Sám o sobě říká, že je tvůrce. V kultuře je tak široce rozkročený, že ho nelze někam zařadit. Vladimir 518, vlastním jménem Vladimír Brož, je jeden z našich nejznámějších rapperů, vystupuje s uskupením PSH (Peneři strýčka Homeboye), ale také sólově nebo ve dvojici, věnuje se vizuálnímu umění, píše a edituje knihy, je autorem televizních a filmových námětů. Lidi fascinuje jeho životní příběh – jak se stalo, že se z někdejšího squatera z pražské Ladronky a sprejera stal úspěšný a uznávaný tvůrce. Málo se ví o tom, že už dlouho žije na Vinohradech v Praze 2 a má to tady rád. Proto vznikl tento rozhovor:
Právě máte za sebou dva vyprodané koncerty v klubu Roxy, kde jste před lety poprvé vystoupil veřejně na hudební scéně. Jste věrný místům svého mládí?
Je to skoro neuvěřitelný, že pracuju s kamarády, s kterými jsem se potkal před třiceti lety a dodneška spolu děláme. Stejně tak se vracím do klubů Roxy nebo 007 na Strahově. A popravdě neměním ani ženy, s mojí manželkou jsme spolu už skoro třicet let. Takže ano, vracím se rád na místa mého mládí a dětství, i všeobecně ctím v životě princip kontinuity.
Jak se liší Vladimir 518 dvacetiletý a ten dnešní?
Vnitřně si připadám pořád stejný. Vlastně stejně jako v období, kdy jsem neměl nic a byl jsem v podstatě pankáč, který se odstěhoval od rodičů a žil hodně skromně. Jediná změna je, že ve dvaceti jsem měl pocit neomezené energie i času, neomezené mi připadalo tehdy úplně všechno. Tak konečně jsem zjistil, že svět má své limity a podobně omezený je čas i mé tělo, ale vlastně je to docela příjemné zjištění. Naučilo mě to například efektivněji nakládat s časem.
Když jsme si domlouvali rozhovor, řekl jste, že Vinohrady jsou vaše srdcovka. Kdy to začalo?
Vyrůstal jsem v Hostivicích, ale Vinohrady znám už od dětství. Táta je trumpetista, velkou část života hrál v Divadle na Vinohradech, kam jsem s ním někdy chodil. Ve vinohradském divadle jsem také poprvé viděl představení zezadu a z přítmí, za kulisama. Později v mládí jsem byl strašný nomád, prošel jsem Břevnov, pak jsem bydlel na Smíchově, potom na dvou místech na Žižkově, až jsem si pronajal byt na Vinohradech v Polské ulici. A tak intenzivně jsem se do Vinohrad zamiloval, že mi bylo jasný, že už odtud nedokážu odejít. Nakonec jsem na Vinohradech koupil byt, zabydlela se tu i rodina a vnímám to tady jako svůj definitivní domov.
Proč právě Vinohrady?
Vznosnost a velkolepost Vinohrad je krásná. Připadá mi fascinující, jak se tu prolínají různé architektonické vlivy a urbanistické koncepty – architekti Antonín Turek, Josef Mocker, Tomáš Pražák, Alois Dryák, Josef Gočár, ti všichni tady zanechali svou stopu, sedíme vlastně uprostřed učebnice architektury 19. a 20. století. Navíc Vinohrady mají dlouhou historii, Královské Vinohrady byly samostatným městem, ale ta část za hradbami je ještě mnohem starší. Vinohrady jsou nenapodobitelné.
Krása a ošklivost, dvě strany jedné mince. Když jste se před pár lety vydal pěšky z Prahy do Brna podél dálnice D1, byl to váš nejšílenější počin?
Jo, bylo to dost nestandardní. Ale kromě brutality toho vlastního zážitku rád vzpomínám na jeden vtipný moment, kdy jsem si doma nandal batoh, na I. P. Pavlova předal jednu dcerku babičce, řekl tak čau a vyrazil podél magistrály furt pryč.
Jak dlouho to trvalo? Čtyři dni?
No to bych musel letět. Šel jsem čtrnáct dní. Po dálnici je to 200 kilometrů, ale já jsem nachodil o 80 kilometrů víc, šel jsem nepropustným terénem, samé pole, roští, protihlukové stěny, les, který není lesem, ale plantáží dřeva. Dnes se hodně lidí vydává na pouť, třeba na Svatojakubskou cestu, a nechají se ukolébat na jednom z posledních pěkných kousků v Evropě pocitem klidu a harmonie. Podle mě je to ale falešný pocit, vzhledem k současné civilizační situaci, kdy už je jasné, že s dominancí člověka nad krajinou to není v pořádku. Tak jsem se vydal na tuhle určitou antipouť, abych si naopak vyostřil pocit neklidu. Utvrdilo mě to ve zjištění, jak rychle a ve velkém příroda kolem nás ubývá, ta bez zásahu člověka už ani není, snad jen v národních parcích. Problém je, že z ekologie se stalo sprosté slovo, což považuju za velice alarmující situaci.
Tahle cesta byla u vás výjimkou, jinak se věnujete výhradně městským tématům. Na sklonku loňského podzimu vstoupil do kin celovečerní dokument Architektura ČSSR 58-89 natočený podle vašeho námětu. Jeho realizace prý trvala devět let, proč tak dlouho? Nebyly peníze?
Ne, ne, jsem autorem námětu a tím na tu otázku vlastně i odpovídám. Věnoval jsem tomu posledních dvacet let mého života, to období v architektuře zpočátku nebylo dostatečně probádané. Sbíral jsem materiál, skenoval fotografie, scházel se s architekty, teoretiky a historiky architektury, pracoval na audiovizuální prezentaci tématu, kreslil komiksy. Na začátku byla série tematických přednášek, postupně jsem z toho začal generovat knihu, pak se ozvala Česká televize, že má zájem o seriál. Tak se k procesu přizval režisér Honza Zajíček a souběžně s televizním seriálem se začal točit i ten celovečerní česko-slovenský film. Ale možná je dobře, že to trvalo tak dlouho. To téma mezitím uzrálo a ohlasy diváků jsou fantastický. Teď to dává smysl.
Trochu mi to připomíná situaci kolem třídílné knižní série Kmeny, Kmeny 0 a Kmeny 90 o městských subkulturách a podobných komunitách. Začínali jste s nákladem 1000 výtisků a pak museli přidávat a přidávat, protože během několika dní se všechno rozebralo.
Začínali jsme tisícovkou jen u prvního dílu, protože jsme vůbec nečekali, že o knihu bude takový zájem. Ty další díly jsme tiskli po 3000 kusech, ale stejně to nestačilo. Postupně se každé z těch tří knih prodalo kolem 9000 kusů. Pro mě to je srdcovka, nedělal jsem to proto, aby se z té knihy stal nekonečný byznysový projekt, přistupuju k tomu s respektem i vůči lidem, který jsou tam zachycený. Proto dotisky děláme zcela výjimečně.
Takže už žádný dotisk asi nebude?
Někdy ano, určitě. Pomalu ve mně dozrálo přesvědčení, že začnu pracovat na novém díle, bude mít název Kmeny 2030. A v rámci toho uděláme dotisk těch předešlých. Nic to ale nemění na mém přesvědčení, že ta kniha, podobně jako ty subkultury, má být exkluzivní a nedostupná, a ne se nonstop válet na pultech knihkupectví. Ale fakt je, že se mě na to pořád někdo ptá.
Několik lidí z té knihy je mrtvých, často zemřeli za tragických okolností. Jak to vnímáte?
Je jich celá řada. V poslední době jsem byl na Islandu s partou dalších umělců kolem Denisy Václavové a Krištofa Kintery. Každý z nás tam udělal svůj projekt pro krajinu, já jsem pracoval na sérii s názvem „Telefonní čísla na lidi, kterým už nemůžu zavolat“. To zná každý z nás, projíždíte telefonní seznam a najednou vyskočí kontakt na už mrtvého známého, pak další a další a postupně jich přibývá. Tak jsem na Islandu rozmístil jejich telefonní čísla – vyrýval jsem je, psal fixou, nasprejoval nebo napsal štětcem. Tady u nás v Čechách je taková kulturní představa, že každý z nás by se chtěl podívat na Island, kde je snová, magická a hodně odlišná krajina. Tak jsem je tam symbolicky odvezl. Ale na druhou stranu, není třeba to příliš romantizovat. Nedávno se mi dostala do ruky fantastická publikace fotografického ateliéru Langhans, a to je dnes už vlastně katalog mrtvých lidí. To samozřejmě čeká například i Kmeny.
Měl jste volnou ruku v dramaturgii současné výstavy ve vinohradské galerii Prostora. Zde jste umístil ze své soukromé sbírky díla lidí, které máte rád nebo které obdivujete, případně jsou pro vás nějakým způsobem zásadní. K jakému exponátu se váže nejsilnější příběh?
K těm, co vytvořily moje děti, obě mé dcery, protože s rodinou nemůže emočně konkurovat vůbec nic. Silný příběh pro mě má například ale i sádrový model Rovnováhy od Josefa Klimeše, protože rámuje můj zájem o jeho generaci umělců a architektů. To, že jsem se s Josefem stihl skamarádit ještě před jeho smrtí a všechny ty návštěvy u něj v ateliéru, kdy mi otevřel své srdce a předával informace, to všechno pro mě jeho Rovnováha symbolizuje. A pak bych vyzdvihl fotografii dvojice Jasanský – Polák, která je třicet let stará a na první pohled takzvaně obyčejná, ale právě to z ní dělá neobyčejnou. Jsou na ní dvě dodávky na Korunní ulici na Vinohradech. Zdánlivě běžná fotka, ale tím, jak stárne, získává na důležitosti. Pro mě obsahuje informaci, že i obyčejné věci s přibývajícím časem působí neobyčejně.
Právě začal rok 2025. Jaký by ten nový rok musel být, abyste ho hodnotil jako šťastný?
V osobním životě mi stačí, když budu dál dělat, co dělám, budu mít svou rodinu a svou komunitu. Víc toho člověk nepotřebuje. V celospolečenském měřítku mě znepokojuje například vývoj na Slovensku: to, že je tamní společnost ochotna odevzdat se totalitářským vůdcům. Takže bych si přál, aby se v naší zemi podařilo udržet alespoň tu míru svobody a volného dialogu, které máme v současnosti.
Ptala se: Martina Klapalová, foto: Archiv Vladimira 518
O současné výstavě v Prostoře
V galerii současného umění Prostora v Blanické 9 se koná výstava nazvaná Strom. Strom. Vladimir 518.
Jde o část jeho soukromé sbírky, do níž patří výtvarná díla, fotografie, modely a objekty od známých umělců nebo jemu blízkých lidí. Leckdy nejsou efektní nebo sběratelsky cenné, ale pro Vladimira 518 jsou to symboly důležitých setkání s lidmi, na nichž mu záleží. Vystavená díla také vybíral podle důležitosti informace, která je v nich obsažená. Například od konceptuálního a multimediálního umělce Federica Díaze si vybral jednoduchou věc – prohnutou linii, kterou udělal robot. Symbolizuje hranici, kde končí um lidské ruky a kde začíná prostor pro mechanický stroj.
Komentovaná prohlídka výstavy s Vladimirem 518 se koná 15. ledna v 18:00.
Výstava potrvá do 17. ledna.
Otvírací dny jsou středa, čtvrtek a pátek 14:00–17:30.