Domácí násilí už není tabu. Ženy se ale stále stydí o něm mluvit
V ulici Na Slupi už přes třicet let sídlí organizace ROSA. Nabízí pomoc ženám, které se staly obětí domácího násilí. Zakladatelce organizace Zdeně Prokopové letos prezident Petr Pavel při příležitosti oslav výročí založení republiky 28. října udělil medaili Za zásluhy I. stupně. I to bylo tématem rozhovoru, který se především zabýval smutnou, ale ožehavou problematikou domácího násilí.
Zdena Prokopová (třetí zleva) založila organizaci ROSA společně se svou sestrou Marií Vavroňovou (druhá zprava).
Už přes třicet let pomáháte ženám, které jsou oběti násilí. Vnímáte vyznamenání od prezidenta Petra Pavla jako zadostiučinění?
Do jisté míry určitě ano. Je to ocenění nejen mé práce, ale i práce Marie Vavroňové, která se mnou organizaci ROSA založila. Těší mě to, svým způsobem je to velké ocenění.
Čekala jste to?
Nečekala. Když nám poprvé zavolal poslanec a místostarosta Prahy 2 pro sport a bezpečnost Michal Zuna s tím, že nás na vyznamenání navrhne, tak nás to potěšilo, ale byly jsme obě velmi překvapené.
Vzpomínáte si na první případ, který jste v této branži musela řešit?
Vzpomínám si na jeden z prvních případů, kdy jsme ještě pracovaly v rámci rodinné poradny. Byla to klientka, co přišla do poradny a byla velmi nešťastná. Zažívala ve vztahu násilí a styděla se o tom mluvit. V devadesátých letech to bylo ještě velké tabu. Byla věřící a měla pochybnosti, zdali si za násilí na své osobě nemůže sama. Na ni si vzpomínám velmi dobře, během následujících let nás často kontaktovala a říkala, že jsme jí pomohly si uvědomit, že to její vina není.
Když už toto zmiňujete: je to častý jev, že týrané ženy mají pocit, že za násilí, které je na nich pácháno, mohou samy?
Velmi častý. Ženy slýchají od svých násilných mužů, že je to jejich vina, že si za to můžou samy a že kdyby dělaly to a to, tak by se jim to nedělo. Je to první věc, kterou klientkám říkáme, a to už při prvním telefonickém kontaktu: že to není jejich vina, že za násilí nemohou. Násilí se dopouští jen a jen násilník. Pro ně je to velmi důležité, protože často mají pocit, že ve vztahu selhaly. Když od nás ale slyší, že to tak není, zpravidla se nad tím zamyslí.
Byl ten první případ, který jste zmiňovala, impulzem, kdy jste si uvědomila, že právě tohle chcete dělat?
Ani já, ani Marie jsme nikdy žádné násilí osobně nezažily, takže tu zkušenost jsme neměly. Do poradny ale začaly chodit ženy, které neuměly pojmenovat, že se jim děje násilí. Všimly jsme si, že mají třeba modřiny. Tak jsme se na to ptaly a překvapilo nás, že více než třetina násilí zažila. Proto jsme se o to začaly zajímat. Tehdy jsme netušily, jak významnou problematiku vlastně otvíráme. Musely jsme studovat hlavně materiály ze zahraničí, protože jak jsem řekla, v té době bylo u nás domácí násilí tabu.
Je pro oběti těžké přiznat sobě samé, ale i dalšímu člověku, že je obětí domácího násilí?
Když už k nám přijde, tak už to pro ni těžké není. Objednává se k nám už s tím, že zažívá násilí. Ale často se setkáme s tím, že nám řekne, že neví, jestli je u nás správně. Žena třeba doma nezažívá násilí ve fyzickém slova smyslu. Muž ji nikdy neuhodil, ale třeba ji ponižuje, psychicky týrá. Mnohdy se ženy necítí jako oběti, i když třeba vědí, že jejich vztah není v pořádku.
Kdy jim to dojde?
Někdy teprve až když dojde k závažnému zranění a musí navštívit lékaře. Ale obecně se s tím dnes už ženy více identifikují, protože o domácím násilí se dnes už otevřeně hovoří, není to takové tabu. Chápou, že to, co se jim děje, je nepřijatelné, že je to trestný čin. Velkou zásluhu na tom mají i média, že tato témata otvírají.
Kdežto dříve žena lékaři prostě řekla, že spadla ze schodů…
To se bohužel děje i dnes. Žena často skutečný původ svého zranění lékaři neřekne, zvlášť když ji tam její násilný partner doprovází. Někdy se žena prostě jen stydí, někdy zase říká, že spolu mají děti, tak mu nechce dělat problémy, aby děti nepřišly o tátu. Takových případů máme dost i v poslední době. Lékaři žena řekne, že zakopla, ale pak se objedná do naší poradny, kde cítí větší důvěru.
Vyvíjí se boj s domácím násilím za tu dobu, co centrum ROSA provozujete?
Řada obětí už ví, kam se mohou obrátit. Není tu jen naše organizace, ale i další intervenční centra. Posun je i v legislativě, objevily se nové zákony, existuje institut vykázání agresora, který by se nyní mohl i prodloužit na čtrnáct dní, pokud projde připravovaná norma. Soud by měl nově přihlížet i k tomu, že i děti jsou svědky násilí. Nyní třeba soud nařídí střídavou péči a neřeší, že muž je agresivní.
Stoupá počet vašich klientek?
Stoupá, každá třetí žena zažila během svého života nějakou formu násilí. Ale ten nárůst může být dán i tím, že ženy už mají odvahu se na nás obrátit. Jde už i o velmi mladé ženy. Studentky, které zažívají první vztahy, a třeba dojde k první facce. Neostýchají se a zavolají. U starších žen je to horší, ty to stále mnohdy vnímají tak, že je to ostuda.
Je to tedy tak, že víc případů domácího násilí neznamená nutně, že by dnešní muži sahali k násilí častěji? Spíš se ženy více ozývají?
Je to různé. V řadě případů, přestože se už o domácím násilí hovoří tak dlouho, to mnoho žen bere jako stigma. Na nás se často obrací různá média a chtějí klientku, která by o domácím násilí otevřeně promluvila a ukázala dalším ženám, že to není v pořádku. A takových žen, které mají odvahu sdílet svůj příběh veřejně, je pořád velmi málo.
Jsou mezi vašimi klienty i muži?
Nejsou, my jsme organizace výlučně pro ženy. Ale samozřejmě se stává, že i muži jsou oběťmi domácího násilí. Ti podle odhadů tvoří pět až deset procent obětí. K nám zveme jen ženy, ale máme krizovou linku, a pokud na ni nějaký muž zavolá, poskytneme mu stejné poradenství jako ženám. Odkážeme jej například na intervenční centra či Bílý kruh bezpečí.
Když se na vás nějaká žena obrátí, jak přesně postupujete?
První kontakt bývá telefonický. Je to i z důvodu bezpečnosti, klientky se na nás obrátí a my vyhodnotíme situaci. Podle závažnosti dostane co nejbližší termín. Když sem přijde poprvé, pracujeme ve dvojici se sociální pracovnicí. Řekne nám celou historii domácího násilí, my vyhodnocujeme rizikové faktory, z nichž jsme schopny říct, jestli jí hrozí nebezpečí, což si ženy mnohdy neuvědomují. Ptáme se, jestli má muž zbraň, požívá alkohol nebo drogy, zda jí vyhrožuje zabitím. V případě nebezpečí jí nabízíme utajený azylový dům, máme i krizovou sedmidenní nonstop službu. Je to ale na rozhodnutí klientky. Konzultace jsou opakované a dlouhodobé, ale ženy do ničeho nenutíme. My jí poskytujeme zpětnou vazbu, ukazujeme, že jsou možnosti řešení.
Vybavíte si případ, třeba z poslední doby, který vás opravdu zasáhl?
Hodně smutné příběhy jsou, když dochází k násilí vůči starším ženám. Jejich původci většinou nejsou manželé, ale například vnuci. Z poslední doby si vybavuju jeden příběh, o kterém nemůžu konkrétně hovořit, a ten je také velmi smutný. Ten se týká sexuálního násilí a týrání ženy.
Denně slyšíte příběhy o zlu, které páchají muži na ženách. Dá se vůbec v takové situaci neztrácet víru v lidstvo?
Je to strašně těžká problematika, ale není to tak, že by celá populace mužů byla agresivní. Řada z nich vede normální život a k ženám se chová hezky. Násilí se dopouští jen určitá část, a na to se my snažíme upozorňovat. Jsme rádi, když se sami muži k problematice násilí vyjadřují. Na jaře běžela kampaň Muži proti násilí, kdy jsme oslovili různé mužské osobnosti, aby se vyjádřili k tomu, že domácí násilí není v pořádku a odsoudili ho.
Ptal se: Jan Martinek
bezplatná linka 800 60 50 80, nonstop linka 116 016
Zdena Prokopová
■ Narodila se 16.1.1948 v Praze
■ Vystudovala střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra (1967-1970). Absolvovala dvouleté pomaturitní studium v Brně a v letech 1995-1996 zahraniční stáže v Holandsku na vysoké škole de Horst.
■ V letech 1989-2005 pracovala v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Spolu se svou sestrou Marií Vavroňovou spoluzaložila 7.7.1993 organizaci ROSA.
■ Má dvě děti, dceru (54) a syna (51)