Na Dvojce zahynula většina obětí Popeleční středy
Podrobnosti o strašlivém náletu na Prahu 14. února před osmdesáti lety sdělil v rozhovoru badatel v oblasti letecké války nad českými zeměmi Filip Vojtášek. Na jaře vydá knihu, v níž nechá o tragédii promluvit archivy i vzpomínky pamětníků.
Jste autorem knihy Popeleční středa ‘45, která vyjde na jaře a která se detailně zabývá náletem na Prahu 14. února 1945. V jakém rozsahu zasáhlo bombardování, která se odehrálo před osmdesáti lety, konkrétně území Prahy 2?
Velmi výrazně – bomby dopadly od Rašínova nábřeží, přes Karlovo náměstí, Ječnou ulici a v širokém pruhu od náměstí Míru do ulic Vinohradské, Mánesovy a Slezské (a do ulic na ně kolmých) až k Náměstí Jiřího z Poděbrad. Nálet postihl obytné a veřejné budovy – kupř. Emauzský klášter, rohový dům na Jiráskově náměstí (po mnoha letech proluku nahradil Tančící dům), nemocnice na Karlově náměstí, Faustův dům, porodnici, synagogu, firmu Maceška. Zdůrazňuji, že se tak stalo nikoliv záměrně, nacházely se bohužel příliš blízko pravděpodobných cílů: Palackého (zde byla narušena vozovka) a Jiráskova mostu a Hlavního nádraží, které nebylo zasaženo vůbec. Také většina obětí náletu zahynula na území dnešní Prahy 2.
Bomby zničily i některé protiletecké kryty, včetně toho na Karlově náměstí, kde se obyvatelé chtěli ukrýt. Jak je to možné?
Byla to nešťastná náhoda s tragickými následky a ojedinělý případ – pokud máme na mysli veřejné protiletecké kryty v Praze. Proti přímému zásahu bombou nebyly odolné, měly ochránit před tlakovou vlnou a střepinami.
Cílem náletu byly původně Drážďany, bomby na Prahu spadly v důsledku navigačního omylu a špatného počasí. Podařilo se podle vás vyvrátit některé mýty a konspirační teorie s tragédií spojené?
Takzvaných alternativních hypotéz je skutečně hodně, bývají ovlivněně ideologicky či neznalostí taktiky bombardovacích svazů, jaké navigační pomůcky se tehdy používaly apod. Často se zmiňuje, že nebylo možné se takto splést, že Praha byla náhradním cílem (tím byla Saská Kamenice), že se Američané mohli trefit, ale nechtěli, že měli kroužit nad Prahou, až by si byli jistí, že tím městem nejsou Drážďany atd.
Prostudoval jste spoustu pramenů a vyzpovídal mnoho pamětníků. Který z příběhů vám nejvíc utkvěl v hlavě?
Kniha obsahuje desítky příběhů – vždy ve vztahu k nějakému místu, domu, ulici, kde pamětník či svědek bydlel, pracoval, byla na návštěvě. Mohu zmínit svou maminku, která měla coby osmileté dítě jít do domu na rohu Resslovy a Gorazdovy ulice na soukromou hodinu angličtiny ke spolužačce. Ta náhle onemocněla, a tak se hodina nekonala. Dům byl zničen a o té rodině už maminka nikdy neslyšela.
Ptal se: tin