Libor Bouček: Všeobecný přehled je nenahraditelný
Oblíbený moderátor Libor Bouček, jehož hlas jste mohli dříve slýchat na celoplošných rádiích a dnes ho znáte především z vědomostních soutěží Máme rádi Česko a Na lovu, je už dvanáct let hrdým rezidentem Prahy 2. Proto se náš rozhovor týkal mimo jiné toho, jak se mu na Dvojce žije. Dotkli jsme se ale i hlubších témat, jako je budoucnost televizní zábavy a všeobecná vzdělanost Čechů.
S dovolením bych náš rozhovor začal zajímavou historkou, jak jste vlastně k bydlení na Dvojce přišel.
Já jsem na Dvojce už dřív bydlel, v pronájmu v Moravské ulici. Když chce člověk zůstat uvnitř metropole, tak nejkrásnější části jsou buď Dejvice, kde vyrůstal můj táta, nebo Vinohrady. Majitele domu, kde teď bydlím, jsem potkal před dvanácti lety v hospodě uprostřed noci. Zeptal se mě, jestli nechci koupit byt, a šli jsme se na něj rovnou podívat. Jak vycházelo slunce a začalo svítit na jižní terasu, tak jsem pochopil, že nic lepšího není. Plácli jsme si a po podepsání jednostránkové kupní smlouvy jsem se stal majitelem nemovitosti na Praze 2.
Přišlo vám to v tu chvíli zvláštní? Něco jako osudové setkání?
Přišlo mi to jako předurčení. Vzhledem k tomu, jak hladce to šlo – dohodli jsme se během deseti minut – tak bylo jasné, že to prostě musím udělat.
Věříte na takové věci?
V tomhle případě jsem uvěřil tomu, že to tak prostě je. Jsem tu šťastný, mám zde domov se vším všudy.
Žijete tady dvanáct let. Máte pocit, že se vaše okolí za tu dobu proměnilo?
Město se proměňuje, jak se zvyšují životní náklady, tak se mění i skladba zdejších obyvatel. Ubývá starousedlíků, což mě mrzí. Mizí i klasické hospody. Ale zase si říkám, že když už tady žiju, tak je na mně, abych tu kulturu udržel, takže jsem hrdým štamgastem restaurace U růžového sadu na rohu Mánesovy ulice. Provozuje ji parta lidí v čele s Vlastíkem, který tu hospodu zachránil. Taková klasická místa se už vytrácí, ustupují trendy kavárnám. S tím se nedá nic dělat, to se děje všude. Ale je jen na nás, jestli tyhle podniky necháme přežít nebo ne.
Na vaše oblíbené místo jsem se chtěl právě zeptat.
Oblíbených míst mám tady spoustu. Chodím do Riegrových sadů, do Grébovky, sadů Svatopluka Čecha… Dvojka je opravdu promyšlená a rezidenční, zdejší zeleň je úžasná. Když jsem bydlel v Moravské, procházel jsem Chodskou a dalšími ulicemi, které mají majestátní aleje stromů, a myslím, že svoji ženu jsem na tyhle stromy částečně sbalil. I ona vyrůstala v Olomouci ve městě a Vinohrady jsou zkrátka kouzelné. Procházet dolů přes Wenzigovu, kde jsem vysílal přes dvacet let v rádiu, kolem nemocničních areálů, kolem Apolináře… to jsou nádherná místa.
Když už zmiňujete rádio: před časem jste řekl, že prožíváme inflaci mluveného slova, čímž jste myslel asi rozmach podcastů. Jak se jako celoživotní moderátor díváte na to, že dnes může mít každý svůj pořad?
Dělat podcast je technologicky nejjednodušší, stačí mít mikrofon a začít cokoliv říkat. Je to normální vývoj, nedá se s tím nic dělat, ale mám pocit, že je toho příliš.
Byl jste i moderátorem jedné z prvních reality shows, tedy Vyvolených, která se vysílala před dvaceti lety. Dnes už je podobných pořadů celá řada. Jak se podle vás změnil svět reality shows?
V té době to byl fenomén, dnes to už fenomén není. Poptávku už naplňují sociální sítě: mohu sledovat kohokoliv odkudkoliv, záleží na tom, jak moc se otevře. V roce 2005 nebylo možné jen tak sledovat něčí život. Big Brother začal v Holandsku, my jsme se k tomu připojili. Bylo dobře, že jsme tehdy při castingu šli „českou cestou“, nešli jsme po archetypech, jaké byly třeba v Big Brotherovi, které patří do západní Evropy. Tenhle typ zábavy víceméně zmizel, Instagram ho nahradil.
Pořady jako Zrádci jsou přece fenoménem i dnes.
Zrádce vnímám jako game show, není to reality show. Podstata reality show je přece taková, že tam člověk přichází jako Jarda a vypráví o tom, proč je jako Jarda důležitý. Prezentuje sám sebe. Kouzlo Zrádců, u jejichž zrodu jsem stál, je v tom, že do nich člověk může přijít jako někdo úplně jiný. Když se policajtka rozhodne, že bude říkat, že je instruktorka jógy, není to porušení pravidel. Je to hra. Reality show je pro mě Love Island, možná Bachelor. Jsou to formáty, které tu mají své místo, ale pro mě to není. Nejsem divák tohoto typu.
Rozmluvil byste svým dětem, aby se do takové soutěže přihlásily, až budou větší?
Nevím. Až budou moje děti ve věku, kdy se do něčeho takového budou moci přihlásit, bude podle mě všechno úplně jinak a sám jsem zvědavý, kam se to posune. Dnes může každý, kdo dělá podcasty, mít svoje vlastní rádio a je podle mě otázkou let, kdy bude každý moci mít svou vlastní televizi. Bude zajímavé, jestli tenhle typ pořadů přežije.
Jste moderátorem vědomostních soutěží jako je Máme rádi Česko nebo Na lovu. Znamená to, že se sám musíte vzdělávat, aby vás něco nezaskočilo…
Je to dané tím, že jsem moderátor. Musím mít maximální všeobecný přehled, vědět skoro o všem aspoň něco a některá témata znát i do hloubky. Rozšiřovat a zúročovat všeobecný přehled je součástí mojí práce.
Jak se vzděláváte?
Čtu, pořád čtu. Sleduju, co se děje. Jaká nová auta se uvádějí na trh, to, že měl včera Calin druhý vyprodaný koncert v O2 Aréně, jak se daří fotbalistům a kdo bude trenérem… jsem nadšeným konzumentem informací všeho druhu. Mám před sebou i výzvy v podobě knih, na které je ale čím dál méně času.
Informacemi jsme přehlcení, máme je dostupné v telefonu na jedno kliknutí. Není přemíra informací vlastně na škodu, dokáže je náš mozek účinně zpracovat?
Člověk musí být selektivní a některé věci nevnímat. Třeba informace ze sociálních sítí jsou zbytečné a na našem „harddisku“ zabírají prostor. Informací je skutečně hodně a jsou rychle dostupné. Od toho ale máme autority jako je škola, které by vás měly naučit, co je podstatné a co ne.
Jaká je podle vás dnešní úroveň všeobecné vzdělanosti Čechů, změnila se nějak?
K razantní změně podle mě nedošlo, i když je fakt, že dnes máme v telefonu umělou inteligenci a Google, takže třeba děti na střední škole mají pocit, že se některé věci učit nemusí. Proto mám radost, když se do soutěže Na lovu hlásí mladí lidé. Není jich tolik, ale jsou tam. Je pro ně těžké pátrat po věcech z devadesátek, které si moje generace pamatuje. Devadesátá léta jsou pro ně totéž, co v devadesátkách pro nás byla šedesátá léta a upřímně, když mi bylo patnáct, Semafor mi byl úplně jedno. Proto nejsem skeptický. Lidé, i mladí, si musí uvědomit, že relevantní názor si lze vytvořit jen na základě vědomostí. Všeobecný přehled je nenahraditelný.
Často mluvíte o tom, že vás narození dětí změnilo. Nemáte v dnešním světě někdy obavy o jejich budoucnost?
Myslím, že mám úplně stejné obavy, jako o mě měli moji rodiče v době studené války, nebo potom po revoluci, kdy se násobně zvýšila kriminalita. Samozřejmě že si člověk pokládá zásadní otázky o budoucnosti právě s ohledem na zodpovědnost za další dvě duše. Ale není to strach. Děti poznají jakoukoli emoci. Byl jsem nedávno nervózní, když jsem šel s Albertem do školky, a čím víc jsem byl nervózní, tím víc on byl vzteklý. Takže kdybych měl strach z budoucnosti, děti budou mít taky strach, a to je zbytečné. V blízké budoucnosti, která se týká mě a mých dětí, se podle mě nic fatálního nestane.
Co vás nyní čeká za výzvy?
V pětačtyřiceti se už spíš snažím cizelovat to, co dělám a to, co funguje. Každá práce je pro mě výzva a já se snažím dělat ji líp a líp, protože mě strašně baví. Na příští rok se chystá Superlov, což je další „upgrade“ Na lovu, brzy začneme trénovat a jsem zvědavý, jak se to povede.
Ptal se: Jan Martinek, foto: TV Prima