Vzpomínka na 21. srpen 1968: U Rozhlasu to bylo drsné, ale vzdor převažoval strach
Letos si připomínáme 56. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Antonín Chloupek, jeden z pamětníků dramatických událostí u budovy Československého rozhlasu, na den, na nějž nikdy nezapomene, exkluzivně pro Noviny Prahy 2 zavzpomínal.
Fotografie zraněné dívky obletěla celou zemi. Její totožnost fotograf vypátral až po padesáti letech.
Co se vám jako první vybaví, když se řekne 21. srpen 1968?
To datum se mi vrylo do paměti mnohem výrazněji než vlastní narozeniny. Byl to prostě šok. Okupace tehdejšího Československa „spřáteleným“ Sovětským svazem mi připadla jako něco neslýchaného, nereálného. Patřím k poválečné generaci a do té doby jsem žádnou tak velkou vojenskou operaci nezažil. A ta okupace byla snad největší vojenskou operací od konce druhé světové války. Dnes, po padesáti šesti letech, už spousta lidí, zejména mladších, na otázku, co se stalo 21. srpna 1968, marně loví v paměti odpověď. Mrzí mě to. Ale na druhou stranu to chápu. Ne každý z naší generace dokázal odpovědět na otázku, co se stalo 15. března 1939.
Tehdy jste místo do práce zamířil přímo do centra Prahy s fotoaparátem. Vybavujete si tehdejší atmosféru? Měl jste strach?
Bydlel jsem tehdy na sídlišti Novodvorská. Bylo mně divné, že nejezdí MHD a před zavřenou samoobsluhou už stála dlouhá fronta žen. Jinak nic jiného nenasvědčovalo, že se děje něco mimořádného. Z rádia jsem se pak dozvěděl, co se děje. Byl to šok a popadl mě hrozný vztek, který strach nepřipouštěl. Rozhlas sice nevolal o pomoc, jako v pětačtyřicátém, ale informoval, že se k jeho budově na Vinohradské přes improvizované barikády probíjejí tanky okupantů s cílem ji obsadit, a tím znemožnit další svobodné vysílání. Okamžitě bylo rozhodnuto. Vzal jsem fotoaparát, zrcadlovku Praktina FX, ale jak se co nejrychleji dostat z Novodvorské na Vinohradskou, když MHD nejezdí? První auto, na které jsem zamával, mi zastavilo, jakási těžkotonážní plošina. Ve společnosti tehdy panovala úžasná solidarita. Snad ještě větší než v listopadu 1989. Řidič mě pak odvezl co nejblíž to šlo k událostem okupačního dramatu, popřál mnoho štěstí a vrátil se na svou trasu.
Jste autorem známé fotografie zraněné dívky u budovy Československého rozhlasu, po letech jste po ní dokonce pátral. Víte, jaký byl její další osud?
U budovy Rozhlasu to bylo drsné, ale vzdor přehlušoval strach. Na chodník naproti Rozhlasu pokládali lidé mrtvé a raněné. Ležela tam taky asi dvacetiletá slečna s roztříštěnou nohou. Bleskově jsem ji vyfotil, ale apokalyptické scény se střídaly tak rychle, že nebylo možné sledovat, co se s ní děje dál. Její příběh jsem se dozvěděl až za padesát let díky panu redaktorovi Tomášovi Vocelkovi, který se u příležitosti kulatého výročí okupace pokusil najít lidi z fotografií těch srpnových událostí. Ozvali se příbuzní paní Hedviky, a tak jsme se sešli. Vyprávěla, že si tehdy její rodiče odvezli na dovolenou tranzistorák. A protože jiné rádio doma neměli, ani nevěděla, co se děje. Zjistila jen, že nejezdí tramvaje, tak šla ze Strašnic pěšky na Vinohradskou, kde byla zaměstnána jako prodavačka v antikvariátu. V blízkosti Rozhlasu se ale připletla ke střelbě, a tak se to stalo. Šikovní doktoři ve Vinohradské nemocnici pak dávali paní Hedvice nohu celý rok dohromady. „Noha mě nosí,“ říká trpce paní Hedvika, ale celoživotních následků a psychického traumatu se už nikdy nezbavila. Hodně lidí tam tehdy fotografovalo, a tak pan Pavelka, manžel paní Hedviky, mi nedávno poslal fotku z publikace Karla Bucháčka Umlčená Praha, na které je fotka zraněného mladíka. Je to protipohled na stejné místo, protože na této fotce jsou nohy slečny Hedviky a na mé fotce jsou zase nohy toho zraněného muže.
Poslední dva roky jde opět z Východu strach v souvislosti s válkou na Ukrajině. Nemáte obavy, že se něco podobného, co se stalo v srpnu 1968, může opakovat?
I když aspirace všech diktátorů světa jsou podobné, nehrají všichni vždy se stejnými kartami. V roce 1968 jsme byli součástí vojenského bloku zvaného Varšavská smlouva, jehož vrchní velení sídlilo v Moskvě. Slyšel jsem i takové pošetilé názory, že jsme se tehdy měli bránit. Bránit jsme se možná měli a mohli v roce 1938, ale v žádném případě to nešlo v roce 1968, kdy naše armáda dostala z Moskvy rozkaz sedět v kasárnách a nevystrkovat ani nos. Dnes jsme součástí Severoatlantické aliance, která má úžasný odstrašující potenciál, takže se současně žádného přímého vojenského napadení z Ruska nebojím. Za velmi vážné ale považuji důsledky působení hybridní války, kterou proti nám Rusko vede: od vyložených dezinformací přes štvavé výpady až po zdánlivě neutrální tlachy mající za cíl destabilizaci společnosti. Že to nejsou slova do větru, všichni víme z vlastní domácí zkušenosti i z volebního výsledku sousedního Slovenska. Že si tohle stát lépe nehlídá, považuji za jeho největší slabinu.
Ptal se: tin