ho překvapit. Právě tak se stane většina úrazů, často postihnou děti, co nemají s pohybem zkušenost.

Je pravda, že dnešní moderní sporty, které jsou zaměřené na dopad a skok, nejsou pro děti úplně zdravé?

Říká se, že například parkour je jeden z nejméně zdravých sportů, ale je to velmi individuální. Opět záleží na tom, jak se rodiče o děti starají a jak je trenéři na danou aktivitu připraví. Nejdůležitější je právě příprava, bez ní se nedá pouštět do složitějších skoků. Obecně se dá říct, že gymnastika, atletika a plavání jsou tři základní věci, které by se každé dítě mělo naučit.

Na dětských hřištích dnes častěji vidíme i vodní prvky. Mají je děti rády?

Mám čtyřleté děti, a když jim pustím na zahradě hadici, jsou nadšené. Voda dnes „táhne“. Cokoliv, co děti dostane ven, je skvělé, je jedno jestli je to voda, brusle nebo prolézačky. Choďme s dětmi ven, i když fouká nebo prší. Potřebujeme, aby byly odolné.

Není možná škoda, že se z moderních hřišť a sportovišť, kde jsou všechny prvky „dané“, trochu vytrácí prostor pro spontaneitu a herní kreativitu?

Spontánní sport už z velké části vymizel, to je pravda. Je to dané dobou a společností, která chce mít všechno do puntíku organizované. Hodně třeba učím děti jezdit na inline bruslích a všímám si, že se vytrácí klasické betonové plácky, kde jízdu na bruslích učíme, ale kde se třeba dá hrát i fotbal. Učit dítě na bruslích na cyklostezce není vhodné, na to je ideální basketbalové hřiště s betonovým povrchem. Na betonu si sice můžu odřít koleno, ale taky na něm můžu dělat spoustu věcí. Na umělém povrchu můžu hrát fotbal, ale už ne hokej, nemůžu na něm bruslit. Když jsem byl malý, dokázali jsme si hru zorganizovat sami. To dnes prakticky neexistuje, je potřeba, aby dětem program někdo vytvářel.

tin