Sošku Oscara táta přenechal Jánu Kádárovi
Režisér Elmar Kloss pochází ze slavné filmařské rodiny. Jako dítě žil s rodiči v Podskalí, odkud se přestěhovali na Barrandov, kde to měl blízko do filmových ateliérů. Jako by si tím osud pojistil jeho životní poslání. Nyní stojí v čele výkonného výboru FITES, který jmenuje komisi pro udílení cen TRILOBIT. Na slavnostním večeru spojeném s jejich předáváním na Novoměstské radnici proto nemůže chybět.
Jste synem slavného otce, který za film Obchod na korze získal jako jeden z mála našich tvůrců filmového Oscara. Bavili jste se o tom doma?
No samozřejmě. Pro něj to byla velká satisfakce, ten film se nerodil snadno, jeho schvalování bylo složité – většina Slováků tam byla vykreslena v podstatě jako fašisté a na Slovensku kolem toho byly velké emoce. Nakonec se podařilo ten film natočit, ve vedení Barrandova ovšem kolem toho žádná velká sláva nebyla. Ale: v roce 1966 se v Londýně konal Týden československého filmu, kam „Obchod“ nebyl vyslán. Jenomže tou dobou přijel do Prahy redaktor z The Observer (prestižní britský nedělník – pozn.red.), prohlédl si barrandovské ateliéry a někdo mu doporučil, ať se na ten film podívá. On to udělal a do Observeru napsal tak oslavný článek, že ho na tu londýnskou přehlídku dodatečně nominovali a „Obchod“ tam udělal díru do světa. To byl zlomový bod.
Kde jste doma měli vystaveného Oscara?
Tu sošku? Oscara zabavil tehdejší ústřední ředitel Československého filmu Alois Poledňák a měl ji u sebe v kanceláři. Táta ji časem na něm vydyndal, a nakonec ji nechal Jánu Kádárovi, s kterým Obchod na korze natočil. To bylo už po srpnové okupaci v roce 1968, kdy točili na Slovensku svůj poslední společný film Touha zvaná Anada, kde jsem dělal pomocného režiséra. Hráli tam američtí a jugoslávští herci a Kádár s nimi ještě tu noc, kdy do Bratislavy vtrhly sovětské tanky, odešel do emigrace – nejdřív do Vídně, pak do USA. A táta mu ji nechal, ať si ji vezme s sebou. Kádár se venku docela chytil – ten Oscar pro něj byl klíč, co mu odemykal dveře k producentům. Táta zůstal a začátkem normalizace byl z Barrandova nekompromisně poslán do důchodu, víc ho ale mrzelo, když ho vyhodili z FAMU, kde byl docentem na katedře režie. Studenti FAMU na něj dlouho vzpomínali.
Jak se váš otec vyrovnal s takovou křivdou režimu?
Táta byl nad křivdy povznesený. Ale byla to velká škoda, že už nemohli dál s Kádárem točit. Měli připravený scénář podle Čapkovy Války s mloky, o to měl zájem dokonce italský producent Carlo Ponti, chtěli také točit podle Mňačka Jak chutná moc. Byly to nadějné projekty, které se v důsledku okupace roku 1968 a následné normalizace nepodařilo realizovat.
Vy jste měl také za komunistů zákaz. Co jste provedl?
Na Barrandově tehdy vládly takové poměry, že rozhodující slovo v další kariéře měly takzvané prověrkové komise, před kterými filmové tvůrce pod nátlakem kádrovali. Základní otázka zněla: Jaký máte vztah ke vstupu spřátelených vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968? Představte si to, používali termín spřátelená vojska, a přitom každý věděl, že to byla okupace. Když se zeptali mě, sebral jsem všechnu odvahu a sílu a odpověděl, že si nemyslím, že to bylo nezbytně třeba. A měl jsem utrum. Nemohl jsem samostatně točit, dělal jsem jen pomocného režiséra. Po dlouhých letech jsem se chytil až ve filmovém dabingu, a zůstal u něj pětačtyřicet roků.
Za to jste obdržel několik cen. Co vlastně dělá takový režisér filmového dabingu?
Všechno. Vybírá herce, řeší úpravy dialogů i intonaci mluveného slova. Dabing by měli dělat jen dobří herci, a oni ho také dělali a rádi – v 80. letech k nám do studia chodili třeba pan Hrušínský, Cupák, Haničinec, Brzobohatý… Nebylo to na Barrandově, ale ve Sportu, jak jsme říkali smíchovskému studiu v prostorách bývalého kina Sport. Nyní herci dabují tak, že do studia přijde vždycky jen jeden, i když je ve scéně postav více. Ti další přijdou zas jindy, což není dobré, protože vzájemně neslyší narážky, na které mají reagovat.
Říká se, že porota FITES má čím dál těžší práci, protože kvalitních snímků se rodí málo. Co se děje s českým filmem?
Kéž bych na to uměl odpovědět. Je to záhada. V době nesvobody se u nás točily skvělé filmy, československá nová vlna ze 60. let je pojem. Menzel, Chytilová, Schorm, Němec, Jireš – ti všichni dělali filmy, které by si taky zasloužily Oscara. Dnes máme ideální podmínky pro tvorbu díky tvůrčí svobodě, a přesto těch špičkových filmů není moc. Je to smutné. Porota Trilobitu ale vybírá ceny velmi pečlivě podle toho, jaký společenský přesah každý film má, a hlavně podle jeho myšlenkového a emociálního dopadu na diváka.
Které tři filmy jsou vaše nejoblíbenější?
Hrozně těžká otázka, mám doma asi 2000 filmů na DVD a BD, a pouštím si je na velké obrazovce televize. Budu muset chvilku přemýšlet… Přelet nad kukaččím hnízdem – Miloš Forman. Všichni dobří rodáci – Vojtěch Jasný. Občan Kane – Orson Welles. Dvanáct rozhněvaných mužů – Sydney Lumet. 2001: Vesmírná odysea – Stanley Kubrick. Markéta Lazarová – František Vláčil. Nakonec je jich šest.
Ptala se: Martina Klapalová