Rozhovor: Lidé už zapomněli, jak krásné je usínat u ohně

Miloslav Nevrlý je novodobý mystik přírody. Při svých osamělých toulkách po horách často hladověl, nenosil v kletru ručník a mýdlo, spal pod širákem a každý nový den přivítal jásavým pokřikem. Knižní rozhovor Náčelník, který s ním vedl Aleš Palán, se stal v anketě Lidových novin Knihou roku, další Nevrlého knihu Karpatské hry čtenáři označili jako tu, která jim nejvíc ovlivnila život. Následující rozhovor s devadesátiletým vinohradským rodákem, zoologem a spisovatelem vznikl ve Fryčově nakladatelství v Liberci.

Foto: Šimon Pikous

Miloslav Nevrlý obdržel loni z rukou prezidenta Petra Pavla Medaili za zásluhy 1. stupně.

Když jste se začal toulat po horách a vnímat jejich krásu i divokost, napadlo vás už tehdy, že o tom napíšete čtrnáct knih, které se stanou inspirací pro několik čtenářských generací?

Nikdy jsem neměl ambici někomu měnit život. Chodil jsem do hor, protože mě to bavilo, občas s přáteli nebo spolužáky, ale nejčastěji sám, někdy i na několik týdnů v kuse. Lidé žijící ve městech už zapomněli, jak povznášející je pohled na čistou, průzračnou vodu nebo na jedinečnost ohně a noclehy u něj. Nejkrásnější věc je pokojně usínat u ohně pod skalním převisem, daleko od hřmotu světa. Zažil jsem to mnohokrát, ale mé první knihy vznikly až o nějakých dvacet pět let později. Tehdy mě požádal přítel Leopold Kukačka z Ústí nad Labem, abych pro jeho polotajné nakladatelství vydal popisy třiceti pěti pohoří rumunských Karpat, která jsem všechna prošel. Tak vznikla má kniha Karpatské hry, určená horským poutníkům. Ale i další knihy jsem psal na něčí popud nebo žádost.

Jste čestným občanem Liberce, kde žijete už víc než půlstoletí, ale málo se ví o tom, že jste vinohradský rodák a na Vinohradech jste prožil dětství a mládí. Už tehdy jste jezdil do hor?

Nejdelší toulky po horách jsem absolvoval v době mých vysokoškolských studií. Bydlel jsem tehdy s rodiči a mladší sestrou v Šafaříkově ulici a studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy ve Viničné ulici, sídlí tam dodnes. Jako kluk jsem prolézal Riegrovy sady, Grottu v Grébovce, v zimě jsme sáňkovali na Mlejnkovce a přitom jsem četl stovky cestopisů a představoval si všechna ta neznámá místa. Do slovenských Karpat, třeba do Velké a Malé Fatry, jsem se vydával z Prahy 2 autostopem. Osamělá toulání slovenskými horami i českými kraji jsem bral jako sebezáchovná v tehdejší hnusné komunistické době.  To ale nic nemění na tom, že jsem se narodil U Apolináře. Praha je mé rodné město a mám ji stále rád.

V současné době se statisíce lidí ročně vydávají v Evropě na Svatojakubskou cestu, v USA na Appalačskou stezku a jiné dálkové treky a poutní cesty. Je to jiné než to, co jste podnikal vy?

Nemám právo se vyjadřovat k životnímu stylu jiných lidí, ale myslím si, že je to trochu móda. Já jsem do hor vyrážel proto, že jsem tam zažíval svobodný život a byl jsem zodpovědný jen sám sobě. Neriskoval jsem, dával jsem si pozor, protože jsem věděl, že když se zraním, nejspíš mě sežerou lišky. Dnes stačí vypravit se do cizí země, napsat o tom knihu nebo natočit film a při troše štěstí se začnete živit cestovatelstvím. Mně někdy také dávají nálepku cestovatel, ale žádný cestovatel nejsem. Zastávám názor, že když chcete zažít dobrodružství, nemusíte jet kvůli tomu do Ameriky, stačí vyrazit na Šumavu. Cestovatelé také dnes nezažívají takový pocit odloučenosti od světa, jaký pokaždé čekal na mě. Když jsem jednou odjížděl na tři týdny do rumunských Karpat, tatínek byl při mém odjezdu zdravý, a když jsem se vrátil, byl už pohřbený. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony, aby mi maminka dala zprávu.

Setkala jsem se s názorem, že výška 1000 metrů nad mořem je magická hranice, kdy se ukáže, co je kdo zač, kdo je a kdo není srab. Máte podobnou zkušenost?

To je nesmysl. Kdyby to tak bylo, tak každý, kdo v Krkonoších vyleze na Studniční horu, je hrdina. Prošel jsem u nás všechny hory a není to nic těžkého. Neviděl jsem pouze malé pohoří Smrčiny mezi Aší a Chebem v pohraničním pásmu, kam se nesmělo, a ty části Šumavy, které byly za ostnatým drátem. Nikde v Evropě se nedostanete do zóny smrti, kde člověk trpí nedostatkem kyslíku. Alpy, nejvyšší pohoří v Evropě, není Himálaj.

Jak se v toku času mění lidský ideál přírody?

Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství. Mluvím o tom v knize Náčelník, že dávná původní krajina s pratury a zubry v pralesích je většině dnešních lidí cizí, báli by se jí a už by neuměli v ní žít. Stačí jim hřiby v lidmi vysázeném smrkovém lese. Za mého mládí byly ještě cesty ve vsích jen písčité nebo kamenité, pšeničná pole se kosila ručně kosami a žebřiňák s obilnými snopy táhl do selské stodoly pár koní. Všude háječky, pěšinky, potůčky, hospůdky, u cest čisté studánky, nikde skoro žádný automobil, lidé v létě chodili bosi, radost pohledět. Tisíce let žili lidé bez aut, dnes si raději jejich zplodinami zkracují život, než aby se jich vzdali. Ale není už cesty zpět.

V těchto dnes se objevila novinová zpráva o tak vysoké návštěvnosti Beskyd, že si zvěř nemá kde odpočinout. Jsou na místě obavy o budoucnost přírody?

Stav zvířeny a květeny se mění, to je jednoznačné. Desítky ptačích druhů u nás za poslední desetiletí přibyly, jiné zase ubyly. Většinou ubývají polní druhy ptáků, například skřivani, což souvisí s moderním způsobem hospodaření. Nejhorší je, že ubývá hmyz. Mnoha lidem je to jedno nebo mají radost, že lítá méně much, ale bez hmyzu se lidská civilizace během několika desetiletí zhroutí. Říká se, že nynější věk je věkem hmyzu, tak jsme na něm závislí. Bez hmyzu nás čeká hladomor. Člověk je na vrcholu potravního řetězce, ale o to důležitější je pro něj základna.

O vás je známo, že jste při svých toulkách jedl střídmě. Jídlo jste si bral s sebou, většinou vločky, cukr, chleba a špek, slivovici a česnek. Ty první věci chápu, ale co ten česnek?

Když jsem vedl skauty, byl náš oddílový pokřik: Ustoroj, ustoroj, ustoroj, roj roj roj! Rumunsky je česnek ustoroj a my jsme jezdili do Rumunska. Česnek je zdravý a mně chutná, všem jsem ho doporučoval. Byl jsem tím tak pověstný, že i dneska mi kamarádi z oddílu přinesou k narozeninám svazek česneku. Je to míněno jako legrace, ale je pravda, že jako někdo nosí na vandru kožešinu na hlavě, se mnou je spojený česnek.

Jel jste někdy s rodinou na dovolenou do hotelu?

V hotelu jsme nikdy nebyli. V knize Náčelník jsem vysvětloval, že jsme to brali po starodávnu a jezdili jsme s našimi třemi dětmi k babičce a dědečkovi.  Manželčini rodiče měli v nevelké podbeskydské vsi rodinnou vilku, u ní zahradu, ovocné stromy, rybízy, kočky. Je mi líto batolat, která jsou napěchovaná do přecpaných aut a míří se svými mořechtivými rodiči do Chorvatska nebo ještě dál. Kamínky lze házet do vesnického potoka v Čechách i na Moravě stejně dobře jako do moře. Možná i líp. Přiznávám také, že jsme na hotel neměli peníze.

Trápilo vás to?

Užírat se touhou po něčem je marné, zbytečné, nemá to konce, a tak to nedělám. Naučil jsem se brát věci tak, jak přicházejí a odcházejí. Když jsem vloni dostal státní vyznamenání z rukou prezidenta Petra Pavla (medaile za zásluhy o stát v oblasti kultury – pozn.red.), jel jsem na Pražský hrad ve vypůjčeném obleku a košili, manželka mi koupila jen černé. A pak, když ve Vladislavském sále zněl husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, byl to povznášející pocit. Chození po horách mě naučilo, že čím méně věcí mám, tím se mi jde lehčeji a prožívám radost z úplně prostých věcí.   

„Až se někdy probudíte za bledého úsvitu v kamenných travách, zpívejte s ptáky!“

Podivuhodné chvíle se Sluneční písní, 2006, čtyři vydání, jedno ve španělštině

„Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!“  

Karpatské hry, 1986, osm vydání v češtině, dvě v rumunštině

ptala se: Martina Klapalová