Dobré řemeslo se pozná na místech, která zákazník nevidí
Už staří Egypťané věděli, že dobrý čalouník dokáže zázraky. Je to velmi staré řemeslo, při kterém se používaly i africké trávy, koňské žíně a koudel. Novodobá historie přidala molitan a falešnou představu toho, že jen nové je dobré. Jenže dřevotříska kvalitní dřevo nenahradí, a co je levné, většinou nemá „duši“. Někdy je prostě lepší zajít za čalouníkem a nechat opravit starožitný nebo jen starý kus nábytku, i když se to prodraží.
Čalounickou firmu v Záhřebské ulici založil ještě v minulém století Jaroslav Pelich. Pomáhala mu manželka Jana, která šila záclony, závěsy, ale také třeba textilní tapety na zdi interiérů nebo dekorace na oknech, z kterých dokázala vytvořit fantastické věci. Už od dětských let Jaroslav Pelich zaučoval své syny Tomáše a Štěpána do tajů řemesla, klidně i na kuchyňském stole. Učil je, že všechno, i kapesné, si musejí zasloužit. A doufal, že firmu jednou převezmou po něm a budou pokračovat v její dobré pověsti a špičkové úrovni. Stalo se, byť zaměstnanců je méně než v jeho časech, kdy jich tady kmitalo až sedm.
„Můj táta byl výjimečný řemeslník. Měl takové motto: Věci jsou kvalitní pouze tak, jak jsou udělány tam, kam není vidět,“ vypráví Tomáš Pelich, starší z obou bratrů, kteří po smrti rodičů pokračují v rodinné tradici. Vzpomíná, jak jeho otec všechno dělal poctivě, s úctou ke starožitnému nábytku, a nikdy by se neuchýlil k fíglům některých současníků, kteří občas něco odfláknou jen proto, aby ušetřili čas. Jaroslav Pelich byl přesvědčený, že budoucnost rodinné firmy je dána kvalitou odevzdané práce, proto každý kousek osobně kontroloval. Měl respekt k práci předků, syn Tomáš přidává historku, jak se na jednom zámku nestačili divit, když si Pelichovi sami od sebe nazuli vlastní filcové návleky, aby šetřili historickou podlahu – tohle prý řemeslníci běžně nedělají.
Přijíždí auto a vykládá ušák potažený červeným sametem. Nesou ho průjezdem domu do dílny. Zvoní telefon, volá další zákazník. „Děláme teď velkou zakázku pro jeden hotel, tak jestli byste mohl měsíc počkat, budeme rádi,“ vyřizuje hovor Tomáš Pelich. Ten hotel, to je čtyřhvězdičkový hotel Tyl v historické budově na Tylově náměstí. Čtyřicet křesel v jeho interiéru dostane nový potah, je to vyšívaný brokát, kde metr látky stojí kolem 2200 korun bez DPH. Je mezi vzorníky látek visícími na stěně dílny. Samostatně visí umělá kůže. „Sáhněte si, jak je měkká. Kdepak koženka, tohle je materiál,“ vybízí mě Tomáš Pelich. Tento materiál použili při renovaci nábytku pro Harlys Bar Prague v Dlouhé ulici, ráj motorkářů a tvrďáků.
Poznali se při čalounění a byla z toho svatba
Čalounictví bylo pro Pelichovy osudem. Jaroslav s Janou se poznali v učňovském středisku. Mladá čalounice pocházela z bohaté pražské židovské rodiny, která zahynula v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi. Ona jako zázrakem přežila pobyt v Terezíně a vrátila se jako jedna z mála zpátky. V učení kvůli svému židovskému původu musela snášet posměšky a urážky. Byl to Jaroslav, kdo se jí veřejně zastával a bránil ji proti všem. A byla z toho láska na celý život.
Rodinné trauma rezonuje dodnes. „Předkové z maminčiny strany byli úspěšní lidé, velmi bohatí, měli obchody Hermann na Václavském náměstí, které byly vyhlášené. Přemýšlím nad tím, proč nebyli víc prozíraví a včas ze země neodešli. Nakonec jsem se do Osvětimi rozjel a až tam na místě jsem pochopil, že věci nejsou tak jednoznačné, jak se zpětně zdají být,“ uvažuje Tomáš Pelich.
I v jeho životě nastaly osudové zvraty. V mládí byl vrcholovým sportovcem, jezdil rychlostní kanoistiku za Duklu a toužil po účasti na olympiádě. Podle výsledků to vypadalo nadějně před olympiádou v Soulu v roce 1988, ale nakonec jim to i s parťákem v deblu Tomášem Suderem i kvůli postoji těch, kdo o tom rozhodovali, nevyšlo. „Když jsem pak v televizi viděl Imricha Bugára, jak tam hrdě nese naši vlajku, tekly mi slzy a byl jsem hrozně naštvanej. Tak jsem v loděnici opřel pádlo o stěnu a šel k tátovi do dílny.“ Nelituje. Čalouníků ze staré školy je čím dál méně, navíc každý nábytek je jiný, takže stále je co se učit. Je velkou výhodou, že k práci potřebuje jen malý kufřík s nářadím (dobré nůžky, kladívko, kleště, paličku, popruhovač, jehly) a šicí stroj. A umí něco, o čem ví, že ho v tom nikdy sebechytřejší umělá inteligence nemůže nahradit.
kla
Ukázky práce firmy Pelich
■ výzdoba pražského Arcibiskupského paláce na Hradčanech (včetně zavěšení vzácných gobelínů a instalování nebes pro přijímací audience arcibiskupa)
■ restaurování nábytku i dekorací ve Slováckém salónku Obecního domu
■ tříleté práce na zámku Mělník pro rodinu Lobkowiczů
■ žlutý salónek na hradu Český Šternberk
■ restaurování empírového nábytku na zámku Červený Hrádek
■ práce na zámku Hluboká
■ oprava nábytku velvyslanectví USA, Švýcarska, Švédska, Velké Británie, Turecka a Nizozemska
■ neobvyklou zakázkou bylo čalounění historických saní a oprava čalounění historického automobilu
KDO BYL JAROSLAV PELICH
Vyučil se v oboru čalouník-dekoratér. V roce 1985 se osamostatnil a otevřel si ateliér, kde provozoval restaurátorsko-umělecké řemeslo. Tak jak jeho práce získávala renomé, tak se i množily zakázky. Požádal o živnostenské oprávnění a založil rodinný podnik – nejprve s manželkou, rovněž vyučenou čalounicí, a poté i oběma syny. Později přijal tři zaměstnance. V důsledku toho bylo nutné rozšířit stávající dílnu o další prostory. Snadno se domluvil s restituentem domu na pronájmu všech nebytových suterénních a sklepních prostor, které postupně adaptoval. Vedle čalounické dílny zařídil střihárnu, samostatnou místnost musel vyčlenit pro cupovací stroj, pro který navrhl a zrekonstruoval přídavné odsávání, čímž omezil prašnost prostředí. Další místnosti slouží jako sklad materiálu, restaurovaného nábytku, potahových a dekoračních látek. Neodmítl žádného zákazníka, i když přinesl k opravě sériovou židli, ale těžiště jeho práce bylo v renovaci starožitného nábytku. Firma získala od ministerstva kultury povolení k restaurování historického nábytku.
Z publikace Novodobí podnikatelé, vydal Motak, 1999
5x foto: PEN